Ne tak úplně demokratická eurozóna

Evropská centrální banka chce požadavky řecké vlády zaříznout hned na počátku. Těžit z toho mohou hlavně euroskeptické strany.

Po diplomatické ofenzívě nové řecké vlády přišla odpověď z konzervativních kruhů. Rozhodnutí Evropské centrální banky (ECB) pozastavit jeden z hlavních zdrojů likvidity řeckých bank zahájil první kolo „vyjednávání“. Ke zúčtování mezi Řeckem a zastánci politiky škrtů dojde pravděpodobně ještě v únoru.

Růžový slon sociálních demokratů

Středeční rozhodnutí Rady guvernérů ECB pozastavit od pondělí 11. února výjimku, dle které centrální banka akceptovala řecké státní dluhopisy jako jistinu pro půjčení likvidity řeckým bankám, znamená vážné znejistění celého tamního finančního sektoru. Řeckým bankám tak zůstává jediný zdroj likvidity: program půjček poslední instance ELA (Emergency Liquidity Assistance). Ani tento zdroj však není nepodmíněný: v první řadě je náročnější na úroky a ECB garantovala jeho fungování jen do 28. února, a to s dodatkem, že jejím úkolem není půjčovat řeckým bankám za každou cenu. Centrální banka tak vytváří perfektní podmínky pro to, aby vznikla situace panického vybírání vkladů, ačkoliv její institucionální přístup je přesně opačný. Pokud řecká vláda nenajde do 28. února se svými evropskými partnery alespoň prozatímní dohodu, pravděpodobně tak ECB zatne či přinejmenším přiškrtí i tento poslední zdroj likvidity. Tím by se Řecko fakticky ocitlo mimo eurozónu.

Evropská centrální banka představuje nebezpečnou anomálii: na jedné straně dvacítka pánů z vyšších vrstev, jež se nikomu nezodpovídá, zasahuje do domén, které jí nepřísluší, a na druhé straně tato instituce již delší dobu není schopna či ochotna plnit úkoly, kvůli nimž byla založena.

Několik hodin před klíčovým jednáním Rady guvernérů ECB prosákl do tisku poziční dokument německého ministerstva financí, se kterým německá vláda půjde do vyjednávání o řeckém dluhu. Ministerstvo Wolfanga Schäubla požaduje, aby se Syriza jednoduše vzdala svého programu. Nová řecká vláda má dle německých rozpočtářů platit své dluhy dle stávajícího kalendáře (Syriza požaduje transformaci do dluhopisů, jejichž splatnost by se odvíjela od růstu ekonomiky), má zeštíhlit veřejný sektor o dalších 150 tisíc zaměstnanců (Syriza chce, aby se ilegálně propuštění zaměstnanci vrátili na svá místa), má dosáhnout v roce 2016 primárního přebytku v hodnotě 4,5 procent HDP (Syriza chce snížit tento závazek na 1,5 procent HDP) a obnovit privatizační procesy, které současná řecká vláda zastavila. Obě strany se pak sbližují v myšlenkách reforem, které by zamezily korupci, klientelismu a silnému vlivu oligarchů na fungování řeckého státu a společnosti. I zde je však nutné rozlišovat výchozí pozice: Syriza od svého vzniku nikdy ve vládě nebyla, zatímco ECB a Evropská komise mají na politický osud Řecka zásadní vliv již minimálně pět let, a nikdy k takovým reformám (na rozdíl od škrtů v sociální sféře a devastaci pracovního práva) předchozí řecké vlády fakticky netlačily.

Vzkaz, který tímto Berlín vysílá řeckým voličům i těm v ostatních zemích eurozóny, zní srozumitelně: ve svobodných volbách si sice můžete zvolit třeba i trochu extravagantní sdružení radikálně levicových sil, ale hospodářskou politiku musíte mít, jako by byli u vlády konzervativci. Tento způsob uvažování není cizí ani levicové noze současné německé vládní koalice. Vicekancléř Sigmar Gabriel držel nótu Angely Merkelové a jeho stranický parťák a předseda Evropského Parlamentu Martin Schulz se v týdeníku Spiegel nechal slyšet, že Syriza by se měla vzdát sociální části svého programu, protože „je normální volební sliby neplnit a růžoví slonové hrající na trumpetu prostě neexistují“.

Nefungující ECB

Je pravděpodobné, že konzervativní vlády a guvernéři evropských centrálních bank se rozhodli akcelerovat spád událostí po diplomatické ofenzívě řeckého premiéra Alexise Tsiprase a ministra financí Janise Varoufakise. Ti našli vstřícné partnery v italské vládě a o trochu zdrženlivější spojence ve Francii. Akcelerace harmonogramu jednání ze strany zastánců politiky škrtů však pravděpodobně znemožní prohloubení kontaktů a vytvoření nějaké sdílené platformy pro požadavky zemí, jejichž ekonomiky jsou těžce postižené hospodářskou politikou škrtů.

Zastáncům politiky austerity totiž vůbec nejde o uzdravení hospodářství a sociální kohezi evropských společností. Jejich vymezení vůči ekonomickému programu Syrizy, s jehož body souhlasí velký počet – i mainstreamových – ekonomů, má čistě disciplinační účel. Na jedné straně převládá obava z možného politického vývoje ve Španělsku a posunu doleva sociálnědemokratických sil ve Francii a v Itálii, na druhé straně jde o zachování současného modelu evropské fiskální integrace, který přisuzuje nadstandardně velkou moc Evropské centrální bance a německé vládě.

A právě role ECB se stala v posledních letech zcela klíčovou, jelikož tato finanční instituce fakticky převzala hlavní roli v hospodářské politice eurozóny. Stačí vzpomenout nechvalně proslulé dopisy centrálních bank irské, kyperské či italské vládě, v nichž splnění institucionálních úkolů bylo podmíněné celou řadou politických požadavků. Současně však Evropská centrální banka vykonává jí svěřené úkoly pomalu a nejistě.

V současném vývoji tak ECB představuje nebezpečnou anomálii: na jedné straně dvacítka pánů z vyšších vrstev, jež se nikomu nezodpovídá, zasahuje do domén, které jí nepřísluší, a na druhé straně tato instituce již delší dobu není schopna či ochotna plnit úkoly, kvůli nimž byla založena. Tato anomálie může existovat jen díky politickému krytí konzervativních politických kruhů, které by jinak se svojí představou hospodářské politiky v demokratické debatě určitě neobstály. Reforma ECB je také jedním z klíčových požadavků sociálních hnutí bojujících proti politice škrtů. Ta se sejdou 18. března ve Frankfurtu, kde budou protestovat pod hlavičkou Blockupy Frankfurt u příležitosti otevření druhé Eurotower.

Utopit Syrizu

Středeční rozhodnutí ECB přiblížilo Řecko k nejčernějšímu scénáři, tj. faktickému odstřihnutí od eurozóny skrze zastavení přísunu likvidity z ECB, před kterým dlouho varovala levicová část Syrizy. Příští dny ukáží, k jakým výsledkům povedou nadcházející evropská jednání. Je však jasné, že odchod Řecka z eurozóny či rezignace Syrizy na svůj program by znamenaly vítězství nejen konzervativních sil, ale také všech euroskeptických hnutí, která tvrdí, že žádná zásadní ekonomická reforma není v rámci evropské integrace možná.

Nový impulz od Syrizy, Podemos a celé řady dalších sociálních hnutí dokázal zbrzdit a zastavit růst hegemonie radikálně pravicových sil. A jak zdůraznil francouzský filosof Étienne Balibar: „Vítězství Syrizy ukázalo evropskému lidu vystavenému neoliberalismu a s ním souvisejícímu procesu de-demokratizace nové perspektivy.“ Tyto perspektivy solidární a demokratické evropské integrace se však mohou rychle zavřít, pokud Řecko v jednáních neuspěje. Zastánci politiky škrtů ve středu v noci nerušili noční můry o rozšiřujících se marxistických vládách, před kterými v tuzemském tisku varuje Lenka Zlámalová. Marine Le Penová, Gert Wildeers či Matteo Salvini si však mohli s chutí otevřít flašku šampaňského.

Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies