Na jedné šachovnici

Zatímco válka na Ukrajině směřuje k eskalaci, Amerika předvádí nové manévry a prostor pro program nové řecké vlády se zužuje.

Přesně o půlnoci ze 4. na 5. února deníky Le Monde, Süddeutsche Zeitung, The Guardian, La Stampa, El Pais a Gazeta Wyborcza zařadily na své webové stránky rozhovor s Joem Bidenem. Obamův viceprezident v něm konstatoval, že „jsme svědky eskalace vojenského konfliktu na Ukrajině“. Požádal pak o dovolení, aby mohl mluvit „naprosto jasně o příčinách této eskalace: od začátku tento konflikt přímo souvisí s ruskou agresí“. Rusko podle jeho slov porušuje suverenitu a územní celistvost Ukrajiny, tedy dva nejzákladnější principy mezinárodního práva po druhé světové válce.

Kluci kuli v kuloárech

Nechme teď stranou, jestli vůbec může existovat cyničtější prohlášení představitele mocnosti, která si z porušování poválečných „nejzákladnějších principů“ učinila – a nejen v posledních dekádách – všední každodennost. Nepřipomínejme Bidenovi hned George Orwella, když se v onom interview urbi et orbi rovněž vyslovil pro dodávky zbraní vládě v Kyjevě povědomým způsobem: „Nemáme zájem o vojenskou eskalaci a děláme všechno pro to, abychom ji zastavili. Ale Ukrajina má absolutní právo se bránit a my poskytnout jí bezpečnostní pomoc.“ Čili shrnuto, podtrženo a po lopatě: jsme plně odhodláni konflikt eskalovat. Válka je mír. Je mi líto, úkolem svobodných médií nejsou morální lekce, nýbrž průzkum, co si mocipáni zase usmysleli, jak na to jdou a co z toho může vzejít pro miliony Winstonů Smithů.

Na jedné straně budou válčit Washington a Brusel (nebo také Tokio, Mexico City, Bogotá a Soul), na druhé straně pak Peking a Moskva.

Především je tohle mávání zbraněmi jasný útok na zdrženlivý postoj Německa k „ruské otázce“. A ještě víc: je to útok na protirusky váhavější tandem Berlín–Paříž, který tvoří – ať se nám to líbí, nebo ne – páteř Evropské unie. Počátkem týdne Angela Merkelová řekla jasně: „Německo nebude podporovat Ukrajinu zbraněmi.“ Ještěže si u toho nedupla a nevykoledovala si tak průlet neidentifikovatelných dronů chodbami kancléřství. Francie cosi mumlá o neprůstřelných vestách a podobném zbabělém herberku pro Kyjev, ale odmítá jít dál. „Poskytování zbraní Ukrajině by znamenalo uplatňovat stejné metody jako Rusko. Nechceme nastavovat válku válkou,“ prozradil listu Le Monde francouzský diplomatický zdroj, který si nepřál být jmenován. Znamenalo by? Pokud jde o Američany, už dávno tu válku přece natahují jako žvýkačku. A byl to vůbec Putin, kdo si začal? Nebo to byli jiní velcí kluci, kteří ve světlech ramp korzovali po Majdanu a v temných kuloárech kuli kdovíco?

Řecko jako klacek?

Jiný útok – velmi populistický, řeklo by pravotočivé médium – si odbyl už v neděli Barack Obama v rozhovoru pro CNN. Obořil se v něm na evropskou politiku škrtů, zhrozil se sociálního utrpení evropského obyvatelstva a informoval Brusel, že růst je lepší než recese. Je zajímavé, že dlouhá evropská „škrtléta“ ho nikdy předtím nedojala a nepostavil do latě ani toho našeho Kalouska (o dvojnásobném nejlepším ministrovi zánovních divokých kapitalismů musel přece něco málo zaslechnout, taková hrůza se neutají). Obama však zaútočil až nyní, právě teď. Neboť až nyní má Evropa problém s řeckou sociální revolucí, po níž hrozí následovat ještě větší, španělská. Bílý dům si umí spočítat, že Hollande a Merkelová jsou v pěkné bryndě: shora po nich skáčou jejich bankéři, největší privátní věřitelé Řecka, a zdola je kopou do kotníků jejich xenofobní „daňoví poplatníci“ s volebním právem, že na ty „líné Řeky“ nedají už ani cent. Američané si to spočítali dobře: Alexis Tsipras nenašel po Evropě žádné spojence (kromě finančně úpějícího Kypru) a německý ministr financí Wolfgang Schäuble v podstatě zrušil Syrize volební program. Evropa puká, Amerika jásá. Má totiž na skladě jiné prostředky, které starý kontinent ukázní.

Které to jsou? Nejde jen o řecký klacek a tamní – jak tomu říkají ve španělském hnutí Podemos (Můžeme), na jehož název má ostatně copyright Obamův volební štáb („Yes we can“) – „sociální vlastenectví“. Byť jde o pozoruhodné nasazování spravedlivého sociálního zdvihu na koleje geostrategických amerických zájmů. Jihoevropského „socialismu“ (nebo co to je) se Bílý dům – alespoň zatím – viditelně nebojí; možná pokládá svůj vstřícný postoj za budoucí prostředek k rychlejší pacifikaci „komunistických sklonů“ v Evropě.

Je tu po ruce lepší nástroj. Le Monde 5. února konstatoval, že v „posledních dnech“ jsou kontakty mezi americkými diplomaty v Aténách a „vysoce postavenými členy Tsiprasovy vlády“ značně frekventované. Velvyslanec David D. Pearce prý předpokládá „velmi rychlé“ setkání s vládními činiteli, s nimiž hodlá diskutovat ekonomické otázky, ale také „problémy bezpečnosti a boje proti terorismu“. Ostatně Joe Biden v již citovaném interview rovněž říká, že terorismus sice „není existenční hrozbou pro náš způsob života“ (jak by mohl být?), je to však „nebezpečí, proti kterému musíme bojovat“. Musíme „spolupracovat a vyměňovat si informace“, musíme „demontovat [teroristické] sítě“, musíme „monitorovat“. Velký Bratr se zkrátka musí dívat. A pokud jde o Řecko, náhodou se holt generálům jeví jako možná kóta, kterou by bylo dobré chvíli podržet (turecká „natoidní“ spolehlivost nějak šouflovatí). Že nejlepším systémovým tmelem je vnější i vnitřní válka, vědí aranžéři moci už dávno. To se až na Ukrajině učit nemuseli…

Dva bloky, jedna šachovnice

Kudy povedou fronty vnější – vždy nejrychleji stmelující – války, nejlépe pochopíme náhledem do aktuálních agitek prosazujících transatlantickou smlouvu o volném obchodu (TTIP). Jakýsi Peter S. Rashish (vsadím boty, že je vymyšlený) ve čtvrtečním Le Monde prosazuje tuto dohodu jako „globální imperativ“. Američané a Evropané by se prý neměli přít o technické a zdravotní normy komodit až do hrdel a statků, odstíny v přístupech by se neměly stát stromem, jenž „zakryje les základních hodnot a strategických zájmů“. Zaměřme se na podstatu, „na obnovu mezinárodního ekonomického systému z období po druhé světové válce v dnešním světě“ (sic!). Že to byl svět rozdělený na vojensko-politické bloky? Ano, právě o to v té velké hře jde, právě tohle se nám chce sdělit. Cesta vedla od bloků k blokům. Odnikud nikam a ze tmy do tmy. Yes we can! Podemos!

Které bloky jsou to dnes a co je charakterizuje? Rashish to ví: Jsou mezi nimi zásadní rozdíly ve vizi globálního hospodářského řízení, jedno je privátní a liberální, druhé státní a autoritářské. Na jedné straně budou tedy válčit Washington a Brusel (nebo také Tokio, Mexico City, Bogotá a Soul), na druhé straně pak Peking a Moskva. A tedy prý – už zase – svoboda s nesvobodou.

Lituji, ale asi nelze jednotlivé prvky této hry od sebe oddělovat, jakkoli není černobílá. Ano, tahá se s kameny, figurami, směry a proudy mnoha různých barev a odstínů. Ale na jedné šachovnici.

Autor je politický komentátor.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies