Demokracie bez lednice


Matěj Stropnický nemá lednici. Zřejmě nemá ani holku. Kdo by s někým takovým chtěl vůbec spojit svůj život…

Pro Viliama Bucherta je absence lednice známkou zásadního lidského selhání. Jak se ukázalo, Stropnický (Matěj) nemá navíc ani rychlovarnou konvici a sporák. Tady by šlo vlastně skončit. Pokračovat ve výčtu spotřebičů, které Stropnický (Matěj) nemá, by bylo jen neustálým dialektickým znovupotvrzováním toho, co je zcela evidentní: identita západního člověka, esence jeho západovitosti a jádro jeho demokratického smýšlení určuje právě počet spotřebičů. A protože mimo Evropu a Spojené státy inteligentní život neexistuje (ta korelace s počtem sporáků!), Stropnický (Matěj) zřejmě nebude tak docela člověkem, rozhodně ne člověkem západního (tj. jediného správného) typu.

O co jde?

Stropnický (Matěj) by samozřejmě mohl svou úchylku provozovat někde na okraji společnosti. Pokud by si na nevlastnění lednice sám vydělal, nejlépe prací v kamenolomu nebo exitováním jím založeného start-upu, pak prosím. Ať si klidně v soukromí provozuje nevlastnění, jak je mu libo. Jsme přece svobodní, takže pokud někdo má potřebu svou úchylku ukájet pěkně v tichosti své domácnosti, přejme mu to, blázínkovi. Problém se Stropnickým je, že místo toho, aby se schovával oděn do baloňáku v keři před nejbližším elektrem a cudně se izoloval od normálního světa, dělá pravý opak. Svou úchylku místo toho veřejně vystavuje na odiv, skoro se s ní chlubí! A co je nejhorší, člověk s těmito názory a hodnotami, člověk bez většiny naprosto běžných spotřebičů, takový člověk se hrne do politiky.

Stačí se podívat na snahu EU regulovat výkon vysavačů. To je ten první drápek. Dnes vysavač, zítra gulag. Nevidět to může jen úplný pitomec.

Do té politiky, kterou by měli dělat jenom normální lidé. Lidé, kteří by své hodnoty obtiskovali ve své každodenní práci, kteří by se stali emanací svých sporáků a lednic, které – ať už v plném výkonu či v režimu standby – udržují metafyzickou soudržnost osobnosti každého normálního člověka. Dokáže si snad někdo představit takového Mirka Topolánka bez lednice, sporáku nebo mikrovlnky? Vsadím se, že Klausovi mají doma i odšťavovač…

Filosofové a jim podobní hipíci se přou o to, v čem spočívá a zakládá se identita člověka. Jedni ji vidí v lidském organismu, jiní ve zřetězení vědomých mentálních stavů nebo v sociální interakci s okolím – všechno špatně! Identita moderního člověka je dána právě množinou jeho spotřebičů. Vždyť co nás vychovává jiného než televize, která má navíc dálkové ovládání a můžeme libovolně přepínat mezi kanály, kdo nás od útlého věku krmil, když ne ta panensky bílá, téměř neslyšně syčící a vrnící krabice plná jídla. Byli to naši první kamarádi, jsou to naši nejvěrnější domácí mazlíčci. Liší se typy, velikostmi i výkonem, jejich esence se však nemění: naše spotřebiče jsou místem konečné transformace konzumu, kterým neustále znovupotvrzujeme svou existenci tváří v tvář děsivé nicotě světa, který po Hirošimě ztratil smysl, obsah a význam. Jsme konzum, konzum, který musí expandovat, jinak se zhroutí a my se zhroutíme s ním. Odmítnout lednici znamená odmítnout moderní identitu západu, a tedy zaniknout.

Vnitřní nepřítel

A to je právě ten největší problém sluníčkářů, jako je Stropnický (Matěj). Jsou vnitřním nepřítelem, který v jádru nahlodává integritu našeho systému. Stropnický (Matěj) je o to nebezpečnější, že je politikem, člověkem, který má určitou moc. Ta sice není nijak závratná, ale existuje reálné nebezpečí, že by časem mohla růst, což by se mohlo promítnout do toho, že by se nám, voličům a občanům, pokoušel svou úchylku legislativně či jinak vnucovat. Stropnický (Matěj) jako příkladný sluníčkář je navíc typem člověka, který svým ideálům věří a snaží se je prosazovat. A takoví politici, politici necyničtí, jsou možná tím největším nebezpečím. Hrozí totiž, že by někdy mohli chtít své deklarované ideály prosazovat. Tato hrozba přitom není planá. Stačí se podívat na snahu EU regulovat výkon vysavačů. To je ten první drápek. Dnes vysavač, zítra gulag. Nevidět to může jen úplný pitomec.

Co s tím?

Stropnický (Matěj) je úhlavním nepřítelem naší demokracie, to už je jasné. Takový Babiš, pravda, sice dělá politiku, aby pojistil svůj byznysplán, ale to je v zásadě pochopitelné. To poslední, co by bylo v Babišově zájmu, je zpochybnění naší esence – vždyť z ní sám těží. Vlastně tak jde jen o to sladit průnik různých byznysů a dávat pozor na to, aby Babišův monopol příliš okatě nenarušoval byznys ostatních. Babiš je problém technický, Stropnický (Matěj) je problém ideologický.

Kolega Buchert odvádí záslužnou práci, ale obávám se, že to nebude stačit. Pokud Stropnický (Matěj) přečká nynější shitstorm, měla by Rada bezpečnosti státu pověřit tajnou službu, aby vypracovala seznam všech politiků a občanů, kteří nemají dostatečný počet spotřebičů a těmto nebezpečným elementům by mělo být omezeno jejich právo na vystupování ve sdělovacích prostředcích. Dále by tyto osoby měly být sledovány a hlídány. Popřípadě by mohl být každý podezřelý jedinec označen za nepřátelského agenta.

Zároveň by měli být pečlivě hlídáni lidé, kteří se veřejně vyjadřují, jako by lednici neměli. Stačí se podívat na všechny obhájce uprchlíků, kteří se snaží dostat do Evropy (a žádný z nich přirozeně nedisponuje ani plotýnkovým vařičem, což o nich říká vlastně všechno). Je nad sluníčko jasné, že lidé jako Stropnický (Matěj) by jim mohli chtít pomáhat – a to by taky mohlo být pro naši spotřebu fatální.

Tyto nápady se mohou zdát radikální, ale situace si to žádá. Demokracie přece není o diskusi nebo nějakých humanistických kecech, ale o svobodě spotřeby. Na to bychom neměli zapomínat.

Autor studuje FF MU.

 

A2LARM