Hipsteři a jejich životní styl, specifický estetickým a ekologicky ohleduplným konzumerismem, jsou prý budoucností londýnské ekonomiky. Alespoň podle Jany Klímové, která v Respektu ideologicky přežvýkává článek z levicového deníku The Guardian, referující o diskutované knize Douglase McWilliamse Flat White Economy. Podle britského ekonoma se může „hip ekonomika“ – tedy svět nových, digitálních médií, nezávislé hudby a trendy barů, kaváren a restaurací – stát motorem růstu. Kdyby prý lidé následovali hipstery v jejich zeleném přístupu k nakupování a levicovém přístupu k politice, mohlo by to zachránit svět. Otázka je, zda ti „nezávislí“ hipsteři nejsou až příliš součástí struktur, vůči kterým se vymezují.
Subverze přináší spásu
Analogová média jako rozhlas, televize a film znamenala pro kapitalistickou společnost vznik nového odvětví – kulturního průmyslu. S vynálezem měkčích, hůře rozbitelných vinylů a tranzistorových přehrávačů vystoupil z černého podzemí chicagských předměstských tančíren také hudební styl rhythm’n’blues, aby se v podobě rock’n’rollu stal masově přístupným bílé středostavovské mládeži. Z kdysi chudých chlapců z dělnické třídy, kteří vzali do rukou elektrickou kytaru, se náhle stávají bohaté, celosvětově zbožňované hvězdy. Moderní průmyslová společnost polyká, tráví a po čase vylučuje jako zdravou stravu jakoukoli subverzi. Tak dokázala jako malinu pohltit nejen existencialisty, beatniky a hippies, ale také revoluční dělnická hnutí, z jejichž řadových členů a vedoucích představitelů učinila konzervativní pilíře řádu v podobě masových konzumentů a úspěšných politiků. Umělecké i politické revolucionáře potkává podobný osud: ocitají se na okraji společnosti, v kontrakultuře či v žaláři, nebo se stávají státníky a popkulturními ikonami.
V kapitalismu nemá žádné nakupování skutečně etický rozměr.
Strategie současného digitálního kulturního průmyslu je ovšem založena přímo na integraci uměleckého světa do ekonomického světa kapitalismu. Kulturní produkty, včetně reklam a webdesignu, nejsou komodifikovány zpětně, jako tomu bylo dřív, ale vznikají rovnou už jako součást výrobní mašinerie. Říká se tomu kreativní odvětví a smyslem oné kreativity je přicházet se stále novými nápady, které by šly nabídnout na trhu a prodat.
Pokud dokázali západní kapitalismus zachránit beatnici a hippies tím, že odvrhli asketickou protestantskou etiku, spojovanou do té doby právě s kapitalismem, a svou kulturní revolucí morálně legitimizovali požitkářskou etiku konzumerismu, proč by hipsteři, odmítající materiální konzumerismus, nemohli společnost přesvědčit o výhodnosti postmateriálního, etického rozměru nakupování?
Změna konzumentských nálad
Problémů je zde hned několik. Za prvé, ne každý si v britské ani jakékoli jiné společnosti může takový konzum dovolit. Ostatně už sama hypotéza, o které píše McWilliams, že hipsteři chodí do trendy podniků, protože bydlí spolu s ostatními v malých bytech či dokonce pokojích, kde téměř „nemají ani místo na vlastní hrnek“, svědčí o tom, že ač hipsteři pracují s drahými počítači Macintosh, nepatří vždy mezi úspěšné. McWilliamsova argumentace navíc vychází z předpokladu, že kapitalismus je stále ještě s to vynalézat nové strategie ekonomického růstu a že touto novou strategií je právě dynamika digitálního průmyslu. Všechny tři přelomové krize (ve třicátých a sedmdesátých letech i v roce 2008) znamenaly přelom ve strategii, jak akumulovat kapitál. Zelený kapitalismus je však oxymóron marně se snažící skloubit trvale udržitelný rozvoj s technokratickým růstem cestou zelených technologií a konzumerismu.
Ale především – v kapitalismu nemá žádné nakupování skutečně etický rozměr. I kdyby měli všichni rovný ekonomický přístup k předražené kávě řetězce Starbucks, nic to nezmění na pracovních podmínkách zaměstnanců tohoto řetězce. I onen „etický“ konzum je totiž spojen s podmínkami, za nichž dělníci v asijských továrnách šijí úzké kalhoty pro značku H&M nebo montují součástky kvalitních počítačů. Je ostatně spojen i s občanskou válkou v Kongu, rozpoutanou kvůli těžbě surovin do těchto počítačů. Hipsteři nemohou většinovou společnost přesvědčit o etickém rozměru spotřeby, nejsou-li nastaveny také sociálně-etické rozměry produkce.
Autor studuje historii na FF UK.