Nezaměstnaní nepracují. Nemají totiž práci. Tento problém ležel těm nejzodpovědnějším politikům vždycky v hlavách i na srdcích. „Co sakra s tím?“ řekli si už v Topolánkově vládě a podmínili výplatu sociálního minima veřejnými službami. Kdo nedošel pro koště, dostal jenom existenční minimum. Jaromír Drábek, ministr práce a sociálních věcí v Nečasově vládě, se dokonce o „pracovní návyky“ nezaměstnaných spoluobčanů bál tolik, že neváhal jít i za rámec ústavy a chtěl je od peněz odříznout úplně, pokud by odmítli zdarma veřejně sloužit.
V ideálním případě může dlouhodobě nezaměstnaný pracovat celý život čistě kvůli tomu, aby nepřišel o pracovní návyky.
Po zrušení Drábkova systému Ústavním soudem měli čeští nezaměstnaní na růžích ustláno a s třemi a půl tisíci na měsíc si nejspíš jen tak váleli šunky. Sociálnědemokratické ministryni Michaele Marksové-Tominové se tento blahobyt ale zdál už příliš, a tak se rozhodla vrátit sociální systém zpátky do časů Topolánkovy vlády. Stranický kolega Jeroným Tejc se v Událostech, komentářích postavil za její návrh a zároveň se vymezil proti předchozímu Drábkovu (protiústavnímu) řešení. Oproti pokusům Nečasovy vlády o faktickou obnovu nevolnictví totiž působí v současnosti projednávaný senátní návrh ještě docela humanisticky. Vzhledem k tomu, že byl pokus Drábkova ministerstva protiústavní, se zároveň jedná o jedinou možnost, jak – bez konfliktu s ústavou – donutit nezaměstnané k práci zadarmo.
Práce pro práci
Je vždycky vtipné pozorovat v televizi lidi v kravatách, kteří utratí takové jedno existenční minimum za večeři v restauraci, jak rozumují o životě těch nejchudších a s vážnou tváří se zaklínají hesly o pracovních návycích, motivaci a zdravých rukách a nohách lidí na podpoře. Nepřejí samozřejmě nikomu nic zlého, zkrátka se jen musí zdůraznit potřeba pracovních návyků, kývat ve studiu vážně hlavou a říct něco o těch, kteří „prostě pracovat nechtějí“.
Když byla kdysi v raném středověku vynalezena destilace, feudálové na novou technologii zareagovali zákazem pití kořalky, a to z jednoho prostého důvodu – podroušení nevolníci totiž nechtěli makat a místo práce na poli se povalovali na mezi. Zatímco ale šlechtici hnali své poddané na pole, protože bylo třeba, aby tu práci někdo vykonal, dnešní politici ženou lidi do práce především z lásky k práci samotné. Nejde o to, že by bylo potřeba něco udělat, aspoň o tom nikdo nemluví, ale o to, aby si nezaměstnaní udrželi pracovní návyky. V ideálním případě může dlouhodobě nezaměstnaný pracovat celý život čistě kvůli tomu, aby nepřišel o tyto návyky. Práce se v tomto pojetí mění v uměleckou disciplínu vykonávanou pro ni samotnou. Snahy části ČSSD o prolomení těžebních limitů v severních Čechách tak mohou mít kořeny právě v lásce k práci pro práci. Je celkem jedno, že při těžbě ničíte svá vlastní obydlí, hlavně že pracujete a neztrácíte svůj vzácný pracovní návyk.
Nezaměstnanost jako lenost
Pro svou deklaraci si Marksová-Tominová vybrala Litvínov, kam přijela kvůli zhoršující se sociální situaci na sídlišti Janov. Jakkoli není vůbec jasné, jak by Janov mohli zachránit nezaměstnaní v reflexních vestách pobíhající po ulicích s košťaty, tento nápad dobře zapadá do obrazu boje s línými nezaměstnanými jako brzdami všeobecného rozvoje. Jeroným Tejc v televizi řekl, že by návrh měl být komplexnější – nejde prý jen o to, nutit nezaměstnané pracovat zadarmo –, ale konkrétněji se nevyjádřil.
I když zmíněný návrh nikomu nepomůže a jedná se spíš o šikanování lidí, kteří mají už tak dost velké problémy, ministryně je aspoň spravedlivá a vlastní medicínu ordinuje i sama sobě. Státní rozpočet tu a tam odebraná tisícovka nespasí, práce vykonávaná nezaměstnaným bude zbytečná a zkušenosti se zametáním ulic nikomu k práci nepomůžou. Marksová-Tominová prostě pracuje. K ničemu to nevede, ale aspoň neztrácí pracovní návyky.
Autor je redaktor A2larmu.