Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Tohle není terorismus?

Vraždění v pařížské redakci politici okamžitě vyhodnotili jako teroristický útok, vraždění v uherskobrodské restauraci ne. Proč?

„Stojí za povšimnutí, že francouzský prezident François Hollande prohlásil útoky za ‚teroristické‘ snad až příliš brzo (…) Když se toto slovo používá v podobných situacích, lidé mu rozumí,“ pozastavil se komentátor Richard Seymour nad tím, jak bylo šmahem a nekriticky přijato oficiální hodnocení útoků na Charlie Hebdo. Pár týdnů nato někdo vyvraždí uherskobrodskou restauraci a také je hned jasno. Ministr vnitra Milan Chovanec, právní znalec i psycholog v jedné osobě, se řítí na místo činu s rychlostí zásahové jednotky, aby veřejnost s přispěním policejního prezidenta ujistil, že o teroristický útok v žádném případě nešlo. A opět zaráží ona nekritičnost a rychlost, s jakou je oficiální hodnocení – tentokrát opačné – přijato.

Byl to jen zoufalec

Co je vlastně teroristický útok? Podle české trestně-právní úpravy, konkrétně dle paragrafu 311 je jako pachatel teroristického útoku definován někdo, „kdo v úmyslu (…) závažným způsobem zastrašit obyvatelstvo (…) provede útok ohrožující život nebo zdraví člověka s cílem způsobit smrt nebo těžkou újmu na zdraví“. A pravděpodobně ještě širší význam přičítá terorismu většina smrtelníků, která právní definice v hlavě nenosí. Takže pokud leckomu po prvních zprávách z Uherského Brodu problesklo před očima zaříkadlo „terorismus“, bylo to svým způsobem odůvodněné. Teror – usoudili možná někteří – způsobilo jak vraždění v redakci, tak vraždění v restauraci.

Pachatelé lednového atentátu na pařížskou redakci politicky motivováni byli, zatímco pachatel brodského útoku, jak nám teď servírují média, byl jen zoufalec… Ale takové rozlišení kulhá na obě nohy.

Nejde o to, zda před literou zákona obstojí protinázor, podle kterého brodský útok teroristickým jednoznačně byl. Jde o to, co vedlo ministra vnitra k tomu, aby nedlouho po otřesné události sebejistě tvrdil, že „nejde o teroristický útok, ale o čin vyšinutého jedince“. Přitom otázkou není ministrovo totální nasazení (to lze vysvětlit triviálně: má před sjezdem a hodlá se stát druhým mužem partaje, takže kauzu chytá za pačesy a zviditelňuje se). Otázkou je, proč byla ministrova „kvalifikace“ brodského činu tak automatická.

Dalo by se argumentovat, že útok lze prohlásit za teroristický tehdy, pokud za ním je politická motivace. Pachatelé lednového atentátu na pařížskou redakci politicky motivováni byli, zatímco pachatel brodského útoku, jak nám teď servírují média, byl jen zoufalec… Ale takové rozlišení, pokud bychom je považovali za striktní, kulhá na obě nohy. Na jedné straně totiž asi nikdo nebude odmítat možnost, že pařížští atentátníci byli zoufalí, a na straně druhé brodský střelec přece volal na kriminální linku televize, aby svůj čin politizoval.

Ideologické důvody

Jak bude trestný čin prezentován v médiích a na veřejnosti, jako by určili jak v případě pařížského, tak v případě brodského masakru politici. A z toho, jak „určili“, mimochodem plyne, že druhý případ bude několik dní okupovat titulní strany jen tuzemských médií a že se světoví státníci do Brodu za účelem uctění obětí nesjedou. Samozřejmě jsou patrné rozdíly mezi tím, co se stalo v lednu v Paříži, a tím, co se stalo v únoru v Uherském Brodě. Avšak důvody, které vedly francouzského prezidenta k tomu, aby začal okamžitě mluvit o terorismu, shodně jako důvody, pro které český ministr vnitra bez meškání ujišťuje veřejnost, že o terorismus nejde, jsou převážně ideologické.

Zavedená ideologie se neobejde bez ohebných termínů. Termín terorismus je ohebný dokonale. Žijeme v době, kdy se potom, co jeden útok dostane obratem nálepku „terorismus“, zvedne vlna islamofobie. Je tak na místě se ptát, proč druhý – co do počtu obětí srovnatelně děsivý – útok není onálepkován stejně. Snad proto, že by nešlo vytěžit žádný politický kapitál z interpretace, podle které nejhorší teroristický útok v novodobé české historii nespáchal muslim, ale příslušník „naší“ kultury?

To, co určování „teroristických“ a „neteroristických“ činů spolehlivě vylučuje z diskuze, není politická, ale sociální motivace útoků. U toho, kdo je v zoufalé životní situaci a rozhodne se pro zoufalý krok, není rozhodující, čím se při svém jednání zaštiťuje. Zda jde o to či ono přesvědčení či náboženství, je věcí náhody (levice by proto neměla sedat na lep samozvaným obhájcům sekulárního státu, kteří se s železnou pravidelností vynořují po nábožensky „motivovaných“ útocích). Rozhodující jsou vždy příčiny zoufalosti. Není náhodné, že jeden z pařížských útočníků byl v minulosti bezdomovcem a že brodský atentátník, jak už také zaznělo, byl pravděpodobně nezaměstnaný. Ne, pro vraždění nevinných lidí není ospravedlnění. Lze však vyloučit, že pachatelé byli svého druhu oběťmi „našich“ společností?

Autor je aktivista.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image