Na západní Ukrajině v druhé polovině ledna začalo prapodivné, snad dokonce absurdní drama. V hlavní roli vystupuje ivanofrankivský novinář Ruslan Kocaba (1966). 7. února byl zadržen poté, co u něj SBU (Služba bezpečnosti Ukrajiny) provedla šestihodinovou domovní prohlídku. Vzápětí neškodně vyhlížejícího muže středního věku obvinila z vlastizrady a poslala do vazby. Proč?
Hlavním důvodem je nahrávka, kterou umístil na YouTube 17. ledna letošního roku. Novinář zde rétoricky oslovil prezidenta Porošenka a žádal ho o ukončení ozbrojeného konfliktu na východě země. Zároveň vyzval své spoluobčany, aby se vyhýbali mobilizaci. Kocaba mimo jiné řekl: „Raději půjdu do vězení – podle trestního zákoníku mi hrozí dva až pět let za mřížemi –, než abych se účastnil občanské války a zabíjel či napomáhal zabíjet své krajany, žijící na východě.“ Rovnou také předvídavě připustil, že ho nazvou „zrádcem a pomahačem Putina“. K otázce přítomnosti ruských vojsk na Donbasu prohlásil, že tam „skoro nejsou“. Pokračoval tvrzením, že na východě „nejlepší chlapi zabíjejí jiné nejlepší chlapy“, protože vyrazit na zteč proti kulometům může jenom „superchlap“. Pokud se válka dostatečně protáhne, nemusí už podle něj zůstat naživu žádný pořádný chlap, který by mohl provést „lidovou lustraci“ nad generály tím, že jim „pažbou vyrazí zuby“. Kromě toho odsoudil korupci, přetrvávající za nečinného přihlížení prezidenta Porošenka i po Majdanu, a varoval před tím, že na jaře může přijít „strašný třetí Majdan“. Na závěr dodal: „Povolávací rozkaz strčím tomu, kdo mi ho přinese, kamsi, nechci se účastnit bratrovražedné války. Lidé, dělejte něco, takhle to nemůže dlouho pokračovat. Sláva Ukrajině!“ Dvanáctiminutové video má do dnešního dne přes 380 tisíc zhlédnutí. V dalších nahrávkách žurnalista neopomenul nakousnout všechny pro Ukrajince palčivé otázky, zejména problém možné federalizace či vyhlášení válečného stavu. Při svých občas poněkud zmatečných proslovech působí Kocaba ze všeho nejvíc jako sice rozhorlený, ale v podstatě neškodný dobrák.
Udání SBU napsal hned 18. ledna občanský aktivista Taras Demjaniv, který stejně jako Kocaba žije v haličském Ivano-Frankivsku. Videonahrávkou podle něj Kocaba „páchá zločin proti státu“. Demjaniv dále píše: „Jako občanský aktivista nemůžu zůstat vůči podobnému nezákonnému počínání lhostejný.“
Úředník, aktivista i politik
Na počátku devadesátých let byl Kocaba členem různých organizací, vystupujících za nezávislost Ukrajiny. Později pracoval ve státní správě, ale současně působil i jako občanský aktivista; v Ivano-Frankivsku například reprezentoval sdružení Memorial, připomínající oběti sovětských represí. Angažoval se v místní politice. Účastnil se aktivně i pomerančové revoluce na podzim 2004. Po mnoho let psal pravidelně blog, který mu však patrně k velké popularitě nepomohl. V roce 2010 si získal pozornost médií, když napsal dopis prezidentovi Mezinárodního měnového fondu, kterého žádal, aby jemu i jeho rodině odpustil odpovídající část ukrajinského dluhu. Svou žádost zdůvodnil tím, že mu není známo, jak ukrajinská vláda tyto prostředky využila. Ačkoliv dopis vzbudil na internetu jistý ohlas, MMF jeho autorovi neodpověděl (Kocabu to nejspíš moc nepřekvapilo, svůj dopis ostatně napsal pouze v ukrajinštině). V poslední době, až do konce minulého roku, byl externím zaměstnancem televizního kanálu 112, který údajně patří nechvalně známému bývalému ministru vnitra Zacharčenkovi.
Na místě jsou obavy, že ke stíhání osob vyjadřujících nekonformní názory bude na Ukrajině docházet i nadále – obzvláště pokud příměří, dojednané v Minsku, nepovede ke skutečnému uvolnění napětí.
Během posledního roku se několikrát zviditelnil vystoupeními, která značně vybočovala z mainstreamu ukrajinských médií. Vysvětloval ukrajinským divákům své názory na události na východě země, přičemž popíral či bagatelizoval účast Ruska. Jako jeden z mála ukrajinských novinářů navštívil i území pod kontrolou separatistů. To vzbudilo určité podezření, neboť jiné ukrajinské žurnalisty, kteří se pokoušeli o totéž, separatisté buď zadrželi, nebo jim vůbec neumožnili vstup. Na podzim se objevil ve vysílání ruského televizního kanálu Rossija 1, kde debatoval s Vladimirem Žirinovským, představitelem separatistů, a předsedou ukrajinské komunistické strany Petrem Symonenkem (ten stíhán dosud není). Komentoval ukrajinské dění i pro ruský kanál NTV.
Zůstává nejasné, zda všechna jeho vystoupení byla skutečně motivována snahou pravdivě informovat, případně dokonce zastavit válku. Nemůžeme vyloučit, že nepříliš úspěšného stárnoucího muže, který měl i v předešlých letech zálibu v senzačních politických odhaleních, vedla především snaha po zviditelnění či finanční zájmy.
Rychlá reakce SBU na udání většinu Ukrajinců poněkud překvapila. Zdálo by se, že pro bezpečnostní orgány je v zemi dost jiné práce, vždyť ještě nejsou vyšetřeny ani závažné zločiny – únosy aktivistů a střelba do demonstrantů i příslušníků policie –, k nimž došlo během Euromajdanu.
Odvolací soud v sobotu 14. února Kocabovo odvolání proti uvalení vazby neuznal a potvrdil rozhodnutí městského soudu. Důvodem pro vazbu, která má trvat dva měsíce, je poněkud nepravděpodobná obava, že uprchne na území, ovládané separatisty. Kocaba proti tomu namítá, že chce být s rodinou – má totiž dvě malé děti a navíc se stará o nemocnou matku. Proti soudnímu rozhodnutí emotivně protestoval, svou situaci srovnal se stalinskými represemi z roku 1937 a znovu varoval před občanskou válkou. Než ho ze soudní síně vyvedli, stihl dokonce poplivat prokurátora. Teď když ho soud se vší vážností uznal za nebezpečného zločince, může v příštích týdnech a měsících očekávat cokoliv. Trestem za vlastizradu je na Ukrajině dvanáct až patnáct let vězení.
Nepochopitelná razance
Jakkoliv mnoho Ukrajinců v poslední době intenzivně pociťuje ohrožení, v němž se jejich země nachází, tvrdost, s níž bezpečnostní orgány postupují proti pouhému novináři, vyvolává spíše údiv. Advokát se chce obrátit k evropskému soudu pro lidská práva, nezávislý odborový svaz médií tvrdí, že obvinění nejsou dostatečně podložena. Proti Kocabově zadržení se vyslovili kolegové-novináři, nepřímo se na jeho podporu vyjádřil i známý spisovatel Taras Prochasko. Kocabovy kontroverzní názory sice vzbuzují nesouhlas a leckdo ho neváhá označit za lháře, obvinění z vlastizrady ale přijde oprávněné málokomu. Neprodlené propuštění obviněného žurnalisty požaduje i ukrajinská pobočka Amnesty International, jejíž ředitelka Tetjana Mazur prohlásila, že „uvězněním [Kocaby] za vyslovení občanského postoje ukrajinská vláda porušuje základní lidské právo na vyjádření názoru, které Ukrajinci hájili na Majdanu“. SBU reaguje tvrzením, že příčiny Kocabova zadržení s jeho veřejnými aktivitami nesouvisí, nic bližšího však zatím nesdělila. Zdá se tedy, že slova na jeho obranu musí zaznít ještě důrazněji.
Radost má výše zmíněný Demjaniv, alespoň to tak vypadá podle jeho facebookového profilu. Tento aktivista s neskrývaně nacionalistickými názory, který se jinak zabývá také shromažďováním pomoci pro raněné účastníky bojových operací, věnoval očerňování svého krajana pozoruhodně mnoho času. Je proto možné, že jde o projev dlouhodobější osobní zášti. Maloměsto Ivano-Frankivsk, oblastní centrum na západní Ukrajině, je známé jako bašta ukrajinského nacionalismu a není vyloučeno, že některým místním byly Kocabovy projevy proti srsti.
Na místě jsou obavy, že ke stíhání osob vyjadřujících nekonformní názory bude na Ukrajině docházet i nadále – obzvláště pokud příměří, dojednané v Minsku, nepovede ke skutečnému uvolnění napětí. Prezident Porošenko dosavadní kritiku mobilizace považuje za „informační válku proti Ukrajině, jejímž cílem je krach mobilizace“. Jednotlivé kritiky, z nichž už devatenácti se dostalo zvýšené pozornosti SBU, pak označil za „takzvané novináře a občanské aktivisty, kteří jsou stejně nebezpeční jako nepřítel na frontě“. Vzhledem k tomu, že čtvrtá mobilizační vlna, jež začala 20. ledna, se setkává s obtížemi, vláda uvažuje o omezení práva vycestovat ze země, jež by se týkalo všech ukrajinských občanů, na které se mobilizace vztahuje. To by mohlo vést k novým projevům nespokojenosti. Případné vyhlášení válečného stavu by pak mělo za následek ještě drastičtější omezení práv občanů.
Zajímavé je porovnat s Kocabovým případem příběh blogera Denise Selezněva. Ten na Facebooku pravidelně publikuje seriózní vojenskou analytiku, aniž by skrýval, že stojí na straně separatistů. Navíc, jak píše, nechtěl zůstat pouhým pozorovatelem. Blíže nespecifikovaným způsobem se do konfliktu aktivně zapojil. Když byl v Kyjevě zadržen, ukázalo se, že bezpečnostní složky mají o jeho činnosti dokonalý přehled. Po několika dnech vyšetřování byl však přesto propuštěn, a dokonce dostal svolení odjet do Ruska. Policie proti němu nevyužila ani skutečnost, že u něj při domovní prohlídce nalezla granát – podle jeho tvrzení podstrčený. Zdá se tedy, že novinář Kocaba měl prostě hodně velkou smůlu.
Autor je ukrajinista.