Pro ateliér PONEC DE WINTER nizozemské architektky českého původu Dany Ponec architektura není jen vytvářením objektů ani není založena pouze na poptávce a egu architekta. Zaměřuje se na navrhování nových strategií, interdisciplinární spolupráci a hlavně na práci s lidmi, kteří budou v navrhovaném prostředí žít. Dana Ponec v srpnu 1968 ještě jako dítě odcestovala s rodiči do Nizozemí, kde vystudovala architekturu a založila vlastní ateliér. Osobně se s ní můžete setkat 24. dubna v pražském kině Oko na konferenci Contested City/ Spor o město, kterou pořádá občanské sdružení PragueWatch. Na příkladech vlastní práce v Nizozemí ukáže, že existují možnosti, jak soukromý kapitál využít pozitivním způsobem. V rozhovoru jsme mluvili o měnící se roli architekta v rozvoji současných měst.
Architekturu jste vystudovala v osmdesátých letech minulého století. Proč jste se rozhodla právě pro tento obor a jak se od té doby role architekta změnila?
Architekturu jsem začala studovat, protože miluju historii, matematiku a neustále jsem něco kreslila. Architektura tohle všechno spojovala v jeden celek. Ale najít si svou cestu bylo docela těžké. Na fakultě se zdálo, jako kdyby historie před rokem 1910 vůbec neexistovala. Architektura znamenala navrhování objektů. Lidé, kontext nebo společnost nepředstavovali důležitá témata. Urbanismus tehdy studovalo jen pár lidí a bylo to velmi vědecké, týkalo se to schémat, struktur, metod, ale málo se mluvilo o prostoru a ještě méně o lidech. Na fakultě se říkalo, že urbanismus dělají lidi, kteří neumí projektovat.
Jak se v průběhu let měnil váš vlastní přístup k architektuře? Hrál v tom roli vývoj ekonomické situace uplynulé dekády?
Během své kariéry jsem pátrala po těch správných lidech, pro které bych mohla pracovat a něco se od nich taky naučila a někam se posunula. A to naštěstí dělám dodnes. V Barceloně jsem pracovala s Josepem Lluisem Mateem a v Holandsku pak se Sjoerdem Soetersem. Stala jsem se partnerkou a spoluvlastníkem jeho kanceláře: Soeters van Eldonk Ponec Architecten. Ta se rozrostla na devadesát zaměstnanců. Pracovali jsme na nejrůznějších stavebních projektech ve městech, zejména ve vnitřních městech. Abychom nastavili správné podmínky, pokaždé jsme nejdřív začali s kontextem a prostorem mezi budovami.
Okolo roku 2006 jsme jak já, tak i můj tým cítili potřebu rozšířit si obzory a někam se v této měnící se společnosti posunout. Takže jsme se oddělili a založili jsme si svou vlastní kancelář. Nadále jsme ve svých projektech pracovali na udržitelném životním prostředí, nenavrhovali jsme architektonické projekty pro lidi, ale společně s lidmi. Finanční krize jasně ukázala, že je potřeba zaujmout jiný přístup a že samotný kapitalismus nebo tržně orientovaná výstavba nejsou jedinou odpovědí. Existují i jiné způsoby jak do životního prostředí zasáhnout a přitom jej zlepšit. Ukázalo se taky, že abychom toho mohli dosáhnout, je potřeba využívat nové systémy.
V čem je tedy práce vaší kanceláře specifická?
Učili jsme se od architekta Christophera Alexandera nebo od Charlese Leadbeatera, což je přední světový poradce v oblasti inovativních strategií, našli jsme nové partnery se stejným pohledem na věc a spojili jsme síly v interdisciplinární organizaci věnující se výzkumu a projektování. Od ledna 2015 také fyzicky sídlíme přímo ve čtvrti, na jejímž rozvoji právě pracujeme. Slovo „architekt“ jsme z názvu naší kanceláře vyškrtli. Pod tímto pojmem si bohužel dodnes většina lidí představí především vytváření objektů. My ale děláme mnohem víc než jen objekty. Navrhujeme strategie rozvoje, transformace nebo budování celých čtvrtí i jednotlivých budov. Děláme to společně s lidmi a s dalšími odborníky. Pro nás jsou u návrhů důležité vztahy se skutečnými obyvateli daného místo. Snažíme se mít otevřenou mysl, abychom přišli s neotřelým, inovativním řešením, které přitom může být velmi jednoduché a zřejmé. To vše se snažíme realizovat s vědomím toho, že nutně zasahujeme také do životního prostředí.
V Praze městskému rozvoji a plánování tradičně dominují muži. Vy jste v roce 2007 na pražském ČVUT představila projekt nazvaný Dutch Ladies, tedy Holandské dámy. Jaká je hlavní myšlenka tohoto projektu? V čem podle vás spočívá důležitost většího zastoupení žen v architektuře a městském plánování?
Hlavní myšlenkou projektu Dutch Ladies bylo vytvořit studentkám nějaký vzor, který by mohly následovat. Když jsem studovala já, bylo mezi architekty jen velmi málo žen a ještě méně jich mělo vlastní studio. To se naštěstí dost změnilo. Městské plánování a architektura pracují s každodenním životem celé společnosti a společnost se skládá z mužů a žen, takže tou nejlepší cestou je dobrý mix obou. A já upřímně netuším, proč by ženy v tomto oboru nemohly pracovat.
Jaké nejzásadnější odlišnosti vnímáte v městském plánování a architektuře, když porovnáte situaci v Praze a Nizozemí?
O každodenní praxi v Praze toho moc nevím, takže těžko říct. Nizozemí má ale v městském plánování a řešení problémů bydlení své populace obrovskou tradici. O tom budu na konferenci také hovořit. V Nizozemí plánování vzniká ve spolupráci s velkým počtem stakeholderů, ať už jsou to občané, poradci, vláda nebo technici. V holandštině se tomu říká „polderen“, což je odvozenina od slova „polder“, tedy nově vytvořená země. Aby se mohl udělat polder, je vždy potřeba spolupráce, konsenzu, interdisciplinárních týmů a integrovaných znalostí. Je smutné, že tohle všