Řecká lež a důvěřiví Češi

Údajná řecká krize je ve skutečnosti výsledkem systémového selhání evropských bank. Proč o něm nic nevíme?

Je to sice už pár let, co nás Miroslav Kalousek strašil Řeckem, ale tato lež žije dál svým vlastním životem. Součástí každodenního folklóru jsou stereotypy o Řecích, kteří si prý nejen žili nad poměry, ale ještě si dovolili požádat o umazání dluhu. A teď, s vládou levicové Syrizy v čele, dokonce „vydírají“ celou Evropskou unii. Na podobných názorech člověka zaujme, jak snadné je odepsat celou zemi. Musíme si opravdu připomínat, že Řecko není jen „zadlužená země“, ale že tam také žijí lidé a je to jedna z klíčových součástí sjednocené Evropy? Copak nechápeme, že spojená Evropa nevznikla jako ekonomická zóna, kde jedna země vydírá druhou, ale jako spojenectví kultur a států, které hledaly východisko z minulosti plné válek? Podle všeho ne. Zkusme se proto podívat, jak je to s Řeckem doopravdy.

Banky jako černá díra

Řecko je ve skutečnosti součástí mnohem většího selhání. Neustále se omílá, že tato země je v krizi a má dluhy. Jenže to nevystihuje podstatu celého problému. Po uši v krizi jsou v první řadě evropské banky, které nesou na současné recesi hlavní díl viny. A Řecko je spíše jakýmsi kanárkem v dole – signalizuje problém celého systému a hrozí, že zemře jako první.

Celá „kauza Řecko“ nám ve skutečnosti ukazuje klíčový problém dnešní doby. Lidé totiž většinou mylně ztotožňují kapitalismus s modelem „pracovitých lidiček“, kteří celý život tvrdě dřou a šetří. Jenže už dlouho je to jinak.

V čem tento problém spočívá? V tom, že evropské banky nadměrně riskovaly a investovaly ve velkém do pochybných cenných papírů. Nejprve začaly masivně obchodovat s dluhy chudších zemí Evropy (například Řecka, Irska nebo Portugalska). Zdálo se, že riziko pohlídají vlády, a dluhy chudších zemí tak bankám připadaly stejně bezpečné jako dluhy prosperujícího a bohatého Německa. Banky proto skupovaly ve velkém dluhopisy zemí evropské „periferie“ jako bezpečný prostředek pro zhodnocení svého kapitálu. Do Řecka na oplátku tekly levné peníze, za které si tato země kupovala německé nebo francouzské zboží.

Pro Německo, Francii nebo Británii a jejich banky to byl skvělý byznys. Mohly Řecku půjčovat a ještě mu prodávat auta, mobilní telefony nebo tanky. S krizí však přišlo kruté vystřízlivění – úroky řeckých dluhopisů vyletěly do astronomických výšin a Řecko zůstalo závislé na evropských zemích, se kterými je spojuje euro. Ty ale toužily především zaplnit černé díry vlastních bank, a proto chtějí Řecko vyždímat do poslední nitky.

Krize, ve které se dnes nachází státy jako Řecko, je ve skutečnosti krizí soukromého sektoru. Příliš rizikové cenné papíry (dluhopisy z jihu Evropy, různé toxické bankovní produkty) jednoduše přestaly nést zisk. A problém je, že v Evropě se do těchto „papírků“ nainvestovalo mnohem víc než v USA. Řecko je tedy pouhým dílkem v gigantickém soukolí, které se zadrhlo. Vždyť virtuální ekonomika evropských bank, která se po krizi roku 2008 změnila v černou díru, je třikrát větší než celý americký bankovní systém. Jen dvě největší německé banky (Deutsche Bank a Commerzbank) nashromáždily aktiva v hodnotě 114 procent celého německého HDP. U třech největších francouzských bank je to dokonce 316 procent HDP Francie. A tito giganti jsou dnes nafutrovaní bezcennými „papírky“ včetně toxických balíčků z USA, složených z nekvalitních hypoték.

Banky tedy mají napůjčováno mnohem víc než celé státy a řešení není v dohlednu. Do zkrachovalých bank se místo toho lijí peníze daňových poplatníků – výměnou za tupé škrty v sociální sféře. Není divu, že renomovaný britský ekonom Mark Blyth upozorňuje na jeden „malý“ problém: za pomoci prostředků, které by měly jít na chod sociálního státu, se banky nikdy nezotaví. Na to totiž zaměstnanci ani státy – tedy reálná ekonomika, která je mnohem menší než bankovní sektor – nebudou mít nikdy dost peněz. Neustálé škrtání navíc ekonomiku podvazuje, takže je stále dražší udržet krachující banky nad vodou.

Dlužní otroctví

Stačí se podívat, kam tečou peníze z takzvaných záchranných plánů pro Řecko. Ano, tušíte správně. Převážná část peněz, které Řecku poskytla Trojka (MMF, Evropská centrální banka, Evropská komise) odtekla k řeckým a evropským bankám. Zato k obyčejným lidem z masa a kostí se dostalo jen deset procent. „Dluhová krize“ v Řecku se tak řeší jen dalším nesmyslným zadlužováním této země. Peníze, které plynou v drtivé většině bankám, se připisují na vrub státu, který za to musí provádět škrty na úkor obyvatel.

Že je to bezohledné? Nejen to – nedává to ani ekonomický smysl. Když totiž všichni šetří a nikdo neutrácí, klesá spotřeba a ekonomika jde dolů. Výsledkem je začarovaný kruh. „Radikální“ Syriza se proto inspirovala v USA, kde bankám dovolili část bezcenných „papírků“ a dluhopisů jednoduše odepsat. Evropa však místo toho sype do bank další a další peníze. Výsledkem je obrovský nárůst státních dluhů, které se nikdy nesplatí – a to nejen v Řecku, ale i dalších státech Evropské unie. Řekněme si to narovinu: je to dlužní otroctví.

Nesmyslný svět pracovitých lidiček

Lidé rádi věří pomluvám, že za všechno může lenost jižních národů žijících si nad poměry. A doporučují, ať si Řekové prostě jen o něco víc utáhnou opasky. Nechtějí vidět, že šest let škrtů, které Řecko poctivě provádělo, má za následek šedesátiprocentní nezaměstnanost mladých lidí a staré lidi živořící po snižování důchodů bez vody, elektřiny a léků, které si už nemůžou dovolit. V dnešním Řecku ztrácejí nezaměstnaní po roce nárok na zdravotní pojištění – opravdu chudí tak můžou snadno zemřít bez lékařské péče – stačí, když onemocní.

Celá „kauza Řecko“ nám ve skutečnosti ukazuje klíčový problém dnešní doby. Lidé totiž většinou mylně ztotožňují kapitalismus s modelem „pracovitých lidiček“, kteří celý život tvrdě dřou a šetří. Jenže už dlouho je to jinak. Podstatou kapitalismu – tím, co jej opravdu pohání – nejsou úspory a tvrdá práce, ale investice, riskování a hodnota peněz, která se s časem mění. Bez dostatečného množství půjček a dluhů jednoduše nemůže náš ekonomický systém fungovat. Na počátku 21. století jsou ale tyto půjčky natolik složité (například nechvalně známé CDO), že se dostaly zcela mimo lidskou kontrolu. Pod heslem volné, nekontrolovatelné soutěže, v níž zvítězí jen ti opravdu „schopní“, se tak na finančních trzích hraje o osudy celých států a národů.

Od důvěřivých pracovitých lidiček se hlavně čeká, že svými penězi a životy vykryjí ztráty, které tento systém způsobí. Proto stojíme na – podle všeho historické – křižovatce. Buď se nám podaří bestii jménem kapitál, která jde světem a všechno požírá, dostat aspoň trochu pod kontrolu, anebo ne. Pak si ale nenamlouvejme, že zrovna nás nemůže potkat cesta vedoucí k řeckému scénáři. Je to pravděpodobnější, než si myslíte.

Jaroslav Fiala je šéfredaktor A2larmu.
Jan Dienstbier je statistik.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies