Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Etický konzum v oblasti IT

Je možné praktikovat pravidla tzv. etického konzumu při nákupu počítačů a využívání softwaru? 

Je možné praktikovat pravidla tzv. etického konzumu při nákupu počítačů a využívání softwaru? 

Je začátek osmdesátých let a Richard M. Stallman (známý jako RMS), programátor v laboratoři umělé inteligence na Massachusetts Institute of Technology (MIT), je znepokojen rozpadem jednoty v hackerské komunitě, která je jeho druhým domovem a v níž bylo dosud samozřejmostí neomezené sdílení poznatků a výtvorů pro dobro všech. Poté co v roce 1976 vstoupil platnost Copyright Act, největší reforma autorského práva v USA od roku 1909, jejímž cílem byla harmonizace vztahů tvůrců a konzumentů obsahu v době vzrůstající dostupnosti magnetofonů a kopírek, začaly se dít do té doby nevídané věci. Laboratoř obdržela novou tiskárnu, jejíž software nešel upravit tak, aby upozorňoval uživatele na zaseknutý papír, a zaměstnanci tak byli nuceni podstupovat zbytečné cesty mezi odlehlými součástmi budovy ústavu.

Počátky free softwaru

RMS to vzal od podlahy a založil Free Software Foundation (FSF), neziskovku se skromným cílem poskytnout alternativu ke všem existujícím aplikacím pod licencí, která by nijak neomezovala svobodu jeho uživatelů. Tento princip nazval ten princip Copyleft a pustil se do programování svobodných obdob triviálních komponent v té době dostupných operačních systémů. Nechal si narůst vous, přerušil práci pro MIT, ale díky benevolenci bývalých kolegů v prostorách laboratoře nejprve programoval (počítač v té době nebyl běžným přístrojem, RMS napsal své první programy tužkou na papír léta před tím, než měl možnost se s počítačem fyzicky setkat) a pak i přespával, když neměl z čeho platit nájem.

Časy se mění, a když dnes v kavárně hledíme hipsterovi přes rameno, pravděpodobnost, že na jeho notebooku místo systému od Applu spatříme Ubuntu, je mnohem větší než před pár lety. A snad to není úplně zbytečné.

Základy toho, čemu se později začalo říkat svobodný software, stanovil tak, aby byl status autora a uživatele co nejrovnější: každý, komu je program distribuován, má právo jej používat k libovolným účelům, obeznámit se s tím, jak funguje, dělat v něm změny a šířit jej dál se změnami nebo bez nich. V případě Copyleftu je pak povinností distributora zachovat tato práva pro uživatele upravených verzí původního díla. To nijak nevylučuje možnost šíření dotyčného softwaru za úplatu (bohužel tedy nevede přímo ke komunismu, jak dlouho tvrdili jeho odpůrci). Licence zpracovaná právním oddělením FSF pro zajištění vymahatelnosti těchto principů proto v devadesátých letech začala být využívána i firmami distribuujícími software komerčně – to vedlo ke zrodu iniciativy, která zavedla pojem Open Source, tedy svobodný software s tváří přívětivou ke korporacím, tatáž kritéria (slovo princip použít nelze) použitá k jinému účelu, už nikoli rovný vztah programátora a uživatele, ale výhodnost pro byznys.

Free software a etika

Etický konzum je založen na myšlence, že lze ovlivňovat svět k lepšímu nákupem produktů vznikajících za podmínek, které bychom si přáli rozšířit, a odmítnutím nákupu těch, jež vznikají v podmínkách, které bychom rádi eliminovali. Podle skalních příznivců je to důležitější než volby. Ke spojení této myšlenky s ideou svobodného softwaru dochází, když v Itálii vzniká firma neskromně se nazývající Ethical Software, která se specializuje na IT systémy založené na svobodném a otevřeném programovém vybavení. Dokonce funguje na družstevním principu. Mezi širší veřejností však tyto ideje nijak nerezonují a trvá nelegálními praktikami udržovaný monopol Microsoftu. Britská neziskovka Ethical Consumer, publikující stejnojmenný časopis a web, nezahrnuje licenční podmínky k softwaru do kritérií posuzujících morální vhodnost výrobků v oblasti IT a v jejích žebříčcích tak paradoxně často vítězí elitářský Apple, svazující své uživatele ještě těsnějšími omezeními než monopolní Microsoft.

Ve stejné době – blížíme se k přelomu tisíciletí – se objevuje snaha (ovšem stále převážně ze strany odborné IT veřejnosti) o aplikaci principů svobodného softwaru do dalších oblastí lidského života, většinou už ale pod terminologií inspirovanou Open Source. Vzniká nadace Electronic Frontier Foundation, bojující mimo jiné za otevřené datové formáty, tedy takové, které mají veřejně dostupnou specifikaci a umožňují každému vytvořit software, který bude s daty pracovat, a uživatel tak nebude nucen používat konkrétní software kvůli datovým formátům, s nimiž jej nutí pracovat státní správa, velké firmy atd. Vznikají licence typu Creative Commons, rozšiřující tyto principy na umělecká díla.

Etický hardware – pro koho?

Na této vlně rovněž vzniká myšlenka Open Hardware, snaha o to, aby počítače byly otevřené zvídavosti a zásahům svých uživatelů i po fyzické stránce. Takový hardware je mnohem dražší (mino jiné kvůli nutnosti vyvíjet technologie obcházející dosavadní patenty) a peníze na něj se vybírají v crowdfundingových kampaních. Dělá to ale skutečně nákup těchto počítačů správnějším a lze vyčítat nevládkám jako Ethical Consumer, že tento aspekt IT ignorují? Tady je možná kámen úrazu, odkrývající určitou perverznost pojetí svobody a otevřenosti v IT, kdy tato privilegia vývojáři a uživatelé prosazují především pro sebe a snaha změnit svět k lepšímu, která byla historicky implicitní v kultuře hackerů na MIT počátkem osmdesátých let, se z boje za ně vytrácí. Ať už je počítač založen na open hardware a běží na něm svobodný software, či nikoli, coltan do mikročipů se stále těží v Kongu, v dějišti jedné z největších humanitárních katastrof dneška, a mikročipy jsou dále zpracovávány v robotárnách jihovýchodní Asie. Bojovníci za etický konzum, kteří často velebí výše zmíněný Apple, zbystřili pozornost, když se korporace Foxconn, vyrábějící hardware například i pro iPhony, rozhodla čelit zvyšujícímu se počtu sebevražd svých zaměstnanců skokem z okna přímo v pracovní době instalací sítí pod okna svých továren.

Je otázka, jestli je cílem hnutí za etický konzum minimalizovat škody vzniklé zákaznickými rozhodnutími, ale ne za cenu úplného zmizení produktu z trhu, anebo dosáhnout toho, aby produkt opravdu přestal existovat, pokud jej nelze vyrábět eticky. V Kongu může hypoteticky proběhnout revoluce a podmínky těžby coltanu se mohou radikálně změnit k lepšímu, další parametry jsou ale fyzicky dané, například obrovské množství vody spotřebované při výrobě počítačů nelze nijak obejít a zabránit mu lze jedině tak, že se počítače přestanou vyrábět. Máme to chtít?

Stejně jako u každé činnosti, která má mít dalekosáhlé důsledky, i při řešení každého problému s hlubšími příčinami se ptáme, zda to, že něco nepovede ke změně podstaty, znamená, že nemá cenu to dělat. Časy se mění, a když dnes v kavárně hledíme hipsterovi přes rameno, pravděpodobnost, že na jeho notebooku místo systému od Applu spatříme Ubuntu, je mnohem větší než před pár lety. A snad to není úplně zbytečné. Válečným konfliktem zmítaného horníka v Kongu ani hladovějícího dělníka v Jižní Koreji to nezachrání, nebo aspoň ne hned. Ale svobodný software umožňuje vedle mnoha dalších věcí i měnit program tak, aby pracoval skromněji, byl méně náročný na výpočetní výkon a mohl běžet na slabších a starších počítačích. Jednak tedy umožňuje provoz počítačů, jež by jinak byly vyhozeny a nahrazeny novějšími, jednak umožňuje vyrábět ty nové jako méně energeticky náročné. Buďme tedy trochu reformisty.

Autor je aktivista.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image