V posledních dnech se nad dvěma pražskými squaty stahují mračna. Poté, co si Andrej Babiš ve snaze o hlasy mladejch voličů, udělal pár selfíček na Klinice, tenhle léta opuštěnej barák, kterýmu začínaly sny spousty mladejch lidí zrovna pomalu vracet život, vrátí stát GIBSu. Zelenovlasá Bára, Dála, kterej hraje na kytaru, lidi, co chodili na Kliniku zadarmo na brigády uklízet a sbírat buchny na zahradě a další, dostali výpověď do konce příštího týdne. Paradoxně ve stejný době majitel vypověděl smlouvu Cibulkářům – na Cibulce už je prostě nechce. Praze tak hrozí znovu to, že přijde o dvě unikátní místa. Na to, že jsou důležitá pro anarchistickou a autonomní komunitu, se s dovolením pojďme pro jednou vykašlat. Pojďme se podívat na to, proč by squaty a fungování v autonomních kolektivech měla veřejnost místo zakazování v podstatě vítat. Mladý lidi se v nich totiž naučí to, co nikde jinde (a tím fakt nemyslím brát drogy).
Proč byste se tedy neměli – jako rodiče – děsit, když zjistíte, že vaše dítě chodí na squat? Nabízím deset důvodů, kvůli kterým by měly být squaty hájeny tak nějak podobně jako indiánská rezervace nebo jako volná tréninková zóna, kde se mladý lidi naučí to, co nepochopí v žádné jiné instituci.
1. Naučí je rozhodovat kolektivně a ohleduplně
Společnost, v níž žijeme, vede své dospívající zejména k tomu, aby se rozhodovali s ohledem na své vlastní pohodlí, prospěch a moc nezkoumali, jaký dopad budou mít jejich volby z dlouhodobého hlediska nebo pro širší společenství. Proto je zkušenost s místy, kde se rozhodnutí přijímají na kolektivní, neuatoritativní bázi v podstatě nenahraditelná. Lidi se v nich učí fungovat samostatně, tedy bez vůdců a těch, kteří je následují. Taky se učí praktickým mechanismům rozhodování. Například nesnažit se překřičet na plénu ty, jejichž hlas není tolik slyšet. Nemluvě o tom, že korektivní zážitek kolektivu – tím myslím to, že máte kolem sebe vždycky dost kamarádů, kteří jsou ochotní, pokud to s čímkoli přeháníte, stáhnout vám kalhoty a vylejt pivo na hlavu – je k nezaplacení.
2. Naučí je, co to je bejt chudej
Squatty maj takovou úroveň nízkoprahovosti, o který se většině nízkopraháčů nezdá ani v nejdivočejším snu. Žijou na nich lidi, který neměli štěstí. Žijou na nich lidi, který jsou na drogách, chlastaj nebo se jim život rozbil tak, že už to pomalu nejde opravit. Leckterýmu spratkovi pyšnýmu na iphone k narozkám by prospělo letmý setkání s takovejma lidma, aby pochopil, že žít nedaleko ledničky pravidelně doplňovaný mámou a tátou je opravdu neskutečnej luxus. Většině mladých lidí – nebo teda aspoň mně – velmi prospělo pochopení toho, že věci, který jsem do tý doby vnímala jako úplně samozřejmý, jsou vlastně velký privilegium. Jako například mít na kafe, schopnost vydělat si peníze prací nebo chodit do školy.
3. Naučí je, že jídlo se nevyhazuje a že existují lidi, který maj hlad
Autonomní prostory se obvykle snaží lidem, kteří jsou bez domova nebo na ulici, pomáhat. Existují iniciativy jako Food Not Bombs, což jsou anarchisti, kteří vaří z vyhozených a nalezených potravin pro bezdomovce. Garantuji vám, že pokud vaše děti zjistí, že existují lidi vyloučený ze společnosti tak, že nemají ani na jídlo, pak – pokud jejich citlivost přesahuje citlivost průměrnýho pařezu – už se nikdy na chleba v koši nebudou dívat jako dřív. A je to tak dobře.
4. Naučí je, jak se chovat k věcem
Mixáky nerostou na stromech, to je snad všem jasný. Takže když do nich nalejete pivo nebo je nepřikrejete na mejdanu, kámoši budou smutný, možná hodně smutný, anebo vám budou chtít dát pěstí. Pak už si možná příště dáte bacha, aby k ničemu podobnýmu nedošlo. Stejný s autama a všema dalšíma věcma dražšíma než kolo.
5. Naučí je ohleduplnosti k pocitům druhých
Jakýkoli kolektiv, který se snaží fungovat i navenek – ať už pořádá mejdany, squatuje nebo bydlí na zpola zchátralém statku – si dřív nebo později vytvoří pravidla. Už proto, že my, anarchisti, chceme (jak bylo vysvětleno v pořadu Na stopě policajtem z protiextremistickýho), aby se všichni měli rádi a měli se dobře. Takže pokud se vyspíte s klukem svý kámošky, která je zrovna v porodnici, nečekejte, že vás za to někdo pochválí. Naučíte se mimo jiné slušnýmu chování – klepat na dveře (nikdy nevíte, co se děje za nimi) a hezky poděkovat, pokud vám někdo naseká dřevo do kamen. A když máte moc velký ego (jste hvězda, kupříkladu DJ, kterej si myslí, že je pod jeho úroveň brát si spravedlivě jako všichni ostatní služby na baru), počítejte s tím, že se za chvilku vytvoří holčičí crew vašich fanynek a bude si z „dýdžejíčka“ dělat už navždy legraci.
