Člověk člověku kopilotem

Letecká katastrofa ve francouzských Alpách dokládá, že lidé, kteří dělají svou práci dobře, jsou odsouzení k nezájmu dějin.

Ovšemže bych měl psát o něčem z říše hmotné skutečnosti, zastávat se ponížených, rozkrývat ekonomické toky oligarchů a podobně. Ale to by čtenář zvyklý na profesionální média mohl vnímat jako něco nemístně cizího. A na opravdovém tématu by bylo třeba opravdově pracovat, nedejbože přitom přemýšlet, za což nejsem placen. A tak bude lepší pro mě i pro čtenáře, když budu psát o tom, o čem se píše všude jinde.

Černá skříňka neskříňka, vyšetřování v médiích dávno skončilo. Patrně nevyrovnaný mladý muž, jakých na ulici i v zrcadle vídám denně desítky, pronikl, kam neměl, a ve slabé chvíli, kdy kapitán opustil kabinu za malou potřebou, poslal letoun se sto padesáti dušemi střemhlav proti Alpám. Tato verze je první a bez ohledu na forenzní závěry taky jediná, protože jinou si nikdo, snad kromě specializovaných jedinců, kteří říkají „kopajlot“, nebude pamatovat. Newsroomy zapředly, jako by vypukla dovolená: vše podstatné odpracují přepisovači zahraničních zdrojů a zbytek odřeční zmínění specialisté na telefonu. Ekonomické toky můžou klidně téct nejméně do příští morální paniky, třeba když pan prezident, dá-li bůh, zase něco plácne.

Ale zbývá tu cosi existenciálně znepokojivého, co nebylo vyřčeno – cosi postmoderně tekutého a tekutě postmoderního. Magické slovo kopilot zalehlo tu výseč reality, kterou vnímáme přes displeje, jako kletba. Magické slovo kopilot jako by vyjadřovalo a zároveň tajilo něco velmi hlubokého o světě, v němž žijeme. Je to chvění přímo halíkovské.

Kapitán za dveřmi

To se takhle zvednete z pracoviště, abyste si odskočili na toaletu. Potud vše v normálu. Ale pak se vám zabouchnou dveře od kanclu a už se nikdy nevrátíte, nikdy, i kdybyste šli na věc se sekerou. Páky osudu, a nejen vašeho, už pevně třímá váš adjunkt. Nevidíte se s ním poprvé. Kopilot… Ale znáte ho dobře? Můžete s jistotou potvrdit, že u něj pomalu, ale jistě nepropuká duševní choroba? Co když se dnes jen blbě vyspal? Nespadly mu hračky do kanálu? Děsivé.

Kopilot letu 4U9525 provedl důslednou metafysickou vzpouru proti faktu, že ještě nikdo nikde nepostavil pomník tisícům neznámých kopilotů, kteří zůstali na výši své úlohy a odolali skále v sobě.

Trezorová izolace kokpitu od pasažérů měla chránit kapitána před Usámou, al Káidou a zvlášť hnusným Lubomírem Adamicou. A najednou chrání sebevražedného útočníka před vámi, kapitáne! Měl stejně dobré papíry jako vy, aby se dostal ke kniplům – ale udržel na uzdě moč a nervy o něco déle. V sázce, o níž věděl pouze on. Je v tom cosi všelidsky obecného.

Začne to jako běžná událost v pracovní době a skončí to – úplným koncem. Prostě se vám zachce na malou a najednou čelíte faktu, že už není cesty zpět: zpět na pracoviště, zpět na pevnou zem, za rodinou, za přáteli v leteckém klubu… A nikdo se vás neptal. Tlouct do dveří nepomůže. Je v tom cosi archetypálního.

Pasažér v limbu

Když jsem nedávno taky letěl, a letěl jsem, panečku, přes hory i přes moře, byla to taková zábava, že jsem si žádná rizika vůbec nepřipouštěl. Prostě jsem si všechno řádně užíval, jako by to bylo poprvé (a nebylo to poprvé). Než se uhnízdíte na sedačce, objednáte deci vína, přečtete si noviny, pojíte tu hrůzu, co vám přinesli, než si letuška převlékne punčochu, kterou jste jí vínem polili, protože jste se jí chtěli dívat do očí, což je v takové nadmořské výšce nesmírně pracné, stále se kolem vás něco děje. A všechno se to děje v bublině, která visí na vlásku selhání jednotlivce, jemuž do hlavy nevidíte. Nebo stačí drobná technická závada jedné z tisíců součástek – a máte po žížalkách. Čím vyspělejší technika je, tím větší moc v sobě koncentruje; je to moc nad lidmi a je zcela anonymní: značka výrobku nehraje roli. S takovou mocí se dá žít jen tak, že ji permanentně vytěsňujeme. Všudypřítomné „užívání si“ nás chrání před vědomím všudypřítomného rizika, že se v každé chvíli někde něco může podělat. Užívat si musíte – jinak byste se museli zbláznit.

A samozřejmě, po celou dobu letu nemůžete nemít v uších sluchátka, takže vás nevyruší ani jekot letušky, ani křik nějakého zoufalce bušícího do dokonale zabezpečených dveří kdesi daleko vpředu. Od toho je odpovědný personál vybavený příslušnou technikou, aby ho zpacifikoval.

Kopilot v nás

Jsou v životě lidském hraniční momenty, kdy i prostý kopilot objeví ve své tornistře hérostratovskou hůl. Možná už ji dávno nevědomky hledal a nikdo si toho nevšiml. Momenty, kdy zbývá už jen razantní skok, který všechno změní – nic nepůjde vrátit. A máte-li za zády sto padesát otupěle oddaných nebohých duší, tím razantnější to bude. Dokud neselžete, nikdo se nedozví vaše jméno, vaši tvář, zda jste se léčil s psychickými potížemi, jaké divné webové stránky jste si v poslední době prohlížel a co na to vaše bývalá přítelkyně.

Kdo se nikdy nestal pouhým truchlivým kopilotem vlastního života, kdo necítil volání skály… ať hodí kamenem a nadosmrti chodí pěšky. Kopilot letu 4U9525 provedl důslednou metafysickou vzpouru proti faktu, že ještě nikdo nikde nepostavil pomník tisícům neznámých kopilotů, kteří zůstali na výši své úlohy a odolali skále v sobě.

Dámy a pánové, vítáme vás na palubě. Nesnažte se přestoupit, letíme v tom všichni spolu.

Autor je spisovatel.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image