Férovou kytku ke Dni žen


Proč se u nás tak těžko shánějí české řezané květiny a co se skrývá za těmi z ciziny?

Česko začíná řešit původ zboží každodenní spotřeby, v kurzu je lokální produkce a farmářské trhy. Zatímco pečivo, sýry či zeleninu místní provenience lze sehnat za relativně rozumný peníz, potíž nastává, když zatoužíme udělat blízké osobě radost květinou. Až na výjimky na českou řezanou kytku nenarazíme. Většina se k nám totiž dováží ze zemí globálního Jihu. A není od věci rozkrýt jejich příběh právě na Den žen. Mají totiž s ženami mnohem více společného než jen to, že jsou jim dávány jako pozornost. Za nedůstojných podmínek v tzv. rozvojových zemích vyrůstají právě pod jejich rukama.

Kdo platí za krásu květin

Ačkoliv můžeme narazit na tvrzení, že Mezinárodní den žen už ztratil svůj význam, zdá se že nikdy jeho poselství nebylo aktuálnější než dnes. Na počátku 20. století tisíce žen pochodovaly ulicemi amerických a evropských měst za zkrácení pracovní doby, zvýšení platů, volební a další práva. Podobné demonstrace v současnosti probíhají v asijských zemích, nechvalně známých výrobou oděvů pro náš trh. Většinu pracovní síly tam tvoří ženy. Od zřícení továrny Rana Plaza v Bangladéši se západní média přeci jen na situaci v tamních textilkách zaměřila více a podávají pravidelné zprávy o vyčerpaných dělnicích kolabujících kvůli nadlidským kvótám. Nejinak tomu však bylo letos před svátkem svatého Valentýna na květinových farmách v Africe a Latinské Americe.

V Česku bychom eticky vypěstované květiny zatím hledali marně. Český spotřebitel je orientován spíše na šetrnost k přírodě než k lidem.

Vstává v půl čtvrté ráno, aby mohla v pět vyrazit do práce na květinovou plantáž. Svou dceru nevidí až do podvečera, ale nemá na výběr. Ostatní kolegyně se často domů dostanou až o půlnoci. Takto Lydia Lopéz González z města Facatativá ve střední Kolumbii líčí svůj pracovní den v nedávném článku pro list The Guardian. Popisuje, jak desítky tisíc kolumbijských pracovnic tráví dlouhé hodiny přípravou růží, karafiátů a dalších květin pro britský trh. Pracují za minimální mzdu, která nepokryje ani náklady na jejich živobytí. V období před Valentýnem či svátkem matek jsou nuceny chodit na dvojité směny (více než 16 hodin), pracují bez odpočinku a nesmějí polevit v rychlosti. Zdravotní následky na sebe nenechávají dlouho čekat.

I na českém trhu je spousta květin z Latinské Ameriky. Dodavatelé je nakupují na amsterodamské burze, kterou denně procházejí miliony pestrobarevných květů z celé planety. Mimochodem, je to jedna z největších prodejních ploch světa, čítající více než milion čtverečních metrů. A protože jde o čas, řezané květiny už po pár hodinách Amsterodam pouštějí a letecky či v kamiónech směřují do dalších zemí. Do Česka se tak dostanou růže nejen z Kolumbie, Ekvádoru či Guatemaly, ale i z Etiopie, Zimbabwe nebo Keni.

Kvetoucí obchod

Poslední zmíněná země je pro Evropu nejvýznamnějším dodavatelem, a není proto divu, že jsou keňské květinové farmy v okolí jezera Naivasha přísně střeženy. Kromě roztomilých růžových poupat však ukrývají i nezákonné praktiky a porušování pracovních práv žen, které tvoří většinu zaměstnanců. Jak vypadá odvrácená strana květinového byznysu tam? Realitu keňských farem do detailů ukazuje holandský dokumentární snímek A Blooming Business (Kvetoucí obchod). Autorům se sice na samotné farmy nepodařilo dostat, ale barvitě líčí, jaký dopad má jejich chod na okolí. Intenzivní styk s chemikáliemi (v Evropě zakázanými), jimiž jsou růže ošetřovány, je pro pracovnice nebezpečný. Pracují bez ochranných pomůcek a trpí pak následky na celý život. Podobná situace je i na dalších farmách: onemocnění jater, rakovina či neplodnost. Nebezpečné látky se ukládají v těle postupně, problémy se tak mohou projevit až za několik let. Snímek jde ale ještě dál – zkoumá, jak květinový průmysl odčerpává v oblasti tolik cennou vodu, k níž obyvatelé břehů jezera Naivasha mají paradoxně jen velmi omezený přístup. Voda je navíc znečištěná.

Zdravotní či environmentální rizika ale nejsou zdaleka jediným problémem. Rozvoj květinového průmyslu sice znamenal nárůst pracovních míst pro místní obyvatele, jejich chudobu však nevyřešil. Od počátku ho provázelo porušování pracovních práv a diskriminace. Výdělek bývá méně než jeden americký dolar za osmi- až dvanáctihodinovou směnu. Možnost sdružovat se v odborech a kolektivně si vyjednat lepší pracovní podmínky je minimální. Ženy navíc bývají velmi často vystavovány sexuálnímu obtěžování a zastrašování. Běžnou praxí jsou povinné těhotenské testy nově přijatých zaměstnankyň.

Hledá se česká kytka

Dobrou zprávou je, že v zemích globálního Jihu existuje řada farem s etickou certifikací – nejznámější jsou „Fairtrade“ nebo „Fair Flowers Fair Plants“. Tyto známky zaručují, že při pěstování květin se dodržuje pracovní právo a jsou zajištěny investice do důstojnějšího života komunit. Na západ od nás je už nějakou dobu možné certifikované řezané květiny běžně zakoupit – například v Německu je jich až 20 procent. V Česku bychom je zatím hledali marně. Z nedávného výzkumu vyplývá, že český spotřebitel je orientován spíše na šetrnost k přírodě než k lidem. Tak nejspíš uvažují i velkododavatelé, kteří argumentují, že náš zákazník si eticky vypěstované květiny nežádá.

Přesto i u nás existují lidé, kteří se takovým tvrzením nenechají ukolébat. „Máme vlastní alternativní způsob, takové květiny označujeme jako Fér,“ vysvětluje zahradní architektka Michaela Krobová, která již druhým rokem v pražském květinovém krámku Green Decor nabízí opravdu férové růže. Našla způsob, jak nakupovat z amsterodamské burzy květiny, které pocházejí z farem s důstojnými pracovními podmínkami. Kromě toho neustále pátrá po českých pěstitelích.

Na českém trhu se místních řezaných květin nachází minimum. Je pravda, že počasí v mírném pásu k celoročnímu pěstování vhodné není. Dříve se hojně využívalo vyhřívaných skleníků, a tak právě na Den žen byly k dispozici místní karafiáty. Takový způsob je však nejen velmi drahý, ale také kvůli vypouštěnému oxidu uhličitému i mnohonásobně nešetrnější k přírodě než pěstování v zemích s teplým klimatem (včetně letecké dopravy). Jako nejvhodnější květina se tedy nabízí ta, která vyrostla na českém venkovním záhonu.

„V rodině byl nevyužitý pozemek, tak jsme se s kamarádkou rozhodly zkusit pěstovat květiny,“ vysvětluje zelinářka Míla Hilgertová z organizace PRO-BIO LIGA. Ekologickému pěstování se věnuje řadu let a hospodaří v komunitní zahradě KomPot ve Středoklukách nedaleko Prahy. „Pokud jde zelenina, proč by nešly kytky,“ líčí vznik projektu Kytky od potoka. Letos na jaře to bude její druhá květinová sezóna a už nyní ví, že toto podnikání může být i riskantní. Jednak je člověk závislý na počasí a jednak není jednoduché na rozjezd sehnat investici. Dotace zpravidla připadnou velkému agrobyznysu a pro drobné zemědělce je těžké se udržet. „Zejména mladým lidem se do hospodaření na venkově moc nechce, když vidí všechny ty potíže,“ říká Hilgertová.

Po jaké květině tedy sáhnout? V sezóně nezbývá než pátrat po těch českých a podporovat místní pěstitele. Netradičních květinářek a květinářů začíná v Česku naštěstí přibývat. Jejich počet by však mohl růst daleko rychleji, kdyby se jim dostalo větší podpory – například v podobě výhodných půjček na rozjezd pro drobné ekozemědělce (v cizině tuto úlohu zajišťují etické banky). Navíc by to u nás přispělo k vytvoření pracovních míst. S příchodem chladných měsíců je nejlepší zavrhnout myšlenku na bojkot řezaných květin (ten by jen poškodil již tak ekonomicky slabé země globálního Jihu na pěstování do velké míry závislé) a dožadovat se těch certifikovaných. Třeba se velkododavatelé nakonec rozhoupou k tomu férové květiny do Česka dodávat.

Autorka působí v Ekumenické akademii.

 

A2LARM