Syriza: v dluzích, ale bez viny!

Řekové jsou obětí sadistické kampaně, která v lidech probouzí ty nejnižší egoistické pudy. Jak se z toho vymanit?

Z médií získáváme dojem, že vláda řecké strany Syriza je složená z bandy extremistů, kteří prosazují „iracionální“ a „nezodpovědná“ populistická opatření. Nic nemůže být dál od pravdy. Právě naopak, je to politika Evropské unie, která byla a stále je zjevně iracionální. Od roku 2008 bylo Řecko nuceno zavést drsný úsporný režim, který mu měl pomoci udělat pořádek ve financích, nicméně dnes – o sedm let později a poté, co země utrpěla otřesný úpadek – je řecká ekonomika v ještě větším chaosu. A opravdu: dluh země vrostl z něco málo přes 100 procent HDP k zhruba 175 procentům (je vyčíslen na 320 miliard eur). Pokud tohle není iracionální, pak celé slovo přichází o jakýkoliv význam. Proč tohle Evropská unie Řecku dělá?

Sadismus jako součást hry

Jak víme, politický vztah Evropské unie k těžce zadluženým zemím, jako je Řecko, lze popsat jako „prodlužuj a předstírej“. Jinak řečeno, donekonečna se prodlužuje období splátek a zároveň se předstírá, že dluhy budou opravdu splaceny. Proč je tato lež o splácení tak odolná? Nejde jen o to, že osloví německé voliče, ani o to, že případné odpuštění řeckého dluhu by mohlo způsobit, že i Portugalsko, Irsko a Španělsko se budou dožadovat téhož. Skutečný důvod spočívá jednoduše v tom, že ti, kdo vládnou, vlastně ve skutečnosti nechtějí, aby se dluhy spořádaně splatily. Pravým cílem poskytnutí peněz dlužníkovi není, aby lichvář dostal své peníze zpátky i s úrokem. Cílem je spíše udržovat dlužníka v nekonečném kole dluhů, které jej vážou k lichváři v permanentní závislosti a podřízenosti.

Dnes je skutečně konzervativní ten, kdo plně přiznává antagonismy a pasti světového kapitalismu.

Asi před deseti lety se Argentina rozhodla (s finanční pomocí Venezuely) předčasně splatit svůj dluh Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF). Reakce byla překvapující: místo aby byl MMF rád, že dostane své peníze zpět, jeho předáci vyjádřili obavy, že Argentina teď začne zneužívat nově nabyté svobody a finanční nezávislosti na mezinárodních finančních institucích, aby tak mohla opustit přísné ekonomické zásady a pustit se do bezstarostného utrácení… Dluh je nástrojem kontroly dlužníka a jako takový usiluje o další a další množení.

Dlouhodobý tlak, který Evropská unie vytváří na Řecko, aby zavedlo úsporný režim, odpovídá přesně tomu, co psychoanalýza nazývá „superego“. Superego není etický, nýbrž sadistický činitel, který zahrnuje svůj subjekt nesplnitelnými požadavky a zvrhle si užívá neschopnost subjektu je plnit. Paradox superega spočívá v tom, jak již zaznamenal Freud, že čím víc se podřizujeme nárokům, o to víc cítíme vinu. Představte si zlomyslného učitele, který zadává svým žákům nesplnitelné úkoly, a pak se sadisticky vysmívá, když vidí jejich úzkost a paniku. A právě to je tak markantně špatně s požadavky Evropské unie: nedává Řecku žádnou šanci – selhání Řecka je prostě součástí hry.

Jako kdyby už dost netrpěli, Řekové jsou navíc oběťmi kampaně, která probouzí ty nejnižší egotistické instinkty. Když jde řeč o smazání části dluhu, naše média to předkládají jako opatření, které uškodí běžným daňovým poplatníkům a vyostří kontrast mezi „línými a zkaženými“ Řeky a těžce pracujícími běžnými lidmi v ostatních zemích. Například ve Slovinsku, mé rodné zemi, byli ti, co sympatizují se stranou Syriza, dokonce nařčeni z vlastizrady… Takže když v období finanční krize roku 2008 upadly velké banky do insolvence, bylo vlastně zcela v pořádku, aby stát pokrýval ztráty utrácením bilionů (pochopitelně z peněz daňových poplatníků), ale jakmile se celý národ ocitne v bídě, najednou se dluh musí splatit.

Vinu by měla nést Evropská unie

Jak se vymanit z tohoto ďábelského kruhu dluhů a viny? Vládě Syrizy se to daří. Poskytovatelé a vymahači dluhů v zásadě osočují Syrizu z toho, že se necítí dostatečně vinna – je obviňována z toho, že cítí nevinně. A to instituce Evropské unie dráždí: Syriza uznává svůj dluh, ale ne vinu. Syriza se zbavila tlaku superega. Řecký ministr financí Janis Varufakis ztělesňuje tento názor tím, jak jedná s Bruselem a Berlínem: plně přiznává tíživé dluhy, ale zároveň si celkem rozumně stojí za tím, že vzhledem k selhání unijní politiky by bylo vhodné najít jiné řešení. Varufakis a Tsipras paradoxně neustále zdůrazňují, že vláda Syrizy je pro lichváře jedinou šancí, jak dostat alespoň část svých peněz zpátky.

Varufakis sám považuje za záhadu, proč banky nalévaly do Řecka svoje peníze a spolupracovaly s klientelistickým státem, i když celou dobu věděly, jak se věci mají. Nebýt shovívavosti západních mocnářů, Řecko by se nikdy tak hluboce nezadlužilo. Syriza si dobře uvědomuje, že hlavní hrozba nepřichází z Bruselu. Naopak, ta hrozba se nachází přímo v samotném Řecku – které je nyní zkorumpovaným klientelistickým státem jako z učebnice. Je to však Evropa (respektive byrokracie Evropské unie), která by měla nést vinu za to, že navzdory ustavičnému kritizování Řecka za jeho prodejnost a nízkou efektivitu, podporovala politickou moc, která přímo ztělesňovala prodejnost a neefektivnost.

Z tohoto důvodu je hlavním úkolem celé dnešní pravověrné levice zapojit se do panevropské solidarity s Řeckem – a to nejen proto, že osud Řecka leží v rukou Evropy. My ze západní Evropy máme tendenci nazírat na Řecko z pozice nezúčastněných pozorovatelů, kteří sledují nesnáze zbídačeného národa se soucitem a empatií. Nicméně tento vcelku pohodlný názor spočívá v osudové iluzi. To, co se děje v Řecku, se dotýká nás všech – celá budoucnost Evropy je tím zasažena. Když dnes čteme o Řecku, měli bychom myslet na to, že – jak praví staré rčení – „de te fabula narratur“, ten příběh je o vás.

Ještě máme šanci

Levice z celé Evropy si stěžuje, že dnes nikdo nechce porušovat neoliberální dogmata. Je to skutečně problém: ve chvíli, kdy někdo tato dogmata naruší – anebo spíše ve chvíli, kdy začíná vypadat jako potenciální narušitel – uvolní se obrovské síly. Přestože se tyto síly zdají jako objektivní ekonomické faktory, v důsledku se jedná o moc iluzí – ideologii. Nicméně jejich materiální účinek je naprosto zdrcující. Dnes se nacházíme pod obrovským tlakem toho, co by se dalo nazvat „nepřátelská propaganda“. Jak říká Alain Badiou: „Cílem veškeré nepřátelské propagandy není zničení nějaké existující síly (tato schopnost se běžně přenechává policejní moci), ale spíše zničení nějaké nepovšimnuté možnosti, kterou nabízí daná situace.“ Jinými slovy – nepřátelská propaganda se snaží zničit naději: hlavní poselství této propagandy je rezignované přesvědčení, že svět, v němž žijeme, i když není úplně ideální, je ten nejméně špatný, takže jakákoliv radikální změna by všechno ještě zhoršila.

Někdo bude muset udělat první krok a rozetnout gordický uzel neoliberálního dogmatu. Skutečně nezapomínejme na to, že ti, kdo tato dogmata kážou (od USA až po Německo), je sami volně porušují, kdykoliv se jim to hodí. Boj Syrizy má daleko větší přesah, než je pouhá snaha o blahobyt. Je to boj o celkový způsob života, odpor světa, ohroženého rapidní globalizací. Anebo spíše kultury s jejími každodenními rituály a zvyky, kterou ohrožuje posthistorická komodifikace. Je tento odpor konzervativní? Dnešní samozvaní konzervativci v mainstreamové politice a kultuře nejsou ve skutečnosti konzervativní. Ačkoliv hlásají, že kapitalismus ustavičně vytváří revoluce, chtějí jen zvýšit výkonnost kapitalismu tím, že jej doplní o tradiční instituce (např. náboženství), aby zadržovali jeho destruktivní následky pro sociální život a zajistili společenskou soudržnost. Dnes je skutečně konzervativní ten, kdo plně přiznává antagonismy a pasti světového kapitalismu. Ten, kdo odmítá jednoduché pokrokářství a věnuje pozornost i jeho odvrácené straně.

Tímto projevuji hluboký respekt k boji strany Syriza. Už jen to, že jsou tak vytrvalí, nás všechny osvobozuje: všichni víme, že dokud tady bude Syriza, máme ještě šanci.

Autor je filosof.

Z anglického originálu A Note on Syriza: Indebted Yes, but Not Guilty! publikovaného na serveru Potemkinreview.com přeložila Linda Fořtová.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies