Superbohatí a my

Třídní rétorika a uvědomění jsou už dlouho na ústupu. Nová dokumentární série BBC však vidí ve společnosti jasnou dělící čáru mezi superbohatou špičkou a zbytkem.

Stejně jako Michael Moore ve filmu O kapitalismu s láskou (Capitalism: A Love story, 2009) se i Jacques Parreti v nové dokumentární sérii BBC Superbohatí a my (Super-Rich and Us, 2015) ptá, kde se stala chyba. Jak to, že systém, který měl sloužit lidem a rozdělovat přiměřeně spravedlivým způsobem bohatství, selhal a výhody přináší jen velmi úzké skupině těch nejvyvolenějších? Oproti Mooreovi, který reflektoval příčiny globální ekonomické krize hned na jejím počátku, nový dokument sleduje krizi v době, kdy byla oficiálně odvolána a kapitalistické země se opět vrátily k pozvolnému růstu.

Bonusy pro boháče, škrty pro všechny

Vítězové a poražení posledních pěti let jsou jasní, a nejen v Británii. Politika škrtů snížila životní standard i vyhlídky do budoucna většině lidí, ale superbohatí vyšli z krize nebývale posíleni: „Od krachu v roce 2008 byly škrty v rozpočtu 80 miliard liber, stejnou částku dostali bankéři v bonusech.“

Na rozdíl od Moorea Parreti nehledá ostrůvky pozitivní deviace, nabízející jiné formy vlastnictví a vztahů než jen majitel–zaměstnanci. Místo toho spolu se samotnými superbohatými, bývalými úředníky, poradci, bankéři a především pak s kritickými akademiky (například Davidem Graeberem nebo Thomasem Pikettym) pátrá po příčinách historicky největší nerovnosti, která – jak vše naznačuje – se bude dál prohlubovat.

Ideály thatcherismu a reaganismu většině lidí k bohatství nepomohly. Ono totiž jednoduše směrem dolů neprokapává – koncentruje se nahoře.

Nikdy předtím nebyly peníze tak nerovně rozděleny. Pro superboháče je normální zaletět si ze Švýcarska do Británie koupit historické auto v ceně průměrného domu. Jedna návštěva kosmetického salónu pro vyvolené, zahrnující zlatou (doslova) masku, přijde na jeden průměrný britský roční příjem, tedy třicet tisíc liber. To je i maximální sazba daně pro „non-doms“, obyvatele Británie, kteří mají speciální daňovou výjimku, k jejímuž získání stačí dokázat, že mají příbuzné v jiné zemi. Tento trik, jak se vyhnout placení daní, pochází z imperiální éry. Původně měla tato výjimka lákat boháče z kolonií, aby utráceli v Anglii. Ve 20. století se z ní stala jedna z prvních únikových cest před placením daní. Během dalších let bylo vynalezeno mnoho dalších taktik, které superbohaté zbavily daňové tíže. Do obměňujícího se pružného systému byli zapojeni i samotní výběrčí daní. Celé bankovní odvětví se věnuje vytvářením služeb pro tuto zvláštní klientelu s jediným cílem: ušetřit je placení daní.

Prokapávání bohatství směrem dolů

Pátrání po příčinách enormního růstu moci a majetku superbohaté hrstky vede do doby, kdy se chýlil ke konci poválečný boom. Zhruba ve stejné době, kdy už i Britům bylo jasné, že jejich impérium skončilo, hroutil se zároveň i svět „továren, odborů a vysokých daní“ a rodil se svět nový. První interview s novopečenou premiérkou Margaret Thatcherovou bylo na téma nerovnosti, která měla být daní za zvýšený blahobyt pro všechny. Snížit zdanění pro ty nejbohatší sice nutně znamenalo snížení výdajů na sociální stát, a tedy zvýšení nerovnosti, ale díky daňovým odpustkům pro boháče se mělo bohatství rozlít celou společností. Na tvrdých datech dnes vidíme, že se tak nestalo. Jediné v čem měla Thatcherová naprostou pravdu, bylo očekávané zvýšení nerovnosti. Nejbohatší od těch dob přestali platit skoro úplně a nehodlají na tom nic měnit.

Jacques Paretti v dokumentu jednoznačně stojí na straně devadesáti devíti procent „obyčejných lidí“, kterým bohatá elita přetváří svět před očima. První díl série s titulem Rich People vs. Poor People (Bohatí lidí vs. chudí lidé) ukazuje konkrétní dopady ekonomické nadvlády superbohatých na život lidí a podobu měst. Británie drží světové prvenství v počtu miliardářů na obyvatele, což je pro obyčejné lidi v Londýně katastrofa. Nová rezidenční sídla nabízí tak drahé bydlení, že s průměrným britským platem byste si tady byt pořídili po dvou stech padesáti letech práce, pokud byste si dokázali odepřít dovolenou a žít bez energií a jídla. Sedmdesát procent bytů v těchto domech, slibujících životní styl celebrit, kupují zahraniční investoři. Celé oblasti města se mění v „pouště bohatých“ (deserts of rich), kam běžní lidé mohou přijít akorát pracovat jako servisní síla.

Právě na trhu s nemovitostmi ukazuje dokument zásadní proměnu distribuce bohatství ve srovnání s poválečnou érou. Investice superbohatých do nemovitostí zvyšují ceny domů, a vlastní bydlení je tak čím dál méně dostupné, pro dnešní mladé lidi se změnilo v nedosažitelný sen. Ideály thatcherismu a reaganismu většině lidí k bohatství nepomohly. Ono totiž jednoduše směrem dolů neprokapává – koncentruje se nahoře. Jedinou funkcí, kterou superbohatí ve Spojeném království mají, tak zůstává optické vylepšování ekonomických ukazatelů. Jejich profit se zahrnuje do průměru, a pokud by se odstěhovali jinam, prosperita země by se opticky zmenšila. Jejich přínos pro společnost je jinak dost sporný.

Autor je redaktor A2larmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies