V době konfliktu na Ukrajině, který doprovází informační válka, se práce ruské politické reprezentace s dějinami náhle obnažila před celým světem. Jak byste definoval klíčové pilíře této politiky v Putinově Rusku?
Putinova historická politika má podle mě dva hlavní cíle. Zaprvé si klade za cíl ztotožnit historii Ruska a Rusů s dějinami státu, který je pojímán jako cosi kontinuálního, co tu existuje od dob Kyjevské Rusi. Druhým cílem je představit ruskou historii jako „historii bez protikladů“. To bývá, dle mého soudu, cílem každé oficiální historické politiky. V Rusku je to však velmi nesnadný úkol. Když se podíváme na ruskou historickou politiku posledních dvaceti let, uvidíme tři identity, které se navzájem potírají: předrevoluční, spjatou s dynastií Romanovců, sovětskou a liberální, spojenou s koncepcí „postkomunistické demokratické transformace“. Státní instituce používají všechny tři tyto narativy a snaží se být co nejvíce bezkonfliktní a neutrální.
Co v takovém případě dělat s pamětí revoluce z roku 1917? Je paměť Říjnové revoluce v dnešním Rusku utlumená, potlačená?
Ne, vláda se s ní snaží pracovat po svém. Nedávno Vladimír Putin vyzval historiky k „objektivnímu vědeckému zhodnocení“ Říjnové revoluce. V roce 2017 bude stoleté výročí, jsou plánované oficiální oslavy s konferencemi, výstavami atd. Vláda se nemůže tvářit, že se tato revoluce nekonala, snaží se ji tudíž někam do dějin ruského státu umístit, zasadit ji do kontinuity, nikoli ji pojímat jako radikální zlom.
Pracoval jste v Muzeu revoluce. Můžete o tom povědět něco víc?
Zaprvé, muzeum se už v roce 1988 přejmenovalo na Muzeum současné ruské historie, což je samo o sobě dost výmluvné. Já jsem pracoval v pobočce zaměřené na paměť revoluce z roku 1905 v Moskvě. Je velmi zajímavé, jak se význam hlavní expozice po pádu Sovětského svazu změnil. V sedmdesátých a osmdesátých letech ta výstava byla součástí nudné oficiální historické politiky SSSR, v kterou už nikdo nevěřil. V našich časech paradoxně opět získala revoluční rozměr.
Co jste v muzeu dělal?
Pracoval jsem jako vědecký asistent, různými cestami jsem se snažil to místo oživit, udělat z něj prostor pro diskusi o nejnovějších dějinách Ruska.
A dostal jste se do problémů…
Ano, po kurátorování výstavy 3 říjnové dny jsem přišel o práci. Výstava byla věnovaná státnímu převratu z roku 1993, kdy Jelcin použil proti opozici vojsko. Události se odehrávaly na stejných místech, na kterých s carskými vojsky bojovali revolucionáři bránící barikády v roce 1905.
Co jste na výstavě ukázal?
Předměty a dokumenty z roku 1993 a také práce současných výtvarníků, reagujících na tyto události. Sám jsem byl zaskočen reakcí, kterou výstava vyvolala. Nakonec součástí legitimizace Putina je, že není Jelcinem, ačkoli ho Jelcin jmenoval svým nástupcem. V oficiálním narativu chrání Putinova vláda Rusko před chaosem devadesátých let, tedy právě před takovými událostmi, jako byl puč z roce 1993. Ale jak je zřejmé, princip „historie bez rozporů“ převážil a dal do pohybu sérii událostí, v jejichž důsledku jsem zůstal bez práce.
Když jsem byl nedávno v Rusku, moji hostitelé z Centra rusko-polského dialogu a spolupráce mě přesvědčovali, že dnešní Rusko nemá s komunismem nic společného. S hrdostí zdůrazňovali, že Putin staví katedrály, přikázal obnovit kremelský klášter, který zbourali bolševici atd. Později se ukázalo, že mají vazby na ministra kultury Vladimira Medinského. Zajímalo by mě, nakolik je takový postoj pro dnešní ruské politické elity typický.
Podle mého názoru se nejen Medinskij, ale i sám Putin identifikuje s bělogvardějci z dob občanské války. Putin v roce 2005 osobně přikázal přivézt ostatky Děnikina [jeden z bělogvardějských generálů – pozn. překl.] ze Spojených států a nechal je slavnostně pohřbít. Ale elity se nemůžou plně řídit svými vlastními preferencemi. Kdyby se stát postavil na stranu bílých, znamenalo by to, že v historii Ruska jsou určité konflikty a rozpory, což může vyvolat společenské napětí. Proto také Leninovo mauzoleum ještě nějaký čas zůstane na Rudém náměstí. Stejně jako Stalinův hrob u kremelských hradeb.
A to není rozpor? Děnikin pochovaný s poctami a Stalinův hrob na čestném místě tvoří dost schizofrenní efekt.
Ano, hodně schizofrenní. A tuto schizofrenii lze dobře vidět i v činnosti nejrůznějších institucí, odpovědných za utváření, ustanovování a rozšiřování ruské historické politiky. Například minulý rok ve Státním historickém muzeu (které se také nachází na Rudém náměstí) bylo možné spatřit výstavu věnovanou Leninovi a jeho kultu v Sovětském svazu. Výstava neskrývala jeho podíl na vraždě cara Mikuláše II. a jeho rodiny, ale zároveň se kurátoři snažili být spravedliví a ukázat, jakou důležitou roli sehrál v dějinách 20. století. Zkrátka ho nechtěli představit jako nějakého banditu. Výstava se také vysmívala teoriím, podle kterých Lenin od začátku do konce jednal jako německý špion. Ve stejné době, v jiném státním muzeu probíhala výstava věnovaná třem stoletím panování Romanovců. A tam byl Lenin představený od začátku do konce jako lump, zednář a německý špion.
Před nějakou dobou jsem viděl dokument o Leninově muzeu v Gorkém – Leninland Askolda Kurova. Je znát, že pro dnešní Rusko je těžké brát Lenina vážně. V diskusi, která se po projekci filmu odehrála, řekl americký historik Timothy Snyder, který rozhodně není žádný leninista, že Lenin je patrně nejdůležitější osoba, co se vlivu jedince na dějiny 20. století týče, a ač si můžeme o jeho politice myslet cokoli, přinejmenším si zaslouží, abychom ho brali vážně. Je to dnes v Rusku vůbec možné?
Určitě to není snadné. Lenina je totiž v narativu „historie bez rozporů“ strašně těžké někam umístit. On sám je ztělesněním největšího rozporu ruské historie 20. století a stále ještě má vliv na tvar současné společnosti. Připadá mi, že Stalin je pro současnou politiku dějin mnohem vhodnější osobou.
Jako vítěz druhé světové války?
Ano, válka s nacisty je vůbec jedním z pilířů narativu „historie bez protikladů“. Hodí se k tomu ideálně. Když mluvíme o válce s Hitlerem, můžeme spojit nacionalistický a komunistický narativ v jedno společné vyprávění. Ostatně koncept „historie bez protikladů“ je víceméně Stalinův vynález. Jako první k legitimizaci své politiky začal používat jak komunistické, tak nacionalistické (a dokonce šovinistické) figury. V době války sahal dokonce až k náboženské rétorice.
Jakou roli dnes v ruské politice dějin hraje pravoslaví?
Představuje Rusko jako především – nikoli však výlučně – pravoslavnou zemi. Rusko, ruská kultura a pravoslaví jsou pojaté jako cosi neoddělitelného.
Církev se nepokouší o svou politiku dějin, která by byla nezávislá na státu?
Ne, to v Rusku nejde. Ruská církev není jako polská katolická církev. Od 18. století je jednoduše ideologickým nástrojem státu, zcela podřízeným jeho politice. Je zajímavé, že nejnovější historie ruské církve také svým způsobem zrcadlí myšlenku „historie bez protikladů“. V devadesátých letech se dvě rozdělené církevní frakce spojily. První, „bílá“, kterou založili ruští emigranti na Západě, a druhá, která fungovala v Sovětském svazu a byla určitým způsobem tolerovaná vládou, byla jí také využívaná a silně infiltrovaná tajnými službami. A jaké bylo první rozhodnutí znovusloučené církve? Kanonizace Romanovců zavražděných bolševiky. Udělali z nich „mučedníky víry“ zavražděné „bezbožnými komunisty“. Může to vypadat jako jasný příklon na stranu „bílých“ v interpretaci dějin 20. století, ale na druhou stranu tuto církevní politiku provádějí lidé, kteří byli dříve silně spjatí se sovětským systémem.
A co koloniální zkušenost Ruska ve Střední Asii? Jak je vnímána tato otázka?
Jakákoli reflexe koloniální přítomnosti Ruska v regionu byla z historických narativů vytěsněná už ve stalinských dobách. Na její místo nastoupilo pojetí Ruska jako „staršího bratra“, který v regionu vždy hrál „objektivně pokrokovou roli“. Současný ruský stát vnímá sebe sama jako produkt tohoto pokroku. Ruská federace, podle ústavy, není národním státem, ale mnohonárodnostní rodinou spjatou společným osudem. Stát od dob Romanovců až do dneška má být „organickou formací“, ve které ta rodina může společně žít. Tento narativ však v sobě ukrývá jistý protimluv. Národnostní menšiny jako Čečenci, Tataři, Čuvaši a další mají své vlastní autonomní republiky a jejich jazyky mají status úředních jazyků. To vše díky politice národní emancipace, přijaté bolševiky, která se radikálně lišila od pojetí, jež prosazovala politika carská.
A co s jiným aspektem koloniální historie Ruska – jejím vztahem k islámu?
Už v době první čečenské války přijal stát politiku oddělující dobrý, tradiční islám od jeho extremistických forem. Byla tu snaha podporovat „tradiční islám“, to znamená islám odpolitizovaný, který není v rozporu se státní politikou. Výsledky byly velmi průměrné.
Jak se historická politika staví k takovým územím, jako je Ukrajina, Bělorusko nebo Pobaltí?
Právě zde dnes probíhají frontové linie „historických válek“. Oficiální historická politika pobaltských zemí hlásá, že Rusko, jako nástupce Sovětského svazu, musí uznat svou vinu a vyjádřit politování nad okupací a masovými deportacemi, které proběhly ve čtyřicátých letech. Ale uznání viny a vyjádření lítosti je ta poslední věc, k níž je Putinova zahraniční politika dnes připravena. Tyto požadavky tudíž vyvolávají naprosto opačný efekt. Vedou k tomu, že Rusko odmítá uznat, že by jakákoli okupace vůbec proběhla. Dnes dokonce v Rusku působí organizace financovaná Kremlem, která si říká Historická paměť. Zaměřuje se na výzkum v oblasti druhé světové války na západní Ukrajině a v Pobaltí. Publikuje mnoho dokumentů a knih, které pojednávají o kolaboraci Banderovy Ukrajinské povstalecké armády a litevských partyzánů s Němci. Všechny tyto publikace mají ukázat, že k ruské okupaci neexistovala alternativa.
A jak se progresivní část ruského veřejného mínění staví k této historické politice? Na jaře jsem měl možnost slyšet přednášku Iriny Prochorovové ve Vídni. Mluvila o nutnosti konstruování narativu ruské historie, který by podtrhoval důležitost takových postav, jako je Alexandr Ivanovič Gercen. Jak by mohl vypadat odpovídající levicový narativ?
Mám-li být upřímný, nejsem si vůbec jistý, že levice nějaký takový narativ vůbec potřebuje. Spíš bychom měli následovat tradici historické reflexe vytyčenou takovými osobnostmi jako Michail Pokrovskij, ukazovat, jak vznikají mýty a jak se utvářejí diskursivní jednotky typu „národ“, „Rusko“ a tak dále. Podle mého názoru je hlavním úkolem lidí, kteří se v Rusku zabývají historií, demonstrovat, že stát není jediným předmětem historie a historického bádání. Musíme přepsat dějiny Ruska z hlediska jiných historických subjektů, skupin a z hlediska třídních válek. Ukázat, jak je takový konstrukt „Rusko“ rozporuplný.
Levicové Rusko nepotřebuje své mýty? Dekonstrukce mýtů, které existují, neprobudí širokou veřejnost. Jestli se levice zdrží vytváření mýtů, přenechá to zcela druhé straně.
Jsem dost skeptický vůči takové „sorelovské“ politické mobilizaci. A jako historik už vůbec nemám zájem ji řídit. Nemyslím si, že mýty jsou to, co dnešní ruská levice potřebuje.
Autor pracuje jako redaktor časopisů Moscow Art Magazine a OpenLeft.ru. Spoluredigoval (s Jekatěrinou Degot a Martou Dzievanskou) knihy Post-post-Soviet? Art, Politics and Society in Russia in The Turn of The Decade (2013) a (s Andrejem Žylajevem) Pedagogocial Poem. The Archive of the Future Museum of History.
Z polského originálu Putin pragnie historii, w której zmieści się i car, i Stalin, i Jelcyn, publikovaného na webu magazínu Krytika Polityczna, přeložila Marie Iljašenko.