Hrozen hrozeb dozrál k prasknutí

S ohledem na všechny aktuální světové hrozby se poprask kolem průjezdu amerických jednotek Českem jeví jako strašidelný zámek z Matějské pouti.

Oficiální propaganda, která v souvislosti s průjezdem americké kolony Českem vynáší až do nebes naši natoidní – spojenci zajištěnou – bezpečnost a současně tuto „dragonádu“ rozporně bagatelizuje coby vojenskou rutinu nehodnou vážné pozornosti, má možná v jistém smyslu pravdu. Ano, manifestační průjezd, jenž počítá s všestranným ovlivňováním domorodců, má svůj eskalační – vnitropolitický i geostrategický – potenciál. Ale v dávno rozjitřeném světovém napětí hraje spíše roli vábivé třešničky, vábivé pro stoupence i odpůrce militárního harašení, roli třešničky na jedovatém dortu nezbadatelných hrozeb, nežli aby působila jako hlavní páka událostí, natož jako prvotní hybatel. Dragoon Ride je více důsledkem než roznětkou globální nejistoty, která je napájena hlubinnými proudy, jejichž síla a směřování aktérům „na povrchu“ zhusta unikají. A vypadá to, že skoro všem.

Špatná kalkulačka

Když si vezmeme k ruce výhledové ročenky (například The Economist z let 2014 a 2015, které vycházejí s dvanáctiměsíčním předstihem), zjistíme, že nikdo nekalkuloval s loňským letním masakrem v Pásmu Gazy, uspořádaným Izraelem v rámci operace Ochranné ostří, při němž bylo zabito 2220 Palestinců, z toho 1492 civilistů (551 dětí a 299 žen). A už vůbec se nepočítalo s tím, že Izrael uvnitř konfrontačně zhranatí a navenek se bezprecedentně izoluje. Nic se nevrátilo do jakés takés rovnováhy, jak tomu bylo při předchozích izraelsko-palestinských konfliktech. Vlna rozhořčení světové veřejnosti zůstává rozčeřena vážným znepokojením, že pilíř západního světa na Středním východě je možná nejen ilegálním kolonizátorem cizí půdy, ale i mašinerií nebezpečně se blížící znakům zločineckého státu. Izrael se stává – jako „neřízená střela“ – a bezohledný buldozer svých „životních zájmů“ i pro nejbližší spojence stále častěji partnerem „na obtíž“. Snad jen s výjimkou Miloše Zemana…

Pamatujme, že máme před sebou systém, a ne třeba Evropu proti Americe, až zase dovedně slepíme Trojského koně na demonstraci proti TTIP.

Ani ve snu se nekalkulovalo s tím, že se významným hráčem na Středním východě stane fundamentalistický Islámský stát, který zvrátí snahy o odpoutání Obamovy Ameriky od zkrachovalého imperiálního projektu George W. Bushe na Středním východě. Spojené státy přibrzdily odchod z Afghánistánu a posilují znovu angažmá v Iráku. A Saúdská Arábie s vlastní arabskou „koalicí ochotných“ na jemenské protišíitské frontě do značné míry převzala šachovou partii rozehranou proti Íránu, byť s logistickou podporou USA. Rizika jsou nedozírná, protože Teherán je důležitým pořádacím (šíitským) faktorem iráckého chaosu, jejž tam „neomezená válka proti terorismu“ zanechala.

Prognostici vůbec nepracovali s možností, že „revoluce z Majdanu“ přímo v Evropě obnaží pytel ukrajinských oligarchických blech, zvedne nacionalistický i fašizoidní kal, vtáhne Ruskou federaci, zachvácenou pocitem existenčního ohrožení, do občanské „hybridní“ války na jihovýchodě země, znovu překreslí evropské hranice (Krym) a bude rozdělovat Evropu na státy rusofobní a naopak na ty v Rusku ekonomicky zainteresované. To, o čem si všichni mysleli, že najisto určí ráz minulého a letošního roku – tedy napětí mezi východoasijskými mocnostmi s epicentrem v Číně –, je nyní spíše na okraji zájmu. To však neznamená, že se konfrontační atmosféra ve východní Asii vytratila a že nemůže přerůst v dramatičtější střety kolem geostrategických kót, kontrolujících klíčové námořní cesty a surovinové zdroje.

Vadné výsledky

Tato rozjitřená světová tektonika, táhnoucí se od Latinské Ameriky (Venezuela, Brazílie, Argentina) přes centrum Afriky (Nigérie), Maghreb (Libye) a Mashrek (Sýrie) až na Dálný východ (Čína, Japonsko, Korea, Vietnam), zvedá imigrantské vlny zaplavující Evropu, přecpává detenční tábory s křiklavě nehumánními podmínkami, anebo stele dno Středozemního moře mrtvolami mužů, žen a dětí. „Zavedená“ evropská pravice propojuje na tomto základě svůj slovník s pravicovými extremisty (Sarkozyho UMP s Front Nationale Marine Le Penové, Cameronovi konzervativci s xenofobní UKIP Nigela Paula Faragea).

S myšlenkou, že stavění protiimigračních hrází je zároveň obranou evropských sociálních států, si pohrává nejen „levicový lid“, ale i někteří leví intelektuálové. Není to jediná hrozba, jak snadno a rychle levici znovu zdiskreditovat takříkajíc před soudem dějin ještě i v tomto století. Tradiční levicová fixace na Ameriku coby ohnisko „globálního imperialismu“ vede k iluzím o protihráčích Washingtonu (Moskva, Peking) jako o sociální alternativě. Ve světě uznávaný ruský nezávislý marxista Boris Kagarlitskij dokonce fantazíruje, že na ukrajinském Donbasu probíhá „revoluční hnutí“. Ne, nic takového tam neprobíhá. Ani španělské hnutí Podemos, které se vyhýbá i pojmenování systému („kapitalismus“), ani již vládnoucí řecká Syriza, která chce čelit fašizaci liberálních demokracií „záchranou kapitalismu“ (Janis Varufakis) a vyjednat nevyjednatelné s centry ekonomické moci, nemají žádnou reálnou pojistku před masovou deziluzí svých voličů. Hrozba, že pracující lidé zůstanou bez účinného politického nástroje k prosazování svých zájmů, se rýsuje opět a velmi hmatatelně.

Uzavřený kruh

Všechna tahle zemětřesení, politické posuny, vojenské přesuny a ideové zmatky jsou důsledkem ekonomické krize 2008 a 2009, která vyústila v dlouhodobou stagnaci a ke zdůraznění „národních zájmů“. Šestileté vzývání nového boomu se nenaplňuje nejen v Evropě, ale – jak ukázala čísla prvního kvartálu 2015 – ani ve Spojených státech, kde se růst opět zadrhl. Japonsko se znovu sesouvá do deflace, navzdory zázračné „abenomics“ (podle premiéra Šinza Abého). Čína mohutně brzdí, noří se do realitní bubliny a poškozuje – tak jako předchozí celosvětové „škrtpolitiky“ – světovou agregátní poptávku. Uvalovat dnes na kohokoli ekonomické sankce je za vlasy přitažený hazard. A je to ještě horší: státní dluhopisy jsou vlivem „protikrizového“ tištění peněz centrálními bankami na nulových nebo záporných sazbách. A tak se vlastníci kapitálu, který nelze produktivně využít a protlačit ke spotřebitelům, znovu vrhli do burzovních transakcí a nafukují obrovskou bublinu.

Kruh dozrávajících hroznů, nabitých až k prasknutí hrozbami, se uzavírá. Francouzský specialista na finanční rizika Olivier Berruyer suše konstatoval (Libération z 25. března): „Jsme svědky formování nové bubliny. Neboť nic neospravedlňuje fakt, že burzy tolik rostou. Jsme stále v džungli, v níž vládne krátkodobost. Je to bláznivý systém, který vysává nejprve podniky a nakonec zaměstnance.“ Jeden ekonomický analytik, který si nepřál být jmenován, cynicky utrousil k novinářům: „Jestliže jste milovali krizi 2008, tu další budete zbožňovat.“

Je to systém, ne Amerika, Brazílie, Rusko nebo Čína, systém celosvětový, bláznivý, vysávající, a v konečném důsledku nefunkční. Mějme to na paměti, až se budeme stavět do cesty vojenským kolonám, zoufale těkajícím po Evropě. Mysleme na to, až se příště serveme s policií před novou budovou Evropské centrální banky. Pamatujme, že máme před sebou systém, a ne třeba Evropu proti Americe, až zase dovedně slepíme Trojského koně na demonstraci proti TTIP. Chce to – prosím za odpuštění – komplexní přístup, schopné lidi, dobré nástroje a nepodroušeného dirigenta.

Autor je politický komentátor.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies