Rozhoduje síla

Během jediné noci z 11. na 12. února se odehrála dramatická jednání o Ukrajině a Řecku. Odkryla mnohem víc než jen dvě otevřené rány Evropy.

Nechybějí pokusy vydávat skoro sedmnáctihodinový vyjednávací maratón v Minsku za významný krok vpřed, za „upuštění páry“ z válečné situace, za deeskalaci konfliktu, která je sama o sobě významná a dává šanci míru. Této šanci, která se má zhmotnit o půlnoci ze soboty na neděli, jistě nahrává fakt, že Kyjev i Moskva jsou pod ekonomickým tlakem různého druhu i úrovně, ale určitě pod tlakem závažným a že rebelové na východní Ukrajině nejsou vnímáni jako subjekty dějin. V západních metropolích se někteří experti utěšují, že v dohodě se nemluví o „lidových republikách“, ale o „distriktech“, tedy o územně-správních jednotkách zpravidla federativních či spolkových států. Jako by šlo o nějaký zásadní rozdíl. Další útěcha spočívá například v tom, že v Minsku padla zmínka o „cizích silách“ a „nelegálních komandech“, čímž prý Putin přiznal přímé angažmá Moskvy v ukrajinském konfliktu, které před vlastním obyvatelstvem překrývá propagandou.

Moc nemluví, moc chutná

Jenže „cizí síly“ a „komanda“ (s prapodivnými názvy a „historickými“ znaky na uniformách) má i druhá strana. Všechno bude tedy otázkou výkladu a hlavně – reálného poměru sil. Zvláště když dohoda má, lze-li to tak říci, ústní dodatky a sype se z ní vír otazníků jako peří z protržené duchny. Je pěkné, že vznikne demilitarizovaná zóna široká padesát a sedmdesát kilometrů a těžké zbraně se – podle účinného dostřelu různých raketometů – vzdálí od demarkační frontové čáry až na sto čtyřicet kilometrů; od čáry, kterou si obě strany „poctivě“ vybojovaly k 19. září 2014 (k datu dohody „Minsk 1“, jíž má nynější „Minsk 2“ uvést do života). Pod koberec však nelze zamést, že Petro Porošenko halasně vytáhl do války proti „teroristům“, kteří se teď stali spolusignatáři dohody a mají být amnestováni, ba i legalizováni jako zástupci lidu v příštích autonomních volbách ve východoukrajinských „distriktech“. Po Kyjevu se chce, aby obnovil finanční toky do oblastí, které v žádném směru neovládá, a aby se do konce roku vzdal kontroly nad čtyřmi sty kilometry své hranice s Ruskem. Pánům Obamovi i Putinovi tak zůstal po ruce ring volný pro to, oč od samého začátku běží: pro boj o nadvládu nad Eurasií.

Varoufakis narazil na přesvědčení, že demokracie je v Evropě jen pro legraci (to se asi bude muset Ukrajincům utajit) a že staré dohody platí stejně jako slova Angely Merkelové: „Jednu smlouvu už máme.“

Dohoda, o níž se tvrdí, že je „nedokonalá“ a „křehká“ – a které doopravdy nevěří ani její signatáři –, není vlastně k ničemu. V Kyjevě ji označují docela nahlas za „špatný vtip“ a ani tým Angely Merkelové nemá k této definici daleko. Německá kancléřka ji ihned po podpisu takřka odsoudila jako „křehkou“ a dodala, že si o ní nedělá „žádné iluze“. A její ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier otevřeně řekl, že Minsk 2 „není celkovým řešením a ještě méně průlomem“. Čím tedy je? Mementem pro Evropskou unii, aby si příště rozmyslela, v co se mejdany i Majdany, jakkoli veselé nebo spravedlivé, mohou zvrhnout, dostaví-li se na scénu mocnější loutkovodiči, jejich přesní snajpři a „dobrovolníci“? To tedy nevím, jestli Evropa tuhle zkušenost umí pojmout a zapsat si za uši: že vždycky rozhodují reálné vztahy a poměr sil, které vršení frází do veledomů z karet nezažehná.

Evropa si jinak dovede vychutnat holou moc nad „svými lidmi“. Učinila tak při šestihodinovém nočním vyjednávaní Euroskupiny v Bruselu, kde paralelně s minským maratónem čelil sedmadvaceti okravatěným ministrům financí eurozóny ministr osmadvacátý, Řek Janis Varoufakis. Byl bez kravaty, s provokativně rozevlátou šálou na krku a v ještě rozevlátějším kabátě. A s rozevlátými slovy. Už předtím všude cynicky prohlašoval, že je „příležitostný marxista“ a že „trojka“, která léta přikládala Řecku pistoli ke spánku, je „shnilé prkno“. Přišel výměnou za významný tok eur do Řecka, který Evropská centrální banka 4. února přidusila, vyjednat zcela nový – naprosto odlišný – balík opatření. Narazil však na přesvědčení svých protějšků, že demokracie je v Evropě jen pro legraci (to se asi bude muset Ukrajincům utajit) a že staré dohody platí stejně jako slova Angely Merkelové (jež nějak opomněla pronést v Minsku): „Jednu smlouvu už máme.“ Tedy smlouvu s vládou Antonise Samarase, kterou řečtí voliči od moci odstavili. Berlín nechce nic slyšet o novém balíčku ani o změně ekonomické politiky, jež škrtí nejen Řecko, ale celou Evropu. Varoufakis naproti tomu přijel do Bruselu s větrem v plachtách demokratického mandátu i v Evropě sílícího přesvědčení, že politika „austerity“ nefunguje a že řecký obrat musí znamenat obrat celoevropský. Ale – psal aténský list To Vima poněkud sexisticky (to víte, Balkán) – německý ministr financí Wolfgang Schäuble a kancléřka Merkelová „ovládli manévrovací prostor a slabí žalostní lídři – Hollande a Renzi – se schovali za její sukně“. Ti dobráci si mysleli, že udělají jen nějaký „technický dodatek“ k úspornému memorandu, jejž schválil už Samaras. A tak se s Varoufakisem v Bruselu dohodli, že se nedohodli. Prostě to nejde.

Staré triky, nové silokřivky

Opravdu ne? Je zcela jasné, že opět je rozhodující skutečná moc, reálný poměr sil. A ten vskutku v EU neutváří ani řádný demokratický mandát, ba ani takzvaná ulice (i tohle budou muset Ukrajincům asi utajit), která o tomto víkendu demonstruje „za Řecko“ i sama za sebe v celé řadě evropských hlavních měst. Rozhodují trhy a ty státní aparáty, k nimž mají největší kapitály prošlapáno nejvíc cestiček. Rozhoduje ekonomická racionalita naražená na kopyto stávajících evropských poměrů, v nichž je Německo dominantním faktorem. Každý jen trochu vyškolený ekonom – nejen místopředseda KSČM Jiří Dolejš, ale i celebrita řecké radikální levice Janis Varoufakis – logiku ekonomické racionality chápe, umí v ní chodit a co chvíli na ni v praxi přistupuje. Proto také v jednom kritickém okamžiku oné bruselské noci byl Varoufakis ochoten diskutovat o technickém dodatku ke starému, v Řecku vášnivě nenáviděnému memorandu. Určitě si uvědomil, že nový balíček bude muset projít hlasovací mašinérií a že poslanci Bundestagu milují konkrétní čísla, nad nimiž se mohou pohoršovat. Novináři pak referovali, k čemu došlo: „Pan Varoufakis zamítl [technický dodatek] po dlouhém telefonátu s premiérem Tsiprasem,“ potvrdili dva nezávislé „evropské zdroje“ (Le Monde 13. února).

Tohle je zajímavé. Řekové, kteří se od 5. února – od bezprecedentního útoku ECB na člena eurozóny – shromažďují v Aténách před parlamentem, odkud byly odklizeny policejní zátarasy z časů Samarasovy vlády, mají už nyní jasno: Varoufakis je „příliš ústupný“ a Tsipras „náležitě radikální“. Varoufakis je asi už „jejich“, Tsipras stále ještě „náš“. První trhlina ve vztahu radikální levice versus lid? Možná nikoli, možná je to jen hra na „zlého“ a „hodného“ muže, jak ji ovládají vyšetřovatelé – a schopní politici. Možná se jen čeká, až volební sliby sejdou z očí i z myslí, až časem vychladnou a lid na Náměstí Ústavy rozbolí nohy. A možná ne. „Nemůžeme akceptovat Evropu, kde volby neznamenají nic. Klidně odevzdáme klíče od Evropského parlamentu byrokratům!“ hřímal Alexis Tsipras před řeckými poslanci. Skutečnost, že Tsiprasova vláda zintenzivnila styky nejprve se Spojenými státy a tento týden pak s Moskvou i Pekingem, nemusí nutně znamenat, že si jen vyřezává vyjednávací klacek a proti jestřábům euroliberalismu vycpává strašáka. Možná nejsme už svědky starých triků, ale přestavby globálních silokřivek v novém světě. Možná jsme svědky poznání, v němž je taková Ukrajina od samého začátku událostí skutečně edukační: nakonec vždycky rozhoduje síla.

Autor je politický komentátor.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image