Maskirovka, válka čtvrté generace, nelineární či hybridní válka. Říkají tomu všelijak, ale všemi těmi cizími slovy jako by vystihovali běžný pocit civilního občana. Čím víc opakují slovo válka, tím důvěrněji to připomíná navyklý stav věcí. A oč výjimečnější stavy občan v každodenním životě zažívá, o to usilovněji ho naopak propaganda přesvědčuje, že takhle to přece bylo odjakživa. A přesto lze rozeznat manipulace, které strana Dobra provozuje po desetiletí. Zejména když je v zájmu zachování společnosti reálného blahobytu nezbytně nutné vyměnit s cizími národy jejich přírodní zdroje za naše hodnoty a zbrojní materiál.
Jak se dělá mírový nálev
Začnete tím, že srozumitelně označíte nepřítele a odeberete mu statut lidství. Lidé se dozvědí, že jím vlastně byl odjakživa – od čeho máte historické ústavy? Pokud by si někdo vzpomněl, že nepřítel byl ještě nedávno naším spojencem, je zřejmé, že již tehdy byl nepřítelem zakukleným a o to nebezpečněji nám ubližoval. Nesouhlasícím intelektuálům nasadíte psí hlavu nebo je zkorumpujete. Záleží na tom, co je levnější; podle klesajícího počtu psohlavců lze usuzovat, že ceny šly dolů. Pacifisty a protiválečné aktivisty označíte za zrádce, pátou kolonu či chorobu oslabující jinak bezvadné národní těleso. Glorifikujete pátou kolonu v řadách nepřítele jako význačné intelektuály, zasloužilé pacifisty a okvětí (jinak nehumánního) národa. Čím méně jsou doma známí, tím lépe. Dodejte konečně pacifistům v řadách nepřítele zbraně a dejte jim volnou ruku. A když nemáte volnou ruku, dejte do toho aspoň víc dolarů… Nálev je hotov. Můžete uvalovat sankce, bomby i demokracii. V tomto pořadí.
Dejte si pozor hlavně vy, intelektuálové (zkušenost učí, že vy jste na blbosti nejnáchylnější). Putin totiž lže ráno, lže v poledne a lže i večer.
Tyto základní polepšovací techniky, používané stranou Dobra rutinně nejpozději od likvidace Jugoslávie, jsou pojednou toutéž stranou odhalovány jako nejpokročilejší projev ruské zákeřnosti. Pro občana není v zásadě tak těžké tyto procesy pochopit; vždyť už to všechno někde viděl. Jen je potřeba mu odborně vysvětlit, jak se tomu odteď správně říká a kdo že nám to dělá. Maloměšťák se podvědomě utvrdí v předsudku, že vše, co v Rusku za něco stojí, vlastně „okopírovali od nás“. Jak by ne, jsou to nepřátelé a byli jimi, co svět světem stojí. Co jsou historické ústavy proti maloměšťákovým historkám z vojny!
V takto načechraném ovzduší je jedině logické, že považujete rozšiřování názorové a vlastnické plurality médií za hybridní válku. A v takovém ovzduší je kdykoli možné nespokojenost obyvatel s nejlepším z možných světů jednoduše redukovat – na speciální operaci nepřítele.
Putin není gentleman
Komu by se takový rozvrh univerza nezdál, pro toho je tu pevný ontologický svorník: pozor, přichází lhář Putin! Dejte si pozor hlavně vy, intelektuálové (zkušenost učí, že vy jste na blbosti nejnáchylnější). Putin totiž lže ráno, lže v poledne a lže i večer. A i když náhodou mluví pravdu, tak stejně lže tím rafinovaněji. A nejvíc lže tehdy, když mlčí, což dělá skoro pořád, protože právě přemýšlí o tom, jak by ještě lépe obelhal nebohý pravdomluvný Západ.
My lepší lidi tady, co se tak nějak hodnotově počítáme k Anglii, Německu a hlavně k Americe, totiž na to, že politici lžou, vůbec nejsme zvyklí. Je vůbec možné, aby naši politikové lhali? Jak by k tomu elitní – anglickými, německými a americkými nadacemi vyživovaní – prozápadní žurnalisté přišli? Pomáhali snad oni šířit lži svých politiků? Ale jak jinak by se lži dostaly k občanům, jak by se o nich lidé dozvěděli? Lži o zbraních hromadného ničení v Iráku, lži o jaderné hrozbě z Íránu, lži o nemožnosti mučení vězňů a pak samozřejmě pravdy o nezbytnosti mučení, když už to nejde ututlat.
Ale nemluvme o vlastní špíně, stejně nejde vyprat a zašpinění si za ni nakonec můžou sami. Mluvme radši o tom, že jménem evropských hodnot musíme odhalovat Putinovy agenty a požírat se navzájem, protože jinak bychom mohli začít mít roupy a mohli bychom se chtít těm hodnotám třeba podívat na zoubek. To by nám ještě scházelo.
Život v pravdě čím dál náročnější
Ruský režim ústy prezidenta Putina pustil do světa, že plán „připojení“ Krymu aktivoval v momentě, kdy se v osobě prezidenta Janukovyče hroutil dosavadní kyjevský režim. (Poznámka: Když na cizím území zavádíme vlastní moc, je to „připojení“, „sjednocení“ a „osvobození“. Když totéž udělá nepřítel, jde naopak o „odtržení“, „anexi“ a „okupaci“.) Což o to, dalo se celkem tušit, že vlajky Ruské federace nezavlály na Krymu zcela samovolně. Ale co s neoddiskutovatelným faktem, že se lhář obecný Putin tak bezostyšně doznává? Máme mu snad věřit? Putin lhal, když popíral angažmá GRU s tím, že o Krym „nemá zájem“, aby vzápětí na totéž téma udělil několik vyznamenání a vydal pamětní mince.
Jsou lidé vybavení předporozuměním vůči čemukoli, co Gosputin momentálně veřejně zastává, a naopak jsou džihádisté západních hodnot, kteří za východisko svých analýz zvolili výše nastíněnou pozici, že Putin je univerzální ztělesnění prolhanosti. A on jim teď, darebák, dává zapravdu. Mají-li jako obvykle pravdu oni, měli by trvat na opakování ceremoniálu. Oba tábory se s přibývajícím časem ocitají v logickém rozporu samy se sebou i se svým pevným opěrným bodem – ruským prezidentem. Oběti hybridního míru, každodenním zápasem o zrno vezdejší zmáhané, najednou nevědí, z které strany kam vlastně lejno letí, když vystřeleno dopředu obíhá globus a trefuje se jim do týla.
A pak jsou ještě lidé, kteří používají kosmodisk. Ti kdákání z různých stran berou jako přírodní kulisu ke geopolitickému faktu, že sevastopolský přístav setrvává pod vlajkou Ruské federace.
Autor je spisovatel.