Ukrajinu nedáme, to ji radši zbouráme

Falešní přátelé Ukrajiny, podporující eskalaci konfliktu, jsou motivováni spíše protiputinovským revanšismem než snahou pomoci obyčejným Ukrajincům.

Reaguji na text Víta Beneše Putinova krasojízda pokračuje, který je kritikou mého článku Rozumět Putinovi. Vítám debatu k problematice, jež je obestřena mlhou války, v níž je nutné věrohodnost všech informací důkladně zvažovat, a vítám i možnost některé své argumenty dovysvětlit.

Beneš se diví, proč srovnávám zahraniční politiku Ruska s politikou USA (sám však hájí zacházení s ruskou/ruskojazyčnou menšinou na Ukrajině tím, že jej srovnává s horším chováním Čechů k německé menšině). Nuže, dělám to především z následujících důvodů: USA nejsou v tomto konfliktu nezúčastněným pozorovatelem, ale spolu s EU významným hráčem, na jehož snahu o začlenění Ukrajiny do západních bezpečnostních struktur Rusko reaguje. Jsou také stoupencem co nejtvrdšího postupu proti Rusku. Hlavní tezí mého článku bylo konstatování, že Putin nejedná iracionálně a výstředně. Bylo tudíž vhodné ukázat, že USA by se v podobné situaci nerozpakovaly postupovat se stejnou mírou nerespektování mezinárodního práva. Zároveň USA svým jednáním k podrývání mezinárodního práva přispívají nejvíce, takže ostatní státy se při ochraně své bezpečnosti nemohou spoléhat na mezinárodní právo, ale pouze na hrubou sílu, klientelistické vztahy a strategické výhody. To přispívá k motivaci Ruska postupovat aktuálně kritizovaným způsobem

Je naivní očekávat, že se Rusko při prosazování svých bezpečnostních zájmů vzdá možnosti porušovat mezinárodní právo, zatímco USA jezdí do Iráku „hledat zbraně hromadného ničení“ nebo do Libye „chránit civilisty“.

Rusko je motivováno v první řadě svým konkrétním bezpečnostním zájmem, nikoliv snahou obnovit SSSR, takže pro Českou republiku ruský postup žádné bezpečnostní ohrožení nepředstavuje. Proti USA nebo Izraeli za jejich porušování mezinárodního práva žádné sankce nezavádíme a neprosazujeme, naopak někteří představitelé ČR dokonce psali „zvací dopisy“, v nichž k porušování mezinárodního práva přímo vyzývali. Takže i vůči Rusku bychom si mohli odpustit přehnané selektivní morální rozhorlení. Tím padají všechny důvody militantně protiruského postoje a otevírá se cesta k prosazování takového řešení, které odpovídá zájmům všech, kdo jsou konfliktem postiženi.

Jednajícím subjektem není Ukrajina, ale Ukrajinci

Ukrajina má tu geografickou smůlu, že se její politika dostává do rozporu se zájmy té či oné globální nebo regionální velmoci. Je pak nucena hledat ochranu u globální či regionální mocnosti jiné. Tyto mocnosti mají tendenci do politických procesů na Ukrajině vstupovat a formovat je v souladu se svými zájmy.

Když ale mluvím o zájmech států, mám tím na mysli zprůměrovaný zájem jejich obyvatel. Právě oni jsou tu skutečnými politickými subjekty. Zájmy jednotlivců se všude na světě dostávají do konfliktů, na Ukrajině však tvoří jejich významnou osu regionální rozpory. Geografické kontury zájmového štěpení jsou zřejmé, když se podíváme na jazykovou mapu nebo na mapu volebních výsledků. Problém je dále umocněn centralizací politické moci, která na Ukrajině funguje podle principu „vítěz bere vše“. Standardním doporučením v takové situaci je federalizace. Právě ta představuje institucionální garanci, o kterou usiluje Rusko.

Většina obyvatel Krymu už od počátku devadesátých let doufala v nápravu administrativního aktu s nezamýšlenými důsledky, který vedl k tomu, že se jednoho dne probudili v cizí zemi. Ruské řešení, navrhované od počátku konfliktu, tedy bere ohled na preference obyvatel Krymu i obou částí Ukrajiny, neboť zaručuje, že menšina nebude prostě přehlasována většinou. Kyjev naopak usiluje o to, aby se k Rusku inklinující část obyvatel podřídila části obyvatel orientovaných prozápadně. Řešení konfliktu, které podporuje Rusko, je tedy spíše v souladu se zájmem obyvatel Ukrajiny, než řešení formou „protiteroristické operace“ realizované kyjevskou vládou.

V Putinově případě se ptáme, do jaké míry jeho politika sleduje národní zájem a do jaké míry spíše jen jeho osobní zájem vnitropolitický. Dobrá, pak se ale ptejme i po rozporu mezi zájmem obyvatel a vnitropolitickými ohledy u představitelů Ukrajiny. Rozumím tomu, že kyjevská vláda usiluje o řešení, které nerespektuje preference výrazné části obyvatel. Vzhledem k vypjatému ukrajinskému nacionalismu znamená jakákoliv ztráta území nebo ústupek „moskalům“ pro ukrajinské politiky výrazný vnitropolitický problém. Zdá se však, že mezi Ukrajinci nadšení pro vojenské řešení ochabuje, jak o tom svědčí masová snaha branců vyhnout se rukování.

Snažím se rozumět i tomu, proč mnozí „přátelé Ukrajiny“ na Západě podporují vojenské řešení ukrajinské vlády. Nejspíš se domnívají, že proruská preference významné části občanů Ukrajiny je pomýlená, aniž by se dokázali vcítit do lokálního kontextu takové volby. Především se ale obávají, že Putin „slízne všechnu smetanu“, jak píše Beneš, a vnímají to jako porážku svého klubu.

Agresivní politika nemá být odměňována. Ale násilná je i politika Kyjeva. Beneš namítá, že Putin si začal. Ale tak jednoduché to není. Byl to Kyjev, kdo dlouhá léta násilně bránil obyvatelům Krymu v uspořádání referenda o odtržení od Ukrajiny. A byli to Západem podporovaní ozbrojenci, kdo násilně a neústavně svrhnul prezidenta zvoleného především hlasy prorusky orientovaných Ukrajinců z východu. A byly to ukrajinské jednotky, kdo začal ostřelovat města na východě Ukrajiny nesledovanou těžkou palbou a kdo využil i kazetových bomb, čímž došlo k porušení mezinárodního humanitárního práva. Čeho bylo dosaženo odmítáním smetany Putinovi za cenu více než pěti tisíc obětí? Vyhlídka na udržení separatistických enkláv v rámci Ukrajiny je dnes menší než kdykoliv předtím.

Proč Rusko není radši jako Německo?

Ujasněme si především, že Ruský zájem o Ukrajinu není dán touhou „vybít si frustraci z amerického triumfalismu“, ale bezpečnostními ohledy, které Rusko deklarovalo dávno před nástupem Putina k moci. Podle Beneše Ukrajina nepředstavuje pro Rusko bezpečnostní riziko. Zajímalo by mě, jak by v USA uspěl s argumentem, že ostrůvek Kuba nepředstavuje pro USA žádné bezpečnostní riziko. A co Kuba s ruskými jadernými hlavicemi? Je to přece jejich věc, koho si na své území pozvou? A co Ukrajina s americkými základnami?

Beneš se domnívá, že Rusko by udělalo nejlépe, kdyby se chovalo jako poválečné Německo. V kontextu dnešního Ruska by to nejspíše znamenalo soustředit se na budování vlastní ekonomiky a bezpečnostně se podřídit NATO, možná se i ucházet o vstup, s vyhlídkou, že bude odměněno v rámci budování ochranného valu proti Číně. Jenže Rusko neprohrálo světovou válku, a tak se mu nechce přijmout podřízenou roli. Je naivní očekávat, že se při prosazování svých bezpečnostních zájmů vzdá možnosti porušovat mezinárodní právo, zatímco USA jezdí do Iráku „hledat zbraně hromadného ničení“ nebo do Libye „chránit civilisty“. Naivní je i představa, že každý stát si může vybudovat německou ekonomiku a s tím související geopolitický vliv, stačí jen nezlobit. Česko seká latinu a německý „hospodářský zázrak“ nikde. Rusko má naopak zkušenost, že když v devadesátých letech rezignovalo na prosazování svých bezpečnostních zájmů, jediná odměna, které se mu ze Západu dostalo, byly mizerné rady neoliberálních ekonomů. Západem milovaný Jelcin Rusko doslova zruinoval.

Другий_тур_2010_по_округах-en
Mapa výsledků ukrajinských prezidentských voleb v roce 2010. Zdroj: Wikipedia

 

Srovnávačky nejsou hračky

Beneš uvádí několik příkladů zemí, které v určitém časovém úseku ­zrovna neměly dostatečně lákavou příležitost někoho anektovat. To je jako kdyby dokazoval neužitečnost zimníků tím, že mrtvým jsou k ničemu. Francie sice zrovna svého spojence Belgii neanektovala, zato ale v již dříve anektovaném Alžíru a Indočíně pobila více než milion odpůrců kolonialismu, takže dávat ji za vzor mírového soužití mezi národy není moc přesvědčivé. To už bychom mohli vydávat za mírový vzor třeba nacistické Německo, které taky neanektovalo zrovna Jižní Tyrolsko, přestože tam německy mluvící obyvatelstvo tvořilo více ne devadesát procent populace a Mussolini tvrdě omezoval jeho národnostní práva.

Tím se dostávám k Benešovu argumentu ad Hitlerum, bez kterého by žádná debata o Putinovi nebyla komplet. Anexe Krymu měla skutečně některé společné rysy s anšlusem Rakouska, například to, že se vláda obou regionů pokusila uspořádat legitimní referendum ještě před příchodem německé, respektive ruské armády. Ale pozor, teď přijde důležitý rozdíl. Zatímco v Rakousku konání regulérního referenda překazil Hitler nátlakem na Shuschnigga, na Krymu překazila pořádání regulérního referenda, plánovaného již na počátku devadesátých let, ukrajinská vláda. Nehledě na to, že argumenty ad Hitlerum lenivě předpokládají, že Hitler nemohl nikdy učinit ani dílčí legitimní krok, a chybějící argument tak nahrazují emocemi.

Ruská podpora separatistům se zveličuje

Ke vzniku každého povstaleckého hnutí jsou zapotřebí dvě okolnosti: ukřivděnost a příležitost. Zatímco ukřivděnosti je všude habaděj, příležitostí k úspěšnému povstání se obvykle nedostává. Politika pomajdanovské centrální moci přilila olej do ohně ukřivděnosti a ruská anexe Krymu signalizovala vyhlídku na ruskou pomoc – to mohlo stačit ke vzniku povstání. Beneš alespoň uznává, že na rozdíl od Krymu v případě východní Ukrajiny nebyl Putin ochoten angažovat „plnohodnotná invazní vojska“.

Rozsah pomoci, které Rusko povstalcům skutečně poskytuje, je ukrajinskou propagandou soustavně zveličován. Listopadová výzkumná zpráva agentury ARES (Armaments Research Services), specializované na analýzu zbraní používaných v nejrůznějších konfliktech, nesvědčí o významných dodávkách zbraní z Ruska: „S jistotou lze říci, že většina předmětů zdokumentovaných během konfliktu pochází z Ukrajiny. (…) Při vyzbrojování proruských separatistických sil hrálo klíčovou roli získávání zbraní přímo na bojišti. Zbraně a munice jsou zabavovány z ukrajinských vojenských základen, od přemožených jednotek, nebo z civilních a policejních zásob. (­…) Ruská vláda (…) byla obviněna, že separatistům poskytla všemožné zbraně, munici a obrněná vozidla. Některá z těchto obvinění se ukázala jako zjevně falešná, zatímco věrohodnost ostatních zůstává nejistou. (…) Neexistuje žádná přímá evidence podílu ruské vlády na pašování zbraní do oblasti.“ Zpráva identifikovala několik kusů zbraní a vozidel výhradně ruské provenience, nebylo však možné určit, jakým způsobem se na Ukrajinu dostaly; mohly být například zakoupeny od překupníků. Ovšem to, že v minulosti Rusko poskytovalo separatistům pomoc jen v omezené míře, neznamená, že míru pomoci nemůže výrazně zvýšit, třeba až na úroveň „plnohodnotné invaze“, pokud bude povstalcům hrozit porážka.

Zároveň s přeceňováním významu ruské pomoci separatistům Beneš naopak podceňuje význam pomoci pro ukrajinskou vládu, neboť z výčtu, ve kterém nezapomněl na ušanky, vynechává tu nejdůležitější položku: peníze. Bez finančních injekcí ze Západu by už Ukrajina byla bankrot a vláda by měla na talíři závažnější problémy než dobývání separatistických enkláv na východě. Peníze též vládě slouží k nákupu zbraní – a já nevidím velký rozdíl mezi jejich přímým dodáním, které je aktuálně diskutováno, a nákupem za dodané peníze.

Jak ukončit konflikt

Názor, že konflikt se podaří rychle ukončit jeho další eskalací, je zjevně nesmyslný. Navíc to bude Západ, který v případě eskalační „hry na kuře“ ucukne první – zkrátka proto, že mu na Ukrajině záleží méně než Rusku. Pro ukončení konfliktu je třeba podpořit řešení, které bere ohled nejen na preference obyvatel západní Ukrajiny, ale především obyvatel Krymu a východní Ukrajiny, kterých se toto řešení doktne nejvíce. V případě Krymu je proruská preference většiny obyvatel dostatečně zřejmá, ale nevadilo by mi ani opakování referenda pod mezinárodním dohledem, jestli si to mezitím nerozmysleli.

V případě oblastí východní Ukrajiny je vhodné uspořádat regulérní referenda o jejich dalším osudu. Otázka, zda jim má být (kromě statu quo, zvýšené autonomie a federalizace) nabídnuta i možnost samostatnosti, záleží na soudním rozhodnutí, zda válečné zločiny ukrajinských jednotek dosáhly intenzity opravňující „nápravné odštěpení“.

V mezidobí mohou být separatistické oblasti pod mezinárodní správou, která by odpovídala za řešení nastalé humanitární krize a vytvoření podmínek pro návrat uprchlíků. Kyjevská vláda při takovém řešení přijde zkrátka, a proto je možné požadovat, aby Rusko poskytlo za anexi Krymu finanční kompenzaci, jak navrhují někteří právníci. Každopádně je úkolem západních politiků, aby vysvětlili kyjevské vládě, že její představa o silovém dobytí veškerých ztracených území neodpovídá realitě.

Autor je ekonom a politolog, působí jako doktorand na Yale University.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies