Lid proti suverénům

Řecko-evropské klání je mimo jiné lekcí o demokracii a suverenitě. Nad tím jsme se ještě nezamysleli.

Od 11. února, kdy došlo k první nedohodě v rámci Euroskupiny mezi Janisem Varoufakisem a zbytkem ministrů financí eurozóny o tvrdě neoliberálních podmínkách další pomoci Řecku, se situace nepohnula ani o píď. V pondělí 16. února – tedy v den, do nějž byly vkládány velké naděje – se stejná sestava finančních papalášů zapsala do dějin tím, že nabídla Řecku jen další život na kolenou a jeho nové vládní garnituře flagrantní zradu vlastního programu. I římské nebo pařížské vládní kuloáry šokovala umanutost, s jakou Wolfgang Schäuble tvrdil, že Řecko nepředložilo konkrétní návrh, ačkoliv řecký návrh byl jediný: získat pár měsíců času na konkrétní plán vlastní verze reformy, která by dále Řeky nezbídačovala a zároveň udržela zemi v eurozóně. Jestliže se Varoufakisovi vyčítá, že hledí na své zahraniční kolegy s pohrdáním a dává jim je najevo, pak visí ve vzduchu prostá otázka: copak si zaslouží něco jiného než pohrdání za onu tupou „protikrizovou“ politiku, kterou provozují už šestý rok evropské stagnace a beznaděje, darmo zdobené – nejnověji v těchto dnech – propagandistickou šlehačkou „analytiků“?

Nebeská symetrie

Berlín už ani netají, že řídí celou Evropu a musí mít poslední slovo v prosazování ekonomické politiky, která je i podle vlažných kritiků evropské podoby „austerity“ nadále neudržitelná. Kormidelníci neoliberalismu zjevně zastrašují nejen řeckou vládnoucí levici a všechna podobná uskupení, zejména španělské hnutí Podemos. A nejen že se snaží podle svých ideologických bubnů taktovat krok celé Evropě, která polyká už i pouhé „Ano, ale…“. Jsou zřejmě srozuměni také s tím, že po politickém „sestřelení“ naivních levicových radikálů jejich zahnáním do slepé uličky, se ujme – a nejenom v Řecku – „hnutí odporu“ obyčejný fašismus. Ano, existuje možnost, že to dělají schválně. Každý totiž ví, že žádný fašismus nakonec nikdy „hnutím odporu“ proti kapitalismu nebyl. Že nikdy nesplnil sociální část svých programů, zato však všechny své pohrůžky likvidací levicovým politickým stranám, odborům, jejich předákům a všem lidem „nepřizpůsobivým“ i náhodně vybraným obětním beránkům – tuhle část provedl vždycky rychle, brutálně a dokonale. Co když se za slepotou před fašistickými tendencemi na Ukrajině skrývá i tato vědomá volba?

Suverenita lidu je něco zcela jiného než arogance suverénů.

Současný stav věcí začíná zaměstnávat už i nezlomné optimisty a notorické bloudy. Dokonce sám Daniel Cohn-Bendit, francouzský politik, bývalý šéf Zelených v Evropském parlamentu a syn židovských rodičů, kteří v roce 1933 uprchli z Německa před Hitlerem, volá po dohodě s Řeckem. A současně se diví německé „černé pedagogice“ (cituje Libération ze 17. února). „Vychovatelé“ mají podle něj za to, že Řekové musí odčinit nějaké své hříchy. Ovšem „tato strategie je sebevražedná“, protože „Německo podceňuje míru vyčerpání řecké společnosti“. A zapomíná. Němci jsou přesvědčeni, že sami obnovili svoji zemi z trosek. Ale „bez Marshallova plánu financovaného Spojenými státy, bez Londýnské smlouvy z roku 1953, která zrušila velkou část německého dluhu, bez budování celé Evropy, kde by byli?“ položil si Cohn-Bendit řečnickou otázku a dodal: „To je důvod, proč je Německo přesvědčeno, že je držitelem ‚ekonomické pravdy‘ a že může dávat lekce zbytku Evropy.“

Ale nebyl by to Cohn-Bendit, studentský vůdce z Pařížského května 1968, jehož nevyčerpatelnou demagogii přesvědčivě zobrazil Robert Merle v románu Za sklem, nebyl by to Cohn-Bendit, zdroj skvělých postřehů, prototyp zásadovosti, oportunismu i hulvátství, které si svého času vychutnal i Václav Klaus na Pražském hradě, aby se nepokusil povznést a z přezíravého obláčku vytvořit symetrii mezi oběma stranami konfliktu. Překážkou dohody prý není jen mýtus německý, ale i řecký. Řekové jsou přesvědčeni, že jsou obětmi historie, Otomanů, Turků, Němců, Američanů, Evropy. „Je to mýtus proti mýtu,“ míní příkladně spravedlivý a vždy proevropský francouzský politik. A Tsiprasova vláda je v jeho očích „nedospělá“. Mimo jiné proto, že poukazuje na svůj demokratický mandát, jako kdyby jiné evropské státy – včetně Německa – demokratickou legitimitu neměly. „Je to demokracie proti demokracii,“ suše uzavřel Cohn-Bendit.

Síla netušeného

Ale odkdy si demokracie – demokracie skutečné – dávají ultimáta, propadají se do mýtů, zapomínají či překrucují vlastní historii, anebo srážejí slabšího na zem? Demokracií de facto není a nemůže být, když se občanům a voličům předloží fundamentálně vadná agenda, když se jim nedostane zásadních informací, a tím ani znalostí pro rozhodování k jejich prospěchu, v souladu s jejich životními zájmy. Většině Evropanů byla předložena – jako jediná možná cesta – agenda „austerity“, o níž Joseph Stiglitz minulý měsíc v Paříži řekl: „Jak můžeme tvrdit, že nejlepší způsob, jak zvýšit životní úroveň, je provádění politik směřujících k jejímu snížení?“

Jenže právě tohle suverénní vlády lidem tvrdily a na základě této absurdity získaly – byť pokaždé s čím dál odřenějšíma ušima – svůj „demokratický mandát“. Syriza naopak získala své oprávnění na základě „Stiglitzovy pravdy“, s jejímž opakem Řekové navíc učinili mnohaletou brutální zkušenost. Podobnou zkušenost, byť málokdy tak drastickou, má však i většina Evropanů, většina evropského lidu. Proto je demokratický – skutečně demokratický – mandát Atén nyní silnější než jakýkoli jiný mandát starého kontinentu.

Suverenita lidu je něco zcela jiného než arogance suverénů. Netrapme se tím, že Daniel Cohn-Bendit to už asi nikdy nepochopí. Trapme se tím zvláštním útvarem, který se v ústavách stále ještě nazývá „lid“. A který o své suverenitě – o své reálné síle – už dlouho nemá ani tušení.

Autor je politický komentátor.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies