Kauza Tidal. Tohle je (streamovací) válka!

Světové hvězdy hudebního showbyznysu bojují proti službě Spotify a spouštějí svůj vlastní streamovací portál Tidal. Moc nadějí na úspěch zatím ale nemají.

„Všichni v téhle místnosti cítíme tu energii. Jen se podívejte, co všechno zvládneme, když se spojíme,“ hlaholí zapáleně zpěvačka Alicia Keys u řečnického pultíku. Padají vznešené fráze jako „Hudba je univerzální jazyk“ nebo „Jimi Hendrix jednou řekl, že hudba nikdy nelže“. Pak se ještě cituje Nietzsche, a když je sál vyzván ke společnému pokřiku, celé to začíná připomínat setkání akcionářů nějaké korporace, kteří se při rituálu vzájemně ujišťují o jednotě. Keys také nemluví za sebe, ale za skupinu popových celebrit, které stojí vedle ní na pódiu.

V čele stojí samozřejmě rapový mogul Jay-Z, který to prý celé vymyslel, a s ním jeho manželka Beyoncé v minisukni, souhlasně kývající hlavou jako o život. Vedle nich Daft Punk a Dangermouse, kteří ve svých komiksových helmách působí trochu směšně, zatímco Nicki Minaj v negližé dělá to, co vždycky – vystavuje svoje chirurgicky upravené poprsí. Taky je tam Madonna, která se ale musí celou dobu strnule usmívat, jinak by jí spadl silný make-up, a Calvin Harris a Chris Martin se na to koukají přes Skype z Británie a pokouší se neusnout. Pak tu máme třeba ještě Wina Butlera z Arcade Fire, který je u vytržení, že může být při tom. Jen Kanye West vypadá dost mimo, buď se nudí, nebo je na drogách a má pocit že je někde úplně jinde. Kde že se to ale vlastně v reálu nachází? – Je předposlední březnový den a popové hvězdy na tiskové konferenci v New Yorku uvádí rebranding portálu Tidal, streamovací služby, kterou kolegium muzikantů koupilo za 54 milionů dolarů od švédských majitelů.

Můžou muzikanti do bojů o to, jak se bude konzumovat hudba, vůbec nějak zasáhnout? Při vší úctě k nim – jsou to jen pěšáci, možná slavní a s miliony dolarů na kontě, pro hudební průmysl ale v podstatě zaměnitelní.

Nastoupená jednotka největších hudebních hvězd připomíná vojáky demonstrující své odhodlání jít do války. A nakonec o nic jiného tady vlastně nejde. Přehrávání přímo z internetu se už stalo nejrozšířenějším způsobem konzumace hudby, muzikanti ale mají pocit, že je streamovací služby okrádají o peníze. Nejpopulárnější služba Spotify posílá majitelům autorských práv asi dvě miliardy dolarů ročně, což se rovná 0,006 až 0,0084 dolaru za jedno přehrání, což muzikantům přijde málo. Někteří už odtud nechali svoji hudbu smáznout – Thom Yorke experimentuje s přímou distribucí přes BitTorrent, zatímco Taylor Swift nechce nechat uživatele poslouchat své desky zadarmo, což třeba Spotify umožňuje (a na oplátku jim pouští otravné reklamy). Frontman Radiohead nebo nejprodávanější zpěvačka současnosti na newyorské konferenci chybí, protože bojují se Spotify své vlastní bitvy.

Schyluje se k bitvě

Spuštění nové verze konkurenční služby prezentují Jay-Z a sbor celebrit jako atomovku, která převrátí všechno na hlavu. „Dnes je ten den, kdy se přepisují dějiny hudebního průmyslu,“ euforicky vyhlašuje Alicia Keys, týden se ale nestane nic, jen Jay-Z stáhne ze Spotify své debutové album Reasonable Doubt, které už ovšem nejspíš stejně nikdo neposlouchá. Atomovka? Ve skutečnosti nástup Tidalu připomíná – když zůstaneme u militaristických metafor – potopení jedné obchodní lodi ponorkou, které navíc není součástí pečlivě naplánovaného teroristického útoku, ale stalo se jen nějakým trapný omylem. Nenechme se mýlit, tahle válka se vede někde úplně jinde.

Spotify má v současnosti šedesát milionů uživatelů, nicméně jen každý čtvrtý za službu platí (je to asi 160 Kč měsíčně). Čím jí chce Tidal posluchače přetáhnout? Předně nabídne vyšší kvalitu přenášené hudby dostupnou za dvojnásobnou cenu (asi 320 Kč). Po poslouchání v bezztrátových formátech je mezi fajnšmekry poptávka, jak dokazuje třeba prodejní úspěch audiofilského přehrávače PONO Neila Younga. Jenže drtivé většině konzumentů je kvalita přenášené hudby dost volná (obzvláště u popových hitů), protože stejně písničky poslouchají z miniaturních reproduktorů svých mobilů nebo laptopů. Tajnou zbraní Tidalu má být exkluzivní materiál, který na něm budou umělci zveřejňovat. To má logiku. Tváří služby jsou muzikanti, kteří můžou dát přes vlastní službu fanouškům něco navíc. Za první dva týdny existence služby ale zvládli nabídnout jen nový singl Rihanny, jednu raritku Beyoncé, kratičký dokument z turné Alicie Keys a stream osm let starého uměleckého snímku Electroma v režii Daft Punk. Další materiál snad bude přibývat, zatím to ale opravdu nejsou žádné bomby, kvůli nimž by stálo za to rušit předplatné na Spotify. Nakonec, kdo chce slyšet Rihannin nový song American Oxygen, tak jde na YouTube, odkud beztak – samozřejmě zdarma – pořád poslouchá hudbu zdaleka nejvíce lidí.

Když už jsme u portálu proslaveného tunami klipů s roztomilými kočičkami: i ten by rád vstoupil na streamovací trh. YouTube Music Key zatím funguje v omezené beta verzi a jeho majitel Google nejspíš pořád dumá, jak jeho existenci sladit s vlastní streamovací službou Google Play Music. A také jak nenaštvat miliardu uživatelů, kteří si navykli, že YouTube je zdarma. Ofenzivu chystá i druhá největší „tech“ společnost Apple, která vloni koupila menší streamovací službu Beats a chystá se ji v létě spustit v novém kabátě. Dost možná ji bude chtít spojit i s nějakým novým přístrojem, který by byl stejně sexy jako iPod, s nímž Steve Jobs kdysi nakopnul digitální obchod iTunes. Beats má plán postavit svoji nabídku na kurátorovaných playlistech, které model streamování ještě více přiblíží rádiu. Ostatně analýzy trhu často hovoří o tom, že Spotify už narazilo na svůj strop – hudebních fanoušků proklikávajících bezedné archívy je omezené množství a o úspěchu či neúspěchu streamovacích služeb rozhodne to, zda se podaří k jejich používání přesvědčit i onu většinu posluchačů, kteří jsou příliš pohodlní, aby vybírali ze seznamů interpretů, protože prostě chtějí jen něco poslouchat. A do toho se ještě o slovo hlásí také technologie umožňující streamování v autech.

Pomozte nám vydělat

Na všech těchto bojištích se schyluje k obří bitvě, která nejspíše v následujících letech rozhodne o tom, jak bude většina z nás hudbu v budoucnosti konzumovat. Můžou do této války muzikanti vůbec nějak zasáhnout? Při vší úctě k nim – jsou to jen pěšáci, možná slavní a s miliony dolarů na kontě, pro hudební průmysl ale v podstatě zaměnitelní. A ani když se jich sejde patnáct jako na zmiňované pitoreskní tiskové konferenci a podepisují jakousi deklaraci za záchranu hudby, nic to nemění na tom, že jsou to pořád jen zaměstnanci hudebního průmyslu, který je může – kdykoliv se mu zachce – zaříznout. Většina z nich vděčí za svoji slávu i peníze velkým labelům a i přes seismické proměny jim zachovává věrnost. Ať hrozí sebevíc, ze Spotify jen tak odejít nemůžou, protože Universal, Warner i Sony vlastní akcie největší streamovací služby a korporace by tak byly samy proti sobě, kdyby jim to povolily. (Jen dodávám, že Yorke i Taylor Swift operují nezávisle na velkých firmách, a tak jim v tomto kroku nic nebránilo.)

Podle zajímavých statistik, které v únoru zveřejnil portál TechDirt, spolkne z výplaty od Spotify za přehrání písničky celých 73,1 % vydavatelství, teprve pak si z koláče ukousnou majitelé autorských práv (16 %) a až po nich samotní hudebníci (10,9 %). V době, kdy vydávání hudby vyžadovalo výrobu fyzických nosičů a jejich pracnou distribuci po celém světě, by se takovýto poměr snad ještě dal nějak obhájit, v internetové éře už ale postrádá veškerou logiku. Možná by hudební celebrity měly svoji frustraci nejprve obrátit proti vlastním labelům. V devadesátých letech to už udělali Prince nebo David Bowie a o něco později i Nine Inch Nails nebo Smashing Pumpkins. Nadšeni možnostmi internetu zkoušeli na čas operovat nezávisle, všichni do jednoho se ale nakonec do náručí korporací zase vrátili. Zjistili totiž, že přežít v džungli hudebního průmyslu bez silné podpory v zádech je zatraceně složité. Moc dobře to vědí i Jay-Z nebo Madonna, první jmenovaný vydal poslední album s pomocí Samsungu, druhá experimentovala s deskami jako bonusem ke koncertním lístkům. Svým chlebodárcům, kteří navíc vlastní jejich archivy s hity, ovšem nikdy sbohem říct nedokázali. Podřízenou pozici popových hvězd ve vztahu k hudebnímu průmyslu lze totiž výstižně vyjádřit s pomocí veršů Viktora Dyka: „Opustíšli mne, nezahynu./ Opustíšli mne, zahyneš!“

Humbuk kolem spuštění služby Tidal je tak nejspíše opravdu demonstrací síly – ne však muzikantů, ale vydavatelů, nenápadně zastupovaných svými celebritami. A velké labely bojují především o své vlastní peníze, kterých je od začátku tisíciletí pořád méně. V posledních letech se zdá, že se hudební průmysl i díky streamování odrazil ode dna, o zdroje se ale teď uchází mnohem více subjektů. Když Alicia Keys plamenně hovoří o tom, že Tidal nabízí „kultivaci průmyslu a spravedlivý systém“, vlastně tím jen formuluje touhu velkých labelů vrátit se do zlatých časů deváté dekády, kdy ještě stály na vrcholu potravního řetězce a určovaly pravidla průmyslu. Jenže to už je ve 21. století nenávratně pryč. A nic na tom nezmění ani partička hudebních milionářů maskujících frázemi o záchraně hudby skutečné sdělení fanouškům: „Pomozte nám vydělat další peníze!“

Autor je hudební publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies