Český přístup k cizincům: vysát a odkopnout

,

Často se tvrdí, že migranti zatěžují náš sociální stát. Není to pravda. Ve skutečnosti se k migrantům chováme kořistnicky.

Ilustrace Alexej Klyuykov

V poslední době to u nás nápadně hnědne. Terčem nenávisti se stávají především migranti a vedle nich „multikulturalisté“ či „sluníčkáři“, kteří by nejradši naši zemi zaplavili cizinci a rozvrátili zevnitř. Místopředseda Poslanecké sněmovny Petr Gazdík (TOP 09 – STAN) dokonce v nedávném rozhovoru prohlásil, že uprchlíci směřující do EU by měli být násilím posíláni zpět. V jejich případě prý „není na místě lítost“. Jsou nevzdělaní, nenajdou práci a tím pádem se z nich stanou „příjemci dávek“ – tedy přítěž. Výroky proti uprchlíkům a migrantům však zaznívají napříč politickým spektrem. Je to o to absurdnější, když se podíváme, jak u nás s cizinci vlastně zacházíme.

Kalouskova složenka pro migranty

Nejprve se zastavme u výroku, že migranti představují zátěž. I sociolog a europoslanec Jan Keller tvrdí, že přijímání uprchlíků z válečných oblastí (jakkoli se jedná o humanitární imperativ) je ekonomicky nákladné a mohlo by vést k rozkladu sociálního státu. Zmiňuje studii německého ekonoma Hanse-Wernera Sinna, podle které průměrný migrant stojí německý státní rozpočet 1 800 eur ročně. Migranti se tedy „nevyplácí“.

Přístup k cizincům je prostý: cizinci mají pracovat, ale pokud o práci přijdou, měli by vypadnout.

Odkud se vzal názor, že migranti jsou vyžírkové? Vyplynulo to z polemiky, která proběhla u našich sousedů. V Německu se totiž nejprve objevila studie, která byla k migrantům vstřícná. Její autoři v listopadu 2014 spočítali, že průměrný cizinec přispívá do německého státního rozpočtu na daních a dalších odvodech o celých 3 300 eur ročně víc – ano, víc –, než dostává na sociálních transferech (třeba na dávkách nebo tím, že využívá zdravotní péči a veřejné školství). Koncem prosince však „praštil do stolu“ již zmíněný ekonom Hans-Werner Sinn. A řekl, že cizinci jsou pro Německo ztrátoví.

Podle Sinna je třeba do nákladů na cizince započítat veškeré výdaje státního rozpočtu – tedy například ještě náklady na policii, armádu, infrastrukturu a podobně. A tak oznámil, že od 3 300 eur, kterými migrant přispěje do státního rozpočtu, musíme ještě odečíst částku 5 100 eur ročně. Sinn tuto částku vyčíslil jako podíl každého cizince na všech dalších státních výdajích. 29. prosince 2014 tak svět obletěla zpráva, že Německo doplácí na každého migranta 1 800 eur ročně. A s gustem ji šířila i česká masmédia.

Jenže sám Sinn své tvrzení brzy zmírnil. Nejprve uznal, že na cizince by se neměly rozpočítávat náklady na armádu, takže jejich „roční nedoplatek“ velkoryse snížil z 1 800 na 1 450 eur. Především ale jasně uvedl, že migrace je vzhledem ke stárnutí evropské populace nezbytná. Následně pak v rozhovoru pro týdeník Spiegel řekl, že zatímco pro stát je migrace ztrátovým obchodem, pro trh práce a společnost je ziskem.

To ale není vše. Částka 1 800 eur, kterou údajně každý migrant zatěžuje Německo, je sama o sobě absurdní. Tato částka totiž nepředstavuje přímé výdaje státu, ale jen jakýsi podíl na veškerých závazcích státu – obdobu Kalouskovy složenky, kterou TOP 09 rozesílala před sněmovními volbami 2010 voličům. Jak vtipně poznamenal jeden komentář, Sinn migrantům účtuje i úroky ze státních dluhopisů, stejně jako by sem šlo započítat náklady na fixní platy politiků. A co je nejdůležitější – „ztrátoví“ by v tomto případě byli i sami Němci. Sinn, jenž po krizi 2008 přirovnal kritiku bankéřů k nacistickému pronásledování Židů (sic!), totiž své tvrzení zarámoval do pravicové kritiky sociálního státu. Tedy argumentu ve stylu „kdo na koho doplácí“. Je proto s podivem, že tento argument zaznívá i z řad levice. Citací německého ekonoma Sinna, ale vlastně celým svým postojem v diskusi o migraci, levice dává najevo, že migrace představuje problém udržitelnosti sociálního státu. Z toho většina lidí získá dojem, že migrace je jen další formou zneužívání sociálních dávek.

Kořistnický přístup k cizincům

Představa, že migrant prchající před válkou v Sýrii, před vojenskou službou v Eritreji nebo před ekonomickou neperspektivností života kdekoli v Africe, si na libyjských březích Středozemního moře studuje výši sociálních dávek Řecka, Itálie a Španělska, a podle toho se rozhodne, ke kterým převaděčům nastoupí do člunu, je absurdní. Dívat se na fenomén mezinárodní migrace prizmatem zneužívání sociálních práv – to je současná posedlost politické pravice (ale bohužel i českých levicových stran).

V přímém rozporu s tvrzením, že migranti zatěžují náš sociální systém, je výrok odborářského experta a místopředsedy ČMKOS, jenž řekl: „Na důchody bude, zachrání nás migranti z třetího světa.“ Cizinci budou podle něj „dotovat náš důchodový systém“. Je toho názoru, že migrace představuje lék na vymírání populace. Nedostatek lidí v produktivním věku, kteří už nebudou přispívat na sociální stát, mají „zachránit“ cizinci. Jenže i tohle je problém a bezbřehé nadšení není na místě. Migranti jsou totiž v Česku tvrdě vykořisťováni a diskriminováni na sociálních právech.

Naše země opravdu přistupuje k cizincům hlavně jako k levné pracovní síle, kterou je třeba co nejvíce vyždímat. Náš přístup k migrantům – zejména těm, kteří ještě nedostali povolení k trvalému pobytu – je ryze kořistnický a koloniální. Uveďme jeden do očí bijící příklad. Pokud migrant bez trvalého pobytu získá zaměstnání a pracovní smlouvu, má – stejně jako čeští občané – povinnost platit odvody na sociální pojištění, příspěvek na politiku zaměstnanosti a zdravotní pojištění. Pokud však o práci přijde, nemá nárok ani na podporu, ani na zařazení do evidence uchazečů o práci, ani na veřejnou zdravotní péči. Do pojistných systémů tedy sice přispívá, ale nemá právo z nich čerpat. Přístup k cizincům je prostý: cizinci mají pracovat, ale pokud o práci přijdou, měli by vypadnout.

Dochází tak k případům, kdy těhotná žena, kterou zaměstnavatel vyhodí z práce, nemá na zaplacení porodu. Musí se pojistit u komerčních zdravotních pojišťoven, jenže ty spoustu úkonů nehradí. Soukromé pojišťovny jsou totiž orientovány na zisk, takže hledají nejrůznější důvody, aby nemusely pacientům proplatit léčení. Rozhodně nejsou výjimkou situace, kdy migranti dostávají z nemocnic statisícové faktury za úhradu léčby nebo za děti v inkubátorech – což český občan zatím naštěstí nezná.

presteh1

Ilustrace Alexej Klyuykov

 

Výroba pravičáků

Často se také říká, že k nám směřují „nevzdělané hordy“ z Afriky, které si „zplundrovaly vlastní země“, kdežto „my jsme na výši“. K tomu jen dvě poznámky. Vynecháme-li západní „vývoz demokracie“, v jehož důsledku tyto a další oblasti vzkvétají tak, že odtud utíká čím dál více lidí, je tu ještě jedna klíčová věc. A sice těžko prostupný systém nerovností vůči chudým zemím. Západní instituce s pomocí Světové obchodní organizace či MMF vnutily zemím globálního Jihu podřízené postavení. Degradovaly je tak na dodavatele levné práce a surovin. Výsledkem je, že se v chudých zemích téměř nerozvíjela výroba. A pokud se rozvíjela, dělo se tak hlavně v rámci sweatshopů a „volnotržních zón“ pod nadvládou nadnárodních korporací, kde pro zaměstnance neplatí skoro žádná práva.

Reakce české veřejnosti vůči migrantům se tak nápadně podobají norským adolescentům v jedné známé reality show. Ukazuje příběh norských „módních bloggerů“, kteří byli přesvědčeni, že ke světu holt patří nespravedlnost a že „zaostalým“ dělníkům z globálního Jihu stačí k životu miska rýže. Teprve když byli konfrontováni s otřesným životem kambodžských otroků, kteří pro nás šijí oblečení, došli k jednoduchému zjištění: „My jsme bohatší, protože oni jsou chudí.“

Co říci na závěr? Odhodíme-li nyní tzv. politickou korektnost a zaspekulujeme-li si, můžeme napsat, že problém migrantů není v tom, že by chtěli zneužívat sociální stát. Je tomu spíše naopak – že veřejné služby nevyužívají, a logicky tak nevidí žádný důvod, proč by tyto služby měly fungovat a zejména proč by na ně oni sami měli přispívat. Ze svých domovských zemí většinou funkční veřejné služby neznají, po příchodu do Evropy jsou z užívání evropských sociálních systémů z menší nebo větší míry vyloučeni. A jako ti, kteří dokázali obstát v náročné imigrační mašinérii, mají zvýšenou tendenci zastávat názor, že každý se má o sebe postarat sám. Když tedy získají občanství, nic jim nemůže bránit volit ty strany, které systém sociální ochrany chtějí odbourat. Občanství ostatně získá jen ten cizinec, který prokáže nezávislost na sociálním systému; ideálně integrovaným cizincem je cizinec ekonomicky úspěšný. Levice si tak přebíráním pravicové rétoriky a ztotožňováním cizinců se zátěží veřejných rozpočtů podkopává své volební vyhlídky. A dost možná nejen u migrantů.

 

Pavel Čižinský je advokát.

Jaroslav Fiala je šéfredaktor A2larmu.

 

Text vznikl v rámci projektu Integrace cizinců na trhu práce v ČR: posílení role českých měst, CZ1.04/5.1.01/77.00030, financovaného z Evropského sociálního fondu.

esf
A2LARM