6. Naučí je citu pro spravedlnost a odpovědnosti, zejména co se týče prachů
V soundsystémech, kde jsem fungovala já, byl nejtěžší prohřešek pít „na účet kolektivu“, to znamená dát si pivo a nenapsat čárku na účet, kterej do společnejch peněz všichni správně zaplatí. Když někdo zpronevěřil peníze ze společný kasy, přišlo se na to velmi rychle (naštěstí se pak ukázalo, že za chybějící částku kamarád Raveboy, toho času učitel na základce, zaplatil dětem lyžák). Autonomní kolektivy a prostory jsou přirozeným lékem na vychcánky, který se snaží pro sebe urvat větší kus žvance. Většinu z nich bysme rozkryli do dvou schůzí, věřte mi.
7. Naučí je tvořivosti
Řeč je o praktických věcech – jako například o tom, že zjistíte, že sprchovat se dá několikrát týdně na tréninkách thajskýho boxu nebo že většina věcí se dá opravit gafou, ale i o tom, že kromě vyloučených lidí potkáte na squatech spoustu lidí opravdu nadaných, kteří – ať už nad tím middle manageři kroutěj hlavou jak chtěj – přirozeně gravitují doleva. Nebývalou tvořivost získáte zejména při uspořádávání prostoru pro jakoukoli činnost, protože na squatu není hotovýho nikdy nic. Cokoli děláte, tvoříte všemu navzdory. Musíte si najít nebo půjčit nářadí. Pak uklidit nepořádek, abyste měli aspoň trochu místa. Až pak můžete začít dělat sítotisk (anebo vařit).
8. Naučí je, jak se chovat k dětem a ke zvířatům
V soundsystému Cirkus Alien, na příklad, existovalo pravidlo, že o děti se stará vždycky ten, co s nima zůstane poslední v kuchyni. Fungovalo to docela dobře. Pokud má fungovat parta, kde mají lidi děti, musí se o ně naučit starat i ti, co žádný nemaj – a je to ku prospěchu oběma stranám. Jednak se rodiče malých dětí úplně nezabijou (navzájem a ve svým rodičovství), za druhý všichni vyjukaný členové kolektivu pochopěj, jak se má držet mimino, aby mu nepadala hlavička. Ti šikovnější nebo ti, kterým na děti zbývá čas, pak získají k dětem obecně víceméně přátelský přístup, který není založený na vztahu ovládajícího a ovládaného, a podnikaj s dětma spoustu věcí, na který jejich rodiče prostě nemaj čas. Se zvířatama je to podobný. Mít totálně nezvládnutýho votravnýho psa prostě není možný (nebo teda je, ale všichni vás budou nenávidět).
9. Naučí je radovat se z toho, co je tady a teď
Nad každým squatem visí hrozba vyklizení. Proto když chcete namalovat něco na zeď, je lepší to udělat teď než za čtrnáct dnů, protože to už budou možná před vaším malířským plátnem mašírovat želvy a před domem stát nějaká tlustě namejkapovaná paní s fízlovskou čepicí a říkat prázdný slova o ochraně osobního vlastnictví. Tenhle přístup je dost užitečnej i v životě – takže jestli chcete někomu něco říct nebo něco udělat, radši to udělejte hned teď.
10. A drogy?
Nenaučil by se můj chlapeček nebo holčička na squatu fetovat? Nejčastější rodičovskou obavu jsem si nechala na konec. Spojení drog a squatů je asi největší mediální klišé, který o squattingu funguje a vždycky bude. Co na tom, že jsme na Truhlářský pořádali kurzy figurální kresby a měli tam tělocvičnu. Co na tom, že některý lidi na squatech jsou straight edge (z přesvědčení nekonzumujou alkohol, cigarety ani jakýkoli drogy). Samozřejmě, na squatech jsou i drogy. Ale když jsem se s nima kdy setkala já, vždycky na mě fungovaly jako spolehlivý odstrašující případ. Nebo to řeknu ještě jinak – ano, na squatech jsou i drogy. Asi v takový míře jako všude jinde. Takže jestli se bojíte, že váš syn nebo dcera začne brát drogy, uvažujte ne o svým strachu z obsazenejch baráků, ale o tom, co jste do vztahu s ním vložili. Protože to je jediná věc, která má v týhle otázce nějakou váhu.
A tak bych na závěr vyzvala ráda všechny rodiče: dejte svým dětem ve vašem vztahu svobodu a věřte, že ji nezneužijí. Nechte je tvořit prostor, kde si můžou svobodně hrát, zkoušet věci a třeba si i spálit prsty. Nebojte se jim dát volnost. Jen tak je totiž možný, že vás budou milovat.
Podpořte Kliniku a Cibulku!
Autorka je kreslířka komixů.