Bolest, bezmocnost, nechápavost, soucit s blízkými – nemají s kým sdílet svůj smutek, dokonce ani tehdy, budou-li jim soustrast projevovat miliony. Lidé, kteří znali Borise Němcova lépe než já, o něm napíšou více. Setkali jsme se pouze jednou, v bezstarostných a poklidných – jak se z dnešního pohledu jeví – devadesátých letech. Byl to milý, otevřený, příjemný člověk. Lehce naivní, ale právě svou naivitou sympatický. Měl všechno potřebné k tomu, aby se přizpůsobil a žil bezstarostný život. Vybral si ale jinou cestu, postavil se na hlavu a stál na ní až dokonce. Nyní se stal symbolem.
Poslušná většina
Sestavovat různé verze událostí, dělat prognózy a hodnotit to, co se stalo, je předčasné. Situace se teď bude měnit každou hodinu, zároveň se ale nebude dít nic zvláštního. Život půjde dál. Ale stopa zůstane, navíc velice hluboká. Stopa, která nepůjde jen tak setřít. Je to další rána sekyrou do stromu jménem vláda. Kolik takových úderů bude ještě potřeba, aby se strom zlomil vejpůl – tisíce, miliony, jako v minulém století? Nebo snad stačí pouze jeden či dva, protože strom už je uvnitř nahnilý? Bude to další krok k všeobecnému zmatku.
Na těle režimu se objevila nákaza jako strašidelná, krvavá vyrážka. Rusko přestalo být zvladatelné, levá ruka neví, co dělá pravá, nikdo se nemůže cítit bezpečně, všude panuje násilí a libovůle.
Další paradox: pro historii není zase tolik důležité, kdo vlastně vraždu spáchal. Z morálního a právního pohledu to samozřejmě důležité je, ale z politického úhlu pohledu nikoliv. Ať už by dnes vláda ukázala na kohokoli a označila jej za vraha, nebude to pro nikoho důvěryhodné. Dokonce ani v případě, že by měla pravdu. Režim se natolik zamotal do vlastních lží, natolik se za posledních deset let zkompromitoval, že jeho slova přestala mít jakoukoliv váhu. Ve společnosti, v níž jsou informace nahrazeny propagandou, už není rozdíl mezi pravdou a lží.
Mnozí mi mohou namítnout, koho mám na mysli onou „společností“? Proslulých 84 procent populace si nevšimne, co se vlastně stalo, a pokud si všimnou, spolknou jakoukoliv oficiální a pro ně pohodlnou verzi vraždy. Problém spočívá v tom, že „agresivně poslušná většina“, která povstala z historického popela, není společností, ale dějinnou loutkou. Když přijde jiná doba – a ta přijde určitě, protože přírodní zákony dodnes ještě nikdo nezrušil –, ona většina se stejným nadšením podpoří jinou, naprosto opačnou verzi, kterou nabídne oněch zbylých 16 procent. Boris Němcov se vrátí na jiném záhybu spirály ruských dějin. Vrátí se, o tom není pochyb, i přes nejfantastičtější (a možná snad i pravdivou) verzi vraždy, kterou vláda v nejbližší době zveřejní.
Okázalá vražda
Možná jde o signál velící k represím. Každopádně jsme svědky agónie, konce politické hierarchie. Ve výsledku podobná vražda představuje pouze vnější projev hlubokého zmatku, který panuje uvnitř vládní struktury, v hlavách vládnoucí elity. Předtím to bylo zřejmé pouze těm, kteří pochopili, jak vládní mechanismus v současném Rusku funguje. Teď to bude zřejmé mnohem většímu počtu lidí. Na těle režimu se objevila nákaza jako strašidelná, krvavá vyrážka. Rusko přestalo být zvladatelné, levá ruka neví, co dělá pravá, nikdo se nemůže cítit bezpečně, všude panuje násilí a libovůle.
Němcov byl zavražděn okázale: v sakrální den, na sakrálním místě. Dvacet let po politické vraždě novináře Vladislava Listěva, dva dny před plánovanou demonstrací opozice, několik stovek metrů od Putinovy rezidence – to je příliš dokonce i na Rusko. Za normálních okolností by mělo po takovém fiasku vedení tajných služeb rezignovat. V Rusku ale vládne kasta nedotknutelných, kteří nemají čas uvažovat o podobných malichernostech, protože řeší globální otázky – jak pozměnit ústavu, aby se zbavili závazků mezinárodního práva. Za cokoliv, co se dnes v Rusku stane, nikdy nikdo neponese zodpovědnost, jakkoliv monstrózní ozvěnou se takový čin rozezvučí. Tedy, nikdo kromě řadových vykonavatelů.
Politická zodpovědnost za vraždu leží na vládě. O všem podstatném psali ihned po tragédii takřka všichni. To bylo možné pouze díky hysterické nenávisti, kterou Kreml a jím ovládaná média šířily během posledního roku a půl společností. Kreml probudil historické síly, které jsou mnohem silnější, než předpokládal, a které už si není schopen podřídit. To, co se stalo, a to, co se ještě musí stát, bude pouze zesilovat celkový zmatek.
Událost se ale politickou zodpovědností nevyčerpává. Němcov otevřeně mluvil o hrozbách, které na jeho osobu padaly. Přesto pro zajištění jeho bezpečnosti nikdo nehnul ani prstem. Naopak, jeho ohrožení ostatní těšilo. Osoba, která vystupovala jako korunní svědek obžaloby v ostudném posmrtném procesu s Magnitským, požívala státní ochrany na základě prohlášení, že mu vyhrožují síly amerického imperialismu. Na Němcova už taková ochrana samozřejmě nezbyla. Všichni jsou zaneprázdnění.
Autor je ruský historik a politolog.
Z ruského originálu Pozdno kričať publikovaného na stránkách novin Novaja gazeta přeložila Olga Pavlova.