Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Když lidé mohou ovlivnit podobu města

S kurátorkou a kritičkou architektury Kristien Ring jsme mluvili o fenoménu „baugruppe“ – stavění a bydlení založeném na participaci.

Kurátoři Helena Doudová a Marek Kopeć představují v pražské galerii Kvalitář nový způsob stavění a bydlení vycházející přímo ze spolupráce obyvatel měst a architektů, a tedy nezávislý na developerech. V Berlíně v posledních deseti letech tímto způsobem vzniklo asi tři tisíce bytů a dvě stě domů. O fenoménu „baugruppe“ jsme u příležitosti pražské výstavy mluvili s berlínskou kurátorkou a kritičkou architektury Kristien Ring, která tuto problematiku zmapovala v knize Self Made City.

Můžete vysvětlit, proč jsou projekty jako baugruppe důležité pro město? Jaké problémy mohou pomoci vyřešit?

Dnes žijeme ve městech, jejichž vývoj primárně určují developeři, které zajímá hlavně zisk. Vznikají monotónní struktury, které je těžké nějak narušit. V baugruppe se lidé, kteří v domě budou jednou bydlet, přímo angažují nebo ji sami iniciují. Obyvatelům pak mnohem víc záleží na místě, kde žijí, jsou ochotnější komunikovat se svými sousedy a angažovat se pro dobro města a jeho obyvatel. Vzniká město, v němž důležitou roli hraje ekonomie sdílení a které se mnohem lépe přizpůsobuje novým podmínkám. Podstatná je i ekologická stránka věci. Často se jedná o lidi, kteří chtějí žít ekologičtěji a jsou ochotni za to zaplatit. Bydlení, které si budují sami bydlící, tedy nejen obchází nezdravé tržní podmínky, ale také udržuje ve městě lidi, kteří by tam jinak třeba ani nežili. Takhle mají možnost vytvořit si prostředí, jaké potřebují.

Projekty, které jste zmapovala, se nacházejí většinou v Berlíně. Proč zrovna tam?

V Berlíně vznikla v devadesátých a nultých letech zvláštní situace na trhu s bydlením. Všechny městské dotace na nové stavby byly úplně zastaveny, takže nikdo nic nestavěl. Uvnitř města zůstala řada menších prázdných parcel, které byly velice levné – tehdy nikdo nic nekupoval. Něco takového se v metropolích obvykle nestává. To ale neznamená, že podobný rozkvět nemůže nastat i ve městech, kde se staví a kde jsou parcely dražší.

Lidé jsou unavení systémem, v němž žijeme, a to především co se týče trhu s realitami – je to monotónní a drahé. Všude se lidé zajímají, jak je možné narušit monopol developerů a uniformní ráz, které město v důsledku toho má.

A vedení města? Bylo těmto projektům nějak nakloněné?

Vedení města to velice přivítalo, nekladlo tomu žádné překážky, na druhé straně těmto skupinám ani finančně nepomáhalo. V Berlíně se v první řadě finančně podporuje sociální bydlení a baugruppe jsou často – i když ne vždy – postaveny na vlastnictví dané nemovitosti. Zároveň ale přinášejí tyto skupiny městu tolik výhod, že radnice například nabízí těmto skupinám parcely. Realitní trh je velice rychlý a developer většinou může zaplatit hned. Vedení města ale dobře chápe výhody, které baugruppe přináší dané čtvrti a komunitě, takže skupině danou parcelu „rezervují“. Někdy vypíšou soutěž a parcelu prodají skupině s nejlepší koncepcí. To je velice nápomocný způsob podpory.

Jací lidé z takového typu bydlení mohou mít prospěch? Jaké věkové či sociální skupiny?

Když toto hnutí v Berlíně vzniklo, jednalo se o mladé rodiny, které na trhu nenacházely to, co by si představovaly. Tržně se nejvíce vyplatilo stavět menší byty, a tak se taky takové stavěly. I když ve městě najednou žilo více rodin, trhu se nevyplatilo je nějak zohledňovat. Tyto rodiny se ale nechtěly stěhovat z města ven a pokoušely se vybudovat stejné prostředí, jaké by jinak měly na předměstí nebo mimo město. Šlo o příslušníky vzdělané, kreativní třídy, kteří nechtěli přijít o život v centru města, ale přesto toužili žít v komunitě, nikoli úplně anonymně, jak je ve městě běžné. Tito lidé hledali přívětivé prostředí – možnost sdílet se sousedy dvorek a podobně. To byla jejich hlavní motivace. Projekty, které jsem zmapovala, jsou velice specifické. Podařilo se vytvořit ve městě zvláštní, jedinečná místa, kde se soustředí skupiny lidí sdílející zájmy a projekty. Některé baugruppe mají v domě opravnu kol, jiné galerii. Může jít o malé i velké byty. A bydlí v nich všechny možné věkové skupiny.

Baugruppe tedy může řešit i bytovou situaci starších lidí?

Určitě. Řada domů je navíc vícegeneračních. Někdo si postaví i byt pro prarodiče. Když ještě nejsou tak staří, byt se pronajímá, ale později se tam babičky a dědečkové nastěhují. To je případ řady baugruppe.

grilování
Tito lidé hledali přívětivé prostředí – možnost sdílet se sousedy dvorek a podobně

Myslíte, že se tento způsob bydlení rozšíří i mezi jiné sociální skupiny, než je kreativní třída?

