Mix měsíce: Easterndaze

Hudební mix tentokrát pochází z dílny kulturního projektu Easterndaze. Přinášíme také rozhovor s jeho spoluzakladatelkou Lucií Udvardyovou.

Aktuální mix měsíce nás zavede na Východ. Easterndaze je webová platforma slovenské dvojice Lucie Udvardyové a Petra Gondy, jejímž cílem je mapovat dění na východoevropské hudební scéně s důrazem na experimentální elektronickou hudbu. Jejich reportáže často přesahují hudební tematiku a dotýkají se širších socio-ekonomických a politických souvislostí. Projekt vznikl v roce 2010, kdy jeho zakladatelé společně půl roku cestovali po šesti zemích východní Evropy, a začala tak vznikat první série reportáží. Postupem času se projekt Easterndaze stal součástí vysílání Radia Wave, a to jakožto pořad Východiska. Reportáže Lucie Udvardyové se každý měsíc objevovaly i na stránkách německého hudebního časopisu Electronic Beats. V dubnu plánují Easterndaze v budapešťské galerii Higgs výstavu, která bude součástí velkého festivalu OFF Bienale. Věnovat se bude DIY hudební kultuře. S Lucií Udvardyovou jsme mluvili o specifikách východoevropské hudební scény a také tom, čím je zajímavá z celosvětového pohledu. Následující mix je skutečně exkluzivní, protože obsahuje výhradně dosud nevydané skladby. Stahujte zdarma na našem soundcloudovém kanálu.

 

 

Co vás vedlo k vytvoření platformy reflektující hudební scénu východní Evropy?

Východní Evropa je často ignorovaná jako místo, kde se nic zajímavého neděje. Média spíše inklinují k Západu, a pokud píšou o Východě, tak hlavně v souvislostí s ekonomickými, politickými a sociálními problémy. Pokud ho chtějí prodat svým čtenářům, snaží se jej exotizovat. Rozhodli jsme se proto, že tuto oblast Evropy procestujeme a budeme přinášet pravidelné reportáže z našich cest. Jelikož náš projekt je orientovaný především na hudbu, reportáže mimo jiné obsahují rozhovory s místními hudebníky, kteří jsou buďto na začátku své hudební kariéry, anebo nebyli dosud nikým objevení. Orientujeme se i na mladé lidi narozené po roce 1989 – také z toho důvodu, že ve svém vyprávění reflektují postkomunistickou realitu a člověk si tak může porovnat, do jaké míry se jejich minulost a přítomnost podobá té naší.

Jak vlastně Východ vymezujete?

Co je to východní Evropa a jestli má význam v dnešní době dělit Evropu na Východ a Západ, byla na začátku našeho projektu zásadní otázka. Vymezili jsme si to geopoliticky a také postkomunismem. K Východu podle nás patří země, které se vyrovnávají s postkomunistickou transformací společnosti. Vynechali jsme například Rusko, jelikož to je příliš velká země, která tvoří v tomto prostoru specifickou entitu. Soustředili jsme se tedy především na střední Evropu a Balkán. Minulý rok jsme byli v Pobaltí, kde se zvláštním způsobem prolíná realita Skandinávie, Ruska a Východu. Celý tento region je hodně různorodý, ale když s jednotlivými lidmi mluvíš o jejich životě, zjišťuješ, že jejich starosti, problémy a určitá životní nejistota jsou si navzájem dost podobné.

Jak se tato životní nejistota projevuje v jejich hudbě?

Kromě jiného je pro ně hudba i určitou formou eskapismu, úniku před realitou. Drtivá většina tvůrců se jí nemůže věnovat naplno, nedělají to pro peníze, protože z hudby žádné mít nebudou, chodí každý den do práce a často to dopadá tak, že hudbu postupem času přestanou dělat úplně. Zatímco v Berlíně můžeš dělat čtyři hodiny číšníka a pak se zbytek dne věnovat hudbě, v zemích východní Evropy musíš pracovat celý den, aby sis vydělal dostatek peněz na živobytí. Takový rytmus tě postupem času semele.

A kam patří Česko? Je spíše zemí Východu nebo Západu?

Českou hudební scénu jsme zahrnuli do okruhu zájmu Easterndaze. Často říkáme, že Česká republika je „nejzápadnějším Východem a nejvýchodnějším Západem“. Je to skutečně taková hranice. Když třeba porovnáš Rumunsko a Česko, vidíš jasně, že rozdíl mezi těmito zeměmi je markantní.

V čem je ten rozdíl?

Ve všem. Především v mentalitě lidí. Pro Rumuny je Praha prostě Západ se vším všudy – lidé mají práci, „vysoké platy“ a nezápasí tolik s existenčními problémy jako oni.

Taková je jejich představa, anebo mají nějakou zkušenost?

To je jejich představa o Česku. Ale není to pouze případ Rumunska, ale třeba i Maďarska. V Budapešti lidé taky obdivují Prahu. V Maďarsku je to dané i tím, že se tamější životní podmínky za několik posledních let výrazně zhoršily. Česko ale s východoevropskými zeměmi spojuje postkomunistická zkušenost. Je to mix minulosti, současné nejistoty a stísněnosti vycházející z politické reality. Pokud to porovnáš třeba s Londýnem, tam lidé do nedávné doby současnou ekonomickou a politickou krizi vůbec nevnímali. V Budapešti, kde jsem teď půl roku žila, je to ale cítit hodně. Není práce, a když už je, tak je málo placená, mladí lidé odcházejí ze země pryč a společnost se proti tomu začíná bouřit.

Jak v takovém společenském klimatu funguje maďarská hudební komunita?

Tamější producenti vyznávají jistý komunitní charakter tvorby. Hodně spolupracují. Například label Farbwechsel tvoří vícero lidí, kteří mají různorodé projekty a hudbu nahrávají ve studiu v jednom panelákovém bytě na periferii Budapeště. Dokázali se však prosadit i na Západě, kde jim neustále vycházejí nahrávky.

Lze porovnat českou hudební scénu s tou východní?

Česká hudební scéna je relativně izolovaná. Nevidím tu žádné hudební projekty, které by fungovaly na komunitní úrovni, jako tomu je třeba v Maďarsku. Jsou tady různé menší skupinky lidí, které spolu navzájem nespolupracují a navštěvují hlavně své vlastní akce. Výsledkem jsou rozdrobené a izolované scény.

Co tě za celou dobu fungování Easterndaze nejvíc zaujalo?

Nejcennějším příspěvkem Easterndaze jsou z mého hlediska rozhovory, které jsem měla za tu dobu možnost udělat. Kromě toho, že jsem se díky nim dozvěděla spoustu věcí, jsou to také cenná orální svědectví efemérní současnosti. Co se týče zemí, nejraději jsem se vracela na Balkán. Vždycky, když jsem se k němu blížila, cítila jsem se, jako bych byla doma. Je to oblast, která ještě není zcela svázaná – pro nás již zcela přirozenými – pravidly. Vyskytují se tam různé anomálie a život tam je velmi nevyzpytatelný. V něčem se to promítá i do hudby, která je často velmi bohatá na rozmanité vlivy. V Srbsku, kde je hudební scéna hodně ovlivněná osmdesátými lety, postpunkem a lo-fi zvukem, mě zase zaujal Nikola Vitkovic a jeho label NAUK, který vydal kompilaci srbské outsiderské hudby devadesátých let. Je na ní hodně patrná válečná zkušenost. Čím více se nahrávky na kompilaci časově kryjí s obdobím konfliktu, tím podivnější hudební experimenty se na nich objevují.

Jak je na tom slovenská hudební scéna?

Pokud se na to díváme prismatem experimentální elektronické hudby, která nás primárně zajímá, je Slovensku poslední dobou dost aktivní. V Košicích se to točí kolem nezávislého kulturního centra Tabačka, jinak jde hlavně o záležitost Bratislavy. Kromě tradiční Aštvorky jsou tu i nové prostory. V poslední době se také prosadilo hudební vydavatelství LOM v čele se zvukovým umělcem, vývojářem hudebního hardwaru a softwaru Jonášem Gruskou.

Co uslyšíme na mixu, který jste si pro nás připravili?

Mixtape z devětadevadesáti procent obsahuje dosud nevydané skladby. Pochází od lidí, s nimiž během aktivit kolem projektu Easterndaze, respektive našeho labelu Baba Vanga, spolupracujeme už delší dobu. Jedná se o producenty, kteří vytvářejí svá vlastní hudební paradigmata – ať už je to český experimentátor Střed Světa, black metalem ovlivněný Ratkiller, kterého jsme potkali v září v Talinnu, talentovaná polská producentka We Will Fail, pravidelně vystupující na festivalech typu CTM v Berlíně nebo Unsound v Krakově, aktivní maďarský label Farbwechsel s remixem od jeho šéfa S Olbrichta nebo slovenský subverzivní hudebník a konceptualista Samčo, brat dážďoviek.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image