Jednou z málo exponovaných otázek ohledně ukrajinské krize je, co si přejí samotní Ukrajinci. Chtějí být součástí Ukrajiny? Součástí Ruska? Nebo chtějí samostatný útvar? Proč se lidé žijící na východě Ukrajiny jednou vyslovují pro samostatný stát, jindy pro Ukrajinu a jindy pro Rusko? Jak je možné, že obyvatelé v Mariupolu pevně svírají ukrajinskou vlajku, zatímco v Doněcku se hlásí k Doněcké lidové republice, když je v obou městech přibližně padesátiprocentní poměr Ukrajinců a padesátiprocentní poměr Rusů? Jednou z odpovědí je zajisté působnost propagandy, ale tento předpoklad by znamenal, že se s jedincem zachází jen jako s „loutkou“. Tímto článkem bych chtěl rovněž reagovat na texty Petra Gočeva, Jiřího Pehe a řady dalších autorů. Zdá se mi totiž, že si tvoří úsudky o Ukrajincích jen na základě pohledu na mapu ukrajinského státu.
Ukrajinský stát nefunguje
Přestože jsem sám na východě Ukrajiny nebyl, mám bohaté zkušenosti s Ukrajinou západní, kde jsem strávil šest měsíců coby antropolog zkoumající krajanské reemigrační tendence. V této oblasti jsem pobýval před Euromajdanem i po něm a pochopitelně jsem byl v kontaktu také s dalšími lidmi. Mé poznatky se tak týkají především obyvatelstva na západní Ukrajině, konkrétně ve městech Luck, Rivne, Dubno a v přilehlých vesnicích, ale domnívám se, že by se daly aplikovat i na východ země.
Na západní Ukrajině panuje spíše tendence spokojit se s poměry než potřeba s nimi něco udělat. Představa, že politika přináší pouze zlo, a nic se s tím neudělá, je velice rozšířená.
Zpočátku je nutné zmínit, že samotná závislost Ukrajinců na státu je mnohem „nižší“, než jak jsme na ní zvyklí v České republice. Na Ukrajině není například vyžadováno zdravotní pojištění a hromadná doprava je z velké části soukromá. Peníze jsou pak často rozhodujícím faktorem a lze jimi dosáhnou téměř čehokoliv. K tomu svádí i typ prostředí, ve kterém je možné pro urychlení úředního procesu či pro kladné vyřízení žádosti zaplatit určitou částku peněz. To vše v zemi, která trpí poměrně vysokou nezaměstnaností a v níž jsou průměrné mzdy nejnižší v celé Evropě. Ukrajina se však již dlouhodobě potácí v ekonomické krizi (ačkoliv rozmezí let 2001–2008 můžeme hodnotit pozitivněji) a zásahy státu do života obyvatel směřují spíše k dalšímu snižování již tak nízkého životního standardu, což je mimo jiné důsledkem neschopnosti vymanit se z ekonomického propadu. Přesvědčení, že politici na Ukrajině se po rozpadu SSSR nevyměnili, ale zůstali na svých místech, pak živí myšlenku o nelegitimitě ukrajinské politiky a o jejích zločineckých, korupčních a nedemokratických praktikách. Jinými slovy, ukrajinský stát nefunguje tak, jak jsme na to zvyklí v České republice. A je tak i vnímán.
Na západní Ukrajině je patrná nedostatečná diskuse o politice. Ve své podstatě jde o tvrdošíjné odmítání politiky, což je umocňováno i tím, že jakékoliv řečnění na toto téma je velice neoblíbené a nežádoucí. „Shora“ přichází i série omezujících norem a zákonů či ekonomických a politických krizí, které z perspektivy Ukrajinců vytváří bariéry pro směřování k určitému cíli (například k úspěšnému dokončení studia na vysoké škole či ke kariérnímu růstu). Výroky typu „ztratili jsme víru“ nebo „budoucnost nic lepšího nepřinese“ nejsou výjimečné a dohromady by se daly přeložit do slovního spojení „nechme to být“. Možná je to z větší části dědictví Sovětského svazu, možná zkušenost s téměř čtvrt století trvající ekonomickou a politickou krizí, nicméně na západní Ukrajině panuje spíše tendence spokojit se s poměry než potřeba s nimi něco udělat. Představa, že politika přináší pouze zlo, a nic se s tím neudělá, je velice rozšířená. Na veřejnosti se pak často artikuluje většinové přesvědčení a osobní názory se vyjadřují spíše v soukromí bytů, jakkoli mladší generace je v tomto ohledu otevřenější než starší lidé.
Homo Sovieticus
Při čtení těchto řádků leckoho jistě napadne srovnání s českým pohledem na politiku. Ačkoliv může zdát, že se ukrajinský přístup od českého příliš neliší, ve skutečnosti tu je velký rozdíl. V České republice se lidé často snaží vyjádřit své přesvědčení a „vyslat vzkaz“ vládě, což na Ukrajině téměř chybí. Jinými slovy, Češi věří v určitý progres státu, ovšem ukrajinské obyvatelstvo již víru v lepší budoucnost státu ztratilo. Tím přišlo o motivaci k činům a snad i kvůli tomu se mnoho energie věnuje rodinným či přátelským vztahům. (Jen dodatek: mluvím-li o „obyvatelstvu“, mám na mysli střední třídu.)
Předpokladem občanské společnosti je aktivita obyvatel ovlivňující veřejný prostor. K tomu však na Ukrajině příliš nedochází: Euromajdan v Kyjevě sice vzedmul vlnu angažovanosti, ta však poté prakticky utichla.
Tím samozřejmě nevolám po rozpadu ukrajinského státu (nebo rozdělení Ukrajiny). Přestože všichni nemají stejnou startovní pozici a mnozí musí překonávat překážky dané výchovou či prostředím, ve kterém vyrůstali, je třeba říct, že vůle po změně musí vycházet z lidí samotných. Pro další směřování Ukrajiny je zkrátka nutná zásadní proměna myšlení obyvatel. Občanská pasivita totiž usnadňuje úlohu zákonné a výkonné moci a utvrzuje ji v přesvědčení o své legitimitě. O současné podobě vztahu občanů a státu na Ukrajině nejlépe vypovídá termín Homo Sovieticus, jakkoli podle mých známých na západní Ukrajině sedí zejména na obyvatele východních částí.
Na závěr bych rád apeloval na autory článků, aby své geopolitické preference nekladli do úst Ukrajincům. Ačkoliv se může inklinace západní Ukrajiny k Západu a východní Ukrajiny Východu jevit jako danost, zdaleka toto rozdělení není tak prosté, jak o tom mnozí uvažují.
Autor je antropolog.