Samozřejmě. V Berlíně je momentálně tři sta projektů baugruppe. Experimentální stavby s jedinečným řešením jsou většinou iniciovány architekty. Ostatní jsou mnohem pragmatičtější. Neznamená to, že se jedná o špatnou architekturu, ale tito lidé chtějí v první řadě sdílet budovu a dvorek nebo zahradu.

Kdo si to může dovolit?

Všechny dosavadní projekty vyjdou i s hypotékou levněji, než kdyby člověk platil běžnou cenu za nájem ve městě, nemluvě o tom, že se jedná o mnohem lepší byty, než jaké bývají obyčejně v nabídce. Jsou skutečně velice laciné. Je to samozřejmě ale také tím, že parcely byly v Berlíně velice levné.

S jakou největší obtíží se baugruppe setkávají?

Největší problém je získat parcelu. Samozřejmě, že se členové musí shodnout na tom, co chtějí postavit, jak to bude vypadat a tak dále. To však není nepřekonatelný problém, ale záležitost vzájemné domluvy. Nejtěžší je začátek – založit skupinu, shodnout se na základním koncepci, dát dohromady peníze a koupit parcelu.

Kolik má průměrná baugruppe členů?

Nejschůdnější bývají projekty s osmi až deseti rodinami či členy. Vejdou se do standardního domu v centru města. Ale nyní existují i takové skupiny, v nichž je zaangažovano na sedmdesát rodin. Každá baugruppe funguje jinak, každé trvá proces příprav a stavby jinak dlouho. Jde o to, nakolik chtějí jednotliví členové ovlivňovat podobu budovy, nakolik to chtějí nechat na architektovi a podobně.

Jak to v takových skupinách funguje? Jak lidé překonávají vzájemná nedorozumění a konflikty?

Stačí jedna konfliktní osoba, aby rozvrátila celou komunitu. To se samozřejmě stává. Ale většinou jsou to pevná společenství. Členům komunit záleží na prostoru, který užívají. Společně rozhodují o tom, čeho chtějí dosáhnout – a čeho by jako jednotlivci nikdy nedosáhli – a jaký prostor chtějí sdílet. Jestli je vhodnější střešní terasa, kterou ale nakonec užijí jen dvakrát do roka, protože je namáhavé vystoupat nahoru, nebo spíše přízemní prostor spojený s venkovní zahradou, kde se dá vařit, grilovat, přijímat návštěvy, pořádat večírky, kde si mohou hrát děti, takže byty pak vlastně nemusí být až tak velké. Řada skupin má například v přízemí vybudovaný společný záchod, aby děti, když si hrají dole na zahradě, nemusely uprostřed hry zpátky do bytu. Jsou to nakonec většinou skupiny lidí, kteří jsou v podobné životní situaci, mají podobné zájmy a hodnoty.

Mohou takové projekty fungovat dlouhodobě? Nebude mít generace dětí jiné představy o bydlení?

Ano, to je otázka. Přežije tento model generaci, která jej iniciovala? Bude to jejich děti a vnuky ještě zajímat? Dům uprostřed města by nicméně mohl příští generace zajímat spíš, než kdyby se nacházel někde jinde. Ale uvidíme.

Existuje nějaká tradice baugruppe nebo podobných projektů, z níž se lze poučit?

Některé starší baugruppe existují v oblastech jižního Německa a v Hamburgu. Ale většinou právě nepřežily jednu generaci.

Mluvíte o fenoménu baugruppe jako o hnutí. Jaké sociální, ekonomické či politické podmínky přispěly k jeho zrodu?

Myslím, že zlomem byl především rok 2008 a ekonomická krize. Od té doby lze vysledovat intenzivní zájem o ekonomii sdílení, o společnost, která by byla více postavená na principech sdílení. To se děje celosvětově. V Berlíně toto hnutí povstalo díky specifické ekonomické situaci, která zde nastala o trochu dříve, proto jsou zdejší projekty o něco starší než podobné iniciativy jinde. Lidé jsou prostě unavení systémem, v němž žijeme, a to především co se týče trhu s realitami – je to monotónní a drahé. To platí o celém světě, o každém městě, které jsem kdy navštívila. Všude se lidé zajímají, jak je možné narušit monopol developerů a uniformní ráz, které město v důsledku toho má. V Berlíně ale nešlo ani tak o developery. Tam se tehdy nedělo nic. Architekti prostě neměli práci. To už se asi jen tak někde nezopakuje, nicméně mechanismy a principy toho, jak podobné iniciativy fungují, jsou přenosné. Jde o to, jak obtížné je získat parcelu a nakolik je dané město ochotné pomoci. Baugruppe mohou a měly by existovat všude. Lidé by měli mít možnost bezprostředně ovlivňovat podobu města, ve kterém žijí. Proč by o tom měla rozhodovat jen hrstka lidí, kterým nejde o nic jiného než zisk? Města více postavená na spolupráci budou mnohem živější a zajímavější. Lidé, které zajímá, kde a jak žijí, vědí nejlépe, co je třeba. Jde o architekturu, vzniklou z konkrétní potřeby konkrétních lidí.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image