Malá uzavřená země

Po řeckých volbách se Evropa třese napětím, hrůzou i nadějemi. Českem však jako obvykle otřásá nanejvýš Miloš Zeman. Jak dlouho to potrvá?

Poslední český hit stojí věru za to. Omyl s citací údajného článku Ferdinanda Peroutky hlavou státu, který chtěl dokázat selhání novinářského giganta v těžké pomnichovské době, vyjevil opět leda Zemanovu svévoli a ješitnost, která mu brání napravit významný detail a vložit historickou osobnost do nenapadnutelného kontextu. Debata o selhání intelektuála v kritické situaci tak byla potracena už při porodu a vše vyústilo jen v další obléhání Hradu kvůli dalšímu selhání intelektuálně i mravně chátrajícího státníka. Přitom diskusi o psích kusech našich myšlenkově ušišlaných „intošů“ bychom potřebovali jako sůl. A nejde jen o klasika českého žurnalismu; toho současný kulturní establishment už stihl zprofanovat Cenou Ferdinanda Peroutky, rozdávanou plnými hrstmi i známým sedmilhářům. Uvítal bych diskusi o slovech profesora Martina C. Putny, který nedávno v Radiožurnálu uvedl s odkazem na zprávu BIS: „Za poslední roky u nás výrazně vzrostl počet ruských agentů, a to i mezi politiky a novináři.“ Je opravdu závažnější to, když Zeman neumětelsky trhá roucho Peroutkovy důstojnosti? Anebo přece jen to, když literární historik přechází od myšlenkové policie k policii tajné a fakticky v této zemi likviduje svobodu slova poukazy na údajné spojení určitých názorů s cizí mocí?

Finanční stabilitu a status dobrého evropského žáka získalo Německo jen díky Spojeným státům, které se po první i druhé světové válce vůči němu vzdaly velkých pohledávek.

Skoro to vypadá, že otázkou českého bytí a nebytí je Miloš Zeman, Ferdinand Peroutka a ruští agenti. A že otázka úspěchu české levice závisí na tom, zda tým Bohuslava Sobotky složí březnový sjezd ČSSD z jeho věrných podržtašek a ve vedení budou pouhým okem patrné i ženy. Koho u nás zajímá španělské hnutí Podemos (Můžeme) v čele s charismatickým politologem Pablem Iglesiasem? Zrovna uspořádalo v sobotu 31. ledna „Pochod změn“, který se na památném náměstí „rozhořčených“, na Puerta del Sol v Madridu, nesl ve znamení nové naděje v řeckých barvách; modré a bílé balónky se spolu s řeckými vlajkami v hojném počtu vznášely nad hlavami nejméně dvou set tisíc Španělů (jichž pro naše média pro jistotu bylo jen „několik desítek tisíc“, navíc samozřejmě stoupenců „populistické“, potažmo „extremistické“ strany). Vítězství radikální levice Syriza v Aténách 25. ledna se promítlo do skandování „Si se puede, si se puede!“ (Ano, je to možné!). I do Iglesiasových slov: „V Evropě začíná foukat vítr změny. Sníme, ale svůj sen bereme vážně.“ Co si o tom myslí česká levice? Cimrman měl zavést nejen „hloupé otázky v kriminalistice“, ale i v politice. Levice asi vůbec nemyslí.

Chybějící stůl

A co tohle? V neděli 1. února – zatímco bylo ve vší tichosti pohřbeno úsporné komando zvané Trojka a Tsiprasova vláda dostala vyžádaný odklad na vlastní projekt řešení dluhové otázky – překvapil Barack Obama v rozhovoru pro CNN. „Není možné pokračovat v tlaku na země, které jsou v hluboké depresi,“ prohlásil, jako by se nechumelilo. Uznal sice, že Řecko zoufale potřebuje reformy, ale zároveň zdůraznil, že jejich provádění je velmi obtížné, „pokud životní úroveň obyčejných lidí klesla o pětadvacet procent. Mezitím se politický systém a společnost nemůžou zastavit“. Fiskální obezřetnost je prý nutná a strukturální reformy jsou zapotřebí v mnoha zemích provádějících úsporná opatření. „Ale naučili jsme se z našich zkušeností ve Spojených státech (…), že nejlepší způsob, jak snížit deficity a obnovit fiskální zdraví, je růst. (…) Máte-li ekonomiku, která je ve volném pádu, musí existovat strategie růstu, nejen více utrpení pro obyvatelstvo,“ konstatoval americký prezident, bolševik jeden.

To snad je aspoň na seminář v Masarykově demokratické akademii, jestliže ne na mimořádné jednání ÚVV. Evropa a svět připomínají rozpálený pohrabáč. V kuloárech a na sociálních sítích probíhá například spor, zda si Bílý dům opravdu přeje zdravou a silnou Evropu. Vždyť Obamova administrativa zároveň přislíbila Kyjevu dodávky dronů a protitankových raketometů právě v okamžiku, kdy na východní Ukrajině znovu eskaluje ozbrojený konflikt a tamní povstalecká správa údajně vyhlásila všeobecnou mobilizaci. Válka, která se dotýká geostrategických zájmů ruské jaderné mocnosti a nepochybně ohrožuje prestiž Západu, určitě neprospívá pozitivnímu „větru změn“ v Evropě. Takovým větrem určitě není ani vlna evropské islamofobie, která se ještě výrazněji vzedmula po atentátu islamistů na pařížskou redakci Charlie Hebdo 7. ledna a která kanalizuje sociální nespokojenost Evropanů do xenofobie a rasismu. Zjitřené „putnovské“ představy o vnějším a vnitřním (nejen „putinovském“) nepříteli prospívají snahám o posílení dozoru bezpečnostních aparátů nad občany a stávají se hrozbou pro „demokratickou revoluci v Evropě“ (Thomas Pikkety), pro její naléhavý sociální rozměr. Existuje nějaká platforma v našich levicových stranách – alespoň jeden stůl a tři židle – , v níž by se o těchto záležitostech vedla diskuse? Nebo jde opravdu jenom o to, jak daleko od jádra partajní moci si sednou – nic proti nim nemám – Chovanec, Zaorálek a Marksová-Tominová?

Velkou neznámou je příští role „fiskálně zodpovědného“ Německa, které je plíživě obkličováno protiúspornými rojnicemi (o obklíčení a „izolaci“ kancléřky Merkelové mluví otevřeně Iglesias). A které je konfrontováno jak se situací na Ukrajině a americkým tlakem, ne-li intrikami, tak i s vnitřní vlnou antiislámského lidového pozdvižení. Tohle by snad mohlo zajímat občany Česka všeobecně a jeho levicové voliče zvláště; právě oni tady přece zejména tvoří ono „produkčního zázemí“ Spolkové republiky. Němci nečekají a začali se v novém kontextu tematizovat sami způsobem, který šokuje.

Německo, notorický bankrotář

Jeden příklad za mnohé: Webové stránky německého týdeníku Der Spiegel den po volbách v zadluženém Řecku připomněly, že ve „dvacátém století byl Berlín králem dluhů“. A znovu schválně zařadily starý rozhovor na toto téma s hospodářským historikem Albrechtem Ritschlem, jejž hamburský týdeník poprvé přetiskl již v roce 2011. Ritschl v něm zdůrazňuje, že v průběhu docela nedávné historie to bylo Německo, které zažívalo ty nejhorší státní bankroty. Finanční stabilitu a status dobrého evropského žáka získalo Německo jen díky Spojeným státům, které se po první i druhé světové válce vůči němu vzdaly velkých pohledávek. Konkrétně v letech 1924 až 1929 žila Výmarská republika na dluh; vypůjčila si americké dolary, aby mohla zaplatit reparace z první světové války. Tento způsob financování se zhroutil za Velké hospodářské krize v roce 1931. „Spojené státy utrpěly značné škody, které měly zničující dopad na světovou ekonomiku,“ uvedl Ritschl.

A dál je to ještě zajímavější: Po druhé světové válce vycházely USA logicky z toho, že prostě není moudré po Německu žádat přemrštěné reparace. Až na několik výjimek byly všechny případné pohledávky přesunuty až do doby budoucího – velmi hypotetického – sjednocení Německa. Právě tato operace byla základem německého „hospodářského zázraku“, který začal v roce 1950 , aniž by z jeho plodů byly odškodněny oběti německé okupace. Například Řekové.

Ze všeho nejzajímavější je však tohle: V minulém století Německo nezbankrotovalo jen dvakrát, ale ve skutečnosti třikrát. Poprvé nezaplatilo dluhy ve třicátých letech a o necelé dvě dekády později, v roce 1953, došlo rozhodnutím USA k úplnému „zaparkování“ dluhu Spolkové republiky (jeho „šoféry“ původně prakticky předurčenému k tomu, aby byl v „garáži“ zapomenut). Od toho okamžiku Německo zázračně rostlo a byla založena nehynoucí sláva tamního ordoliberalismu a „sociálně tržního hospodářství“. Zatímco zbytek Evropy krvácel ze všech tepen a v potu tváře si hojil rány způsobené německou okupací a válkou, kterou Německo rozpoutalo. Potřetí se ve faktické platební neschopnosti ocitla Spolková republika po pádu Berlínské zdi a po sjednocení v roce 1990. Tehdejší kancléř Helmut Kohl, „otec sjednotitel“, odmítl dohodu z roku 1953 o německém zahraničním dluhu, v níž se výslovně uvádí, že reparace – úhrada škod způsobených v průběhu druhé světové války – musejí být zaplaceny v případě sjednocení. Jisté minimum bylo uhrazeno. Plným právem je však možné říci, že Německo nedodrželo platnou smlouvu jako strana poražená ve válce a po roce 1990 nezaplatilo odškodnění (s výjimkou některých náhrad lidem z porobených národů nasazených za války na nucené práce v „třetí říši“). Platné závazky vůči bývalým okupovaným zemím nebyly vyrovnány s žádným státem, Řecko nevyjímaje. Neměli bychom to u nás vědět? Navíc v době, kdy v Evropě hrozí další válka. Nepříliš daleko od Německa…

Přehlédnuté proudění

Samozřejmě by bylo nesmyslné, aby Německo v roce 1950 (nebo 1990) zaplatilo všechny své dluhy, které byly po válce „hozeny na papír“, a aby z toho důvodu zkrachovalo. Ale minimálně stejně nesmyslné je chtít totéž po Řecku, protože by rovněž zkrachovalo. V nepřípustném sociálním bankrotu, „humanitární katastrofě“, se již dávno nalézá a jednoduše nemůže svůj dluh splatit (nehledě k tomu, že žádnou světovou válku přece nevyvolalo, se světovou válkou si na Ukrajině teď hraje někdo úplně jiný). „Dnes musíme stanovit výši ztráty, na které se musí shodnout věřitelé Řecka,“ řekl novinářům před třemi lety Albrecht Ritschl. Ano, nějaký pořádek musí být, úvěrování je důvěřování.

Ale kdo to zaplatí? Přece především Německo, říká tento německý intelektuál, který zjevně – jak se u nás psalo v drsných budovatelských časech – kálí do vlastního hnízda. Že by ruský agent? No ovšem! Ale je mu to asi putna, neboť ví a klidně konstatuje: „Nikdo v Řecku nezapomněl, že Spolková republika dosáhla své kvalitní hospodářské struktury laskavostí jiných národů. Řekové jsou si dobře vědomi nepřátelských článků, které se proti nim objevily v německých médiích. Pokud se změní vítr v zemi, staré požadavky týkající se válečných reparací, se mohou znovu objevit, a to i v jiných evropských zemích.“

Vítr se změnil, případně se právě mění. Je to náraz, vzduchová stěna. Ale Češi, jinak vždy pohotoví sliniči prstů (to aby mohli kráčet vždy po větru a vyhnuli se politickým tlakům v „atmosféře doby“), tuhle změnu náhle ne a ne zaznamenat, natož přijmout. „Malá otevřená ekonomika“, jak rádi zdůrazňují světáčtí liberálové, zůstává ve všech ostatních ohledech před světem uzavřena. To se nám vymstí.

Autor je politický komentátor.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies