Spory o autorství jsou v popu běžné. Právní bitva mezi Pharrellem Williamsem a potomky Marvina Gaye jde však ještě o krok dál. Začne se autorské právo vztahovat i na pocity?
V roce 1921 napsal básník Thomas Stearns Eliot: „Nezralí básníci napodobují, zkušení kradou. Ti špatní znetvoří, co si vezmou, zatímco dobří z toho udělají něco lepšího, nebo alespoň jiného.“ Na slova o anglickém dramatikovi Philipu Massingerovi z jedné Eliotovy eseje si nešlo nevzpomenout minulé úterý, když soud v americkém Los Angeles vynesl verdikt nad hudebníkem Pharrellem Williamsem. Porota v něm dala za pravdu potomkům soulového zpěváka Marvina Gaye, kteří tvrdili, že americký hitmaker ukradl motiv a náladu z Gayeovy klasiky Got to Give it Up z konce sedmdesátých let a postavil na něm předloňský letní hit Blurred Lines zpívaný Robinem Thickem. Oba autoři teď musí podle soudu zaplatit Gayeovým dědicům 7,4 milionů dolarů, které jim skladba vydělala.
Pharrell Williams asi není přímo básník, nicméně Eliotova slova na něj platí stejně dobře jako na spisovatele – populární hudba se také řídí pravidly kreativních výpůjček, imitací, ovlivnění či naopak bezduchých kopírek jako jakýkoliv jiný umělecký obor. Kde by byli Elvis a Beatles bez černošských rock’n’rollových pionýrů, Led Zeppelin bez bluesových hrdinů nebo rappeři bez soulových samplů? Na rozdíl od literatury se ale v popu točí podstatně větší peníze, a tak jsou hity snadnou kořistí všemožných autorských žalob. Hranice mezi inspirací a kopií je tady často velmi tenká a o výsledku rozhoduje obratnost právníků či naopak neobratnost žalovaných.
Copyright na pocity?
Pharrell Williams nejspíš udělal chybu, když v rozhovorech tvrdil, že Marvin Gaye je jeho velkým vzorem a že s Blurred Lines chtěl dosáhnout jeho „sedmdesátkového feelingu“. Zpěvák Robin Thicke pak médiím rovnou bezelstně přiznal, že Got to Give it Up je jeho nejoblíbenější track, a že když šli s Pharrellem natáčet do studia, řekli si prý, že by „měli udělat něco v tomhle stylu, něco s tímhle groovem“. Těžko mohl tušit, že tak na sebe přivolají hněv potomků soulové legendy, kteří si najali špičkové právníky – a už to jelo. Verdikt soudu přesto překvapil. I muzikologové v soudní síni se shodli, že písně se vlastně příliš nepodobají, jen jsou natočené v podobném duchu. Soudu to ale stačilo. Že se copyright na podobně abstraktní kategorie nevztahuje? Možná tady nastal zásadní průlom a od dnešního dne se bude autorské právo zabývat i náladami nebo pocity.
Kauza Bittersweet Symphony je typickým příkladem toho, jak plagiátorské žaloby obyčejně vypadají. Figurují v nich velmi často mladé kapely či interpreti, kteří vyletěli se svým prvním hitem a vydělali si poprvé velké peníze.
Pak se klidně může stát, že Radiohead zažalují Coldplay za údajnou krádež jejich hořkosladkého písničkářství z desky The Bends, načež ale sami budou muset čelit žalobě od Can a Neu! za zkopírování studiových experimentálních postupů. Německé kapely se nebudou radovat dlouho, protože proti nim vystartují potomci Stockhausena nebo černošských bluesových kytaristů. Kde se to nakonec celé zastaví? Doufejme, že všem rychle dojde, jaká je to hloupost. V umění každý kopíruje každého a originalita je jen dobře předstíraná iluze. Vysvětlujte to ale soudci a porotě, která se při zkoumání taktů a akordů tváří ukrutně exaktně a potřebují najít něco, co by se dalo vydávat za spravedlnost.
Jedna kopírka za druhou
Dějiny žalob za plagiátorství v populární hudbě sahají až do poloviny devatenáctého století. Seznam soudů na toto téma na území USA, vypracovaný katedrou hudebního práva na Univerzitě v Jižní Karolíně, obsahuje několik stovek položek. Je to celkem bizarní čtení, které ukazuje, že vlastně neexistuje žádný správný způsob, jak plagiátorství určovat. Samozřejmě existují jasné případy, kdy nelze o vině moc pochybovat, jako když bělošský rapper Vanilla Ice v písni Ice Ice Baby zkopíroval basovou linku z Under Pressure od Queen a Davida Bowieho a u soudu se bránil tím, že jejich hit nikdy neslyšel. Nebo když si Oasis vypůjčili pro skladbu Shakemaker motiv ze sedmdesátkového šlágru I’d Like to Teach the World to Sing od The New Seekers a ani se nenamáhali změnit začátek textu.
Jenže velmi často se zdůvodnění viny pohybuje v podezřele metafyzických rovinách. Když se v roce 1970 dostala skladba George Harrisona My Sweet Lord na první místo amerického žebříčku, přihlásili se majitelé autorských práv na píseň dívčí skupiny The Chiffon, jejichž vokální harmonie ze skladby He’s So Fine údajně člen Beatles zcizil. Soud jejich nárok uznal, nicméně zároveň prohlásil, že Harrison motiv zkopíroval „podvědomě“. Stejně špatně dopadli nešťastní Radiohead, kteří pro hit Creep údajně použili stejnou posloupnost akordů jako o dvacet let dříve skupina The Hollies ve skladbě The Air That I Breathe. Marně se Thom Yorke a spol. dušovali, že o někom takovém v životě neslyšeli. Od té chvíle berou The Hollies třetinu zisku, kdykoliv Creep zahrají. Ještě bizarnější případ nastal, když členové Creedence Clearwater Revival zažalovali svého bývalého člena Johna Fogertyho za to, že svou sólovou skladbou The Old Man Down the Road „vybrakoval“ starší hit své domovské kapely Run Through the Jungle, pod nímž byl podepsaný jako spoluautor. Verdikt soudu jim dal za pravdu a prakticky tak rozhodl, že Fogerty je plagiátorem sebe samého.
Většina podobných kauz se k soudu nedostane – pro žalovanou kapelu je mnohdy lepší domluvit se s žalobcem na mimosoudním vyrovnání a nepodstupovat martyrium často několikaletých soudů. Jednak je tu šance, že se obvinění z plagiátorství podaří ututlat před fanoušky, u nichž je potřeba udržovat iluzi uměleckého génia, a za druhé existuje naděje, že žalovaným zůstanou alespoň nějaké vydělané tantiémy. Ne jako anglické kapele The Verve, jejichž globální hit Bittersweet Symphony z poloviny devadesátých let dodnes vydělává peníze členům The Rolling Stones. Jak je to možné? V písni najdete několikavteřinový sampl z orchestrální verze jedné jejich písně. Puštěný pozpátku.
Právníkův zlatý důl
Kauza Bittersweet Symphony je typickým příkladem toho, jak plagiátorské žaloby obyčejně vypadají. Figurují v nich velmi často mladé kapely či interpreti, kteří vyletěli se svým prvním hitem a vydělali si poprvé velké peníze. Pokud ale zavdají sebemenší příčinu, dostanou nováčci od veteránů lekci, aby pochopili, jak se věci v hudebním průmyslu skutečně mají. A spravedlnost je nejčastěji na straně těch, kteří si můžou dovolit zaplatit šikovné právníky. Poznal to i letošní držitel Grammy v kategorii Objev roku – britský soulový zpěvák Sam Smith, jehož zimní hit Stay With Me údajně kopíruje jednu starší skladbu Toma Pettyho z konce osmdesátých let. K soudu nedošlo, ačkoliv prý Smith skladbu neznal, nechal rockera připsat do seznamu autorů. Petty pak médiím vysvětlil: „Tyhle věci se stávají. Někdy je zachytíte předtím, než jdete do studia, a někdy ne. (…) Tady nešlo o nic menšího ani většího než o hudební chybu.“
V tomto ohledu verdikt ve věci Blurred Lines zase tak překvapivý není – i tady si stará hudební generace vyšlápla na tu mladší. Paradoxem je, že Marvin Gaye sám by nejspíš proti Pharrellovi nikdy podobným způsobem nevystoupil, vždyť jeho styl zase pro změnu vycházel z hvězdy předchozí generace Sama Cookea. Navíc v černošské hudbě takto rigidní výklad autorských práv nikdy nemůže fungovat – autora jako svébytného génia tady totiž nahrazuje tvůrce, který se napojuje na tradici a otevřeně s ní komunikuje. Výpůjčky a citace tu patří k legitimním autorským postupům, které lze jen těžko svázat právními předpisy.
Bohužel se dá očekávat, že podobných případů jako je Pharrell & Thicke versus Gaye bude přibývat. Mainstreamový pop totiž posledních patnáct let připomíná vyschlou studnu, z níž je čím dál těžší napojit management i autorské týmy. Hvězdy a stálice pomalu vymírají a nahrazují je interpreti jednoho hitu objevení přes YouTube, kteří zazáří a rychle zhasnou. Sázka na minulost a její sdílené hodnoty je tak jednou z posledních jistot, jak ještě zasáhnout co možná nejširší posluchačské spektrum. O to větší je ale zároveň nebezpečí, že se ozve někdo z hladových dědiců, zastupovaný samozřejmě protřelými právníky, pro které jsou autorskoprávní spory něco jako zlatý důl.
Navíc v hitparádových sférách začíná hrát výraznou roli tzv. shazam efekt, popsaný vloni v listopadu Derekem Thopmsonem ve stejnojmenném článku pro Atlantic. Dostal jméno podle aplikace, která dokáže i podle krátké melodie poznat název a interpreta písně, týká se ale skutečnosti, že hudební vydavatelé v současnosti čím dál více zapojují do hledání potenciálních hitů vědecké metody, které výrazně napomáhají tomu, že písně z vrcholu žebříčků se jedna druhé podobají víc, než je zdrávo. A i tady si právníci při rozeznávání jemných nuancí mezi inspirací a zkopírováním nepochybně přijdou na své.
Na konci týdne se Pharrell Williams a Robin Thicke proti rozhodnutí soudu odvolali. Vypadá to, že celá kauza bude mít ještě zajímavou dohru. V okamžité odvetě jeden z potomků Marvina Gaye naznačil, že existují jisté podobnosti mezi jiným Pharrellovým hitem Happy a skladbou Ain’t That Peculiar, kterou soulový klasik nahrál v roce 1966. Válka tedy pokračuje a s ní také boj o podobu populární hudby budoucnosti.
Autor je hudební publicista.