Když v roce 1993 vyšla v českém překladu první kniha Terryho Pratchetta, jen málokdo tušil, co od ní vlastně očekávat. Byla to doslova velká neznámá, přestože ve světě už byl Terry Pratchett respektovaný a úspěšný (spisovatelem z povolání se stal v roce 1987 navzdory naléhání rodičů, kteří se obávali, že by si jejich syn opuštěním teplého úřednického místečka mohl zničit život, a uklidnili se až poté, co jim ze svých honorářů zaplatil luxusní cestu kolem světa). V tisku se o fantastice tehdy příliš nepsalo, internet byl spolu s mobilní sítí teprve v plenkách a recenze žánrových knih vycházely v časopise Ikarie s několikaměsíčním zpožděním. Knihu jsem tak obracel v rukou hezkou chvíli – z dnešního pohledu směšných 49 korun nebylo pro školáka odkázaného na kapesné málo – a přemýšlel, zda se investice vyplatí. Risknul jsem to a nikdy jsem nelitoval.
Zeměplocha jako český literární fenomén
O dva roky později jsem na setkání fanoušků fantastiky v Ústí nad Labem neprozřetelně zatoužil po autorově autogramu a šílená tlačenice v chodbách tamní pedagogické fakulty mě z podobných zálib navždy vyléčila. Trvalo jen krátce, než se cyklus ze Zeměplochy putující na zádech velké želvy A’Tuin stal doslova fenoménem. Úspěch přišel spolu s kombinací několika různých faktorů. Tehdy byl o fantasy, do té doby žánr u nás prakticky neznámý, nebývalý hlad a jeho humoristická odnož byla něčím nevídaným. Pratchettův zdánlivě potrhlý, ale pod povrchem inteligentní a promyšlený humor byl, je a zřejmě i bude české mentalitě blízký. Původní svazky série byly ještě jednoduchou satirou na obvyklé žánrové propriety, ovšem autor svůj humor obohacoval a prohluboval s každou knihou, což se pro tehdejší čtenářskému publiku ukázalo jako nemalé plus. Těžko říct, jak by fanoušci žánru na počátku devadesátých let reagovali, kdyby se jim do rukou jako první dostaly pozdější propracovanější knihy. Dnes už je Pratchett čtením pro širokou veřejnost, na rozdíl od úvodních dvou svazků je i všeobecně srozumitelný a život na Zeměploše je snad každému čtenáři blízký tím, jak je v něm neopakovatelně zachycena naše každodenní realita. Jedním z nejlepších anglických humoristických literárních děl není označována náhodou.
Odešel člověk, jenž svou přítomností dělal ze světa lepší místo.
Posledním, ovšem dost možná nejdůležitějším aspektem je překlad Jana Kantůrka, z něhož Zeměplocha rovněž udělala všeobecně populární postavu. Sám překladatel je v osobním kontaktu nebývale vtipný, srdečný a velkodušný člověk, který vás svým vyprávěním záhy dožene k slzám plným smíchu, z něhož po krátkém čase rozbolí břicho. Jeho překladatelský vklad je pak jedinečným příkladem tvůrčí kongeniality. Chytře zvolil spíše volnější převod do češtiny protkaný hrátkami s jazykem, které se vyrovnají původní spisovatelově invenci nejen při vymýšlení novotvarů. Jeho poznámky pod čarou si v ničem nezadají s těmi autorovými a občas je i překonávají. A pak tu je Kantůrkovo čtení ukázek z překladů, které si vás salvami všeobecného smíchu doslova podmaní. Kdo nezažil, neuvěří. Od devadesátých let absolvoval podobných čtení nespočet a bezesporu rovněž jim Zeměplocha vděčí za úspěch, jaký u nás dnes už desítky let zaznamenává.
Mí Pražané mi rozumějí… a nejen oni
Však se také Terry Pratchett do České republiky často a rád vracel, našel tu vždy nejen vděčné a nadšené čtenáře, ale posléze i známé přátelské tváře a Prahu, která se svými uličkami blížila zeměplošské metropoli Ankh-Morporku, nemluvě o divadelních představeních založených na jeho knihách.
Na pohled věčně dobře naladěný, postarší a menší pán v charakteristickém klobouku, lehce byste ho mohli pokládat za člověka, jenž život a svět kolem sebe zlehčuje, ovšem opak je pravda. Pratchett byl podle všech známek hluboce lidský a starostlivý člověk, jenž se neváhal o svůj úspěch rozdělit. Patrně nejznámější je jeho charitativní úsilí věnované ochraně ohrožených orangutanů, do jejichž domoviny se sám opakovaně vypravil. Když mu lékaři v roce 2007 diagnostikovali Alzheimerovu chorobu, nebyla to zdrcující zpráva pouze pro něj a jeho rodinu, ale pro celý čtenářský svět. Člověk tak bystrý a talentovaný má pomalu a bolestivě ztrácet svůj intelekt na cestě vstříc smrti, o které po celá léta s porozuměním psal.
Terry Pratchett nebyl rytířem pouze díky titulu, jejž mu udělila královna Alžběta, on byl rytířem hluboko v srdci. Věnoval nemalou částku na boj proti Alzheimerově chorobě a bojoval o právo odejít z tohoto světa hrdě, s hlavou vztyčenou a po svém. V roce 2009 oznámil, že hodlá podstoupit eutanázii, a i když nikdo neví, zda v kruhu rodinném zemřel přirozenou cestou, nebo ne – a upřímně, je to věc, do které veřejnosti nic není –, jedno je nad slunce jasnější: odešel člověk, jenž svou přítomností dělal ze světa lepší místo.
Je to zvláštní, nepokládal jsem se za jeho skalního fanouška, přesto jsem přečetl desítky jeho knih. Nevrhl jsem se do čtení hned, jak vyšla nová Zeměplocha, ale vždy, když jsem měl náladu a chuť se do jeho světa vrátit. O to víc teď budu postrádat nové příběhy a zároveň se vracet k těm starým. A se mnou jistě obrovské množství čtenářů v desítkách jazyků. Svou cestu na Zeměplochu můžete najít hned napoprvé, ale pokud se to nepodaří a vám se první návštěva nebude líbit tak, jak byste snad dle oslavných ód čekali, zkuste se do ní ještě vrátit v dalším z mnoha příběhů. Ne protože ji vytvořil slavný autor, o němž se dnes tolik mluví, ale protože to byl člověk, jakých se rodí málo. Člověk, jenž rozdával radost a moudrost měrou nemalou, člověk, jehož předčasného odchodu jednoduše nelze nelitovat. A pokud to pro vás stále není dostatečný důvod, tak se vraťte pro neskutečnou porci literárního umu a zábavy.
Autor je publicista.