Rybička v prdeli

Kulturní elity a ikony českého šoubyznysu v tom mají jasno: Evropa nemá nárok na vlastní názor.

„Vítám jakoukoliv možnost zvednout bolševikovi mandle, tak hurá! Jen bacha na dálniční známky, boys,“ tluče Petr Čtvrtníček, tluče na buben a po boku dalších osobností české kulturní scény pečlivě vystřihuje mávátko ve tvaru „V“ jako Victory, aby jím mohl pohladit po helmách americké vojáky projíždějící naší krajinou.

Disidentem ve vlastní hlavě

Lidé jako Čtvrtníček, Marhoul, Kraus nebo Černý jsou bytostně přesvědčeni, že ve své hrdé antikomunistické bojůvce nesou i špetku jakéhosi nepopsatelného undergroundu, onoho západního „správňáctví“, jehož demokratická dynamika musí zas a znova porážet autoritářské východní „hlupáctví“. Takovéto „erpégéčko pro děti do dvanácti let“ je zřejmě posledním ještě stravitelným intelektuálním soustem pro jejich mozky, které nevratně změkly úspěchem. Představují přeci opěvovanou elitu, která může kdykoliv promluvit – třeba do médií vlastněných estébáckým oligarchou nebo kulturním uhlobaronem – a svými plamennými řečmi tak mohou zabránit ostudě v podobě prázdných krajnic bez jediného piketu „Welcome Friends“. Pro tyto mozky je Evropa už příliš složitým konceptem: svět je tvořen hlavně Amerikou, která je zeměpisným synonymem svobody, a Ruskem, které zase představuje esenciální zlo, jehož geologické zárodky bychom nalezli patrně už při vznikání našeho solárního systému. A zlo to není jen tak ledajaké – je totiž bolševické. Jak to? Všechno zlé je prostě komunismus, od počátku věků, amen.

Americké vlaječky jsou doznáním: Evropa neexistuje, nemá právo na vlastní názor, nemá svůj kapitál, armádu ani politiku.

Tito žádaní umělci hrají ve svém světě za obláčkem beckettovskou hru na novou avantgardu smyšleného disidentství. Statečně se bijí v prsa a neváhají vyslovit i ty nejomšelejší názory. Když jde o konvoj, nacházejí v sobě přátele i ti, od kterých bychom to nečekali. A tak nás o nutnosti správných (rozuměj: nad armádou slzu ronících) postojů poučuje David Černý, tedy muž tak zásadový, že neváhá bez mrknutí oka střelit klikující autobus Andreji Babišovi, jakkoliv se nad ním vznáší obláček podezření z konfidentství. Ale byznys nezná ideologii a navíc, Babiš je především symbolem kapitalismu, přesně tak, jak to má Černý rád, a tím pádem je vlastně všechno v pořádku. Kde by jinak probíhal hlasitý lynč Babišova pravděpodobného estébáctví, stojí dnes racionalita obchodu a aktivismus v oblasti „svobody podnikání“, jehož je Černý nejviditelnější personou.

„Když tu dvacet let projížděli Rusové a ničili nám přírodu a morálku, to se nikdo neozval, že?“ rozhořčuje se další disident dneška Filip Renč, který na zakázku bez mrknutí oka vyrobí volební video ODS i Miloši Zemanovi. Jeho odvaha nezná mezí, jeho názorová otevřenost je bezbřehá. Když se rozjížděl veletoč prvního kola prezidentské volby, velkoryse v něm podpořil hned dva kandidáty – Přemysla Sobotku i Miloše Zemana. V kole druhém si pak poměřil mediální schopnosti s Davidem Černým. A zvítězil. Na barikádách svobody si dnes Renč s Černým půjčují Zemanovu medaili, protože správné kamarádství je taky o tom, umožnit tomu druhému představit si, co by bylo, kdyby prezidentskou hoňku vyhrál právě jeho kandidát.

Směj se a mávej!

Poslouchat pořád dokolečka od stejných lidí, že kdo nemává s námi, mává proti nám a je bolševik, Putinova pátá kolona nebo agent KGB, je asi tak zábavné jako Čtvrtníčkova reklama na Vodafone se skotačícím Pavlem Bémem. Jenže pokud se dá něco v naší zemi označit za jistotu, pak je to fakt, že před každými volbami vyleze skupinka moudrých a započne svou antikomunistickou masáž za zvuku řízných tónů kytary Davida Kollera, aby tím jasně přispěla k volbě nějaké svobodné a demokratické (rozuměj: jakékoli pravicové) vlády. Dozvuky jejich písniček jistě hrály v uších bývalému premiéru Petru Nečasovi při každé cestě do Ruska, při každém setkání s Putinem, při každém vyjednávání o dostavbě Temelína a prohloubení naší energetické závislosti na tolik nenáviděném Východu.

Je v tom stejná logika jako při prodeji Černého uměleckých děl nebo v Renčově „tvorbě“. Když před dvěma lety vycestoval Petr Nečas do Ruska, nevzal s sebou jenom symbol české státnosti Krtečka, ale i osmdesát českých podnikatelů, aby jim umožnil na vlastní oči nahlédnout ten možná nejfunkčnější kapitalismus široko daleko. Jestliže na někoho navazuje Zemanova zahraniční politika, jsou to právě Petr Nečas a Václav Klaus. A jestliže někdo kdy přispěl k volbě Zemana nebo Nečase, jsou to právě Renč a Černý. Možná by si to tihle odvážní boys už mohli uvědomit.

Neprojdou!

Americké vlaječky (ať už ty fyzické podél trasy konvoje nebo ty symbolické v rukou mediálních bolševikobijců) jsou doznáním: Evropa neexistuje, nemá právo na vlastní názor, nemá svůj kapitál, armádu ani politiku. Mír a diplomacie nejsou možné, vše je jenom o svalech. Putin chce obnovit Sovětský svaz, a tak prohání po Evropě svoje dementní vojáky s ošklivými zuby a srostlým obočím – je tedy nutné otevřeně jásat nad vybělenými úsměvy amerických sympaťáků a cpát se na jejich počest hamburgery. Česká republika je tak předurčená k jedinému vyššímu účelu. Tím je postupná geopolitická transformace v malou plující rybičku, která touží přeskočit Německo i Francii s jejich nezajímavými dějinami filosofie a osvícenství, hupsnout do Atlantiku a vplout přímo do prdele Americe, jejíž bezpečné lůno se tak lákavě tvaruje okolo konečníku nad Floridou.

Ale abychom jenom neremcali, navrhujeme také konkrétní řešení gradujícího napětí. Jak by se mohla Česká republika stylově angažovat v boji s ruským satanem? Na diplomatické vztahy zapomeňme, beztak je to jen ďábelský vynález bolševiků: tváří se, že vyjednávají, a pak člověka zezadu zkropí kalašnikovem. My připosraní, co se bojíme o naši demokracii natolik, že při vzájemném vojenském páření velmocí raději držíme hubu, vyzýváme hrdinný předvoj západních idejí (včetně Pavla Šafra), aby se společně nalodil na plující fakáč Davida Černého a v první válečné linii vyrazil směrem na Ural s jasným vzkazem: „Putine a všichni bolševičtí zmrdi: Neprojdete!“ To toho arogantního mužika jednou provždy naučí, co je to západní kultura.

Autoři jsou spolupracovníci redakce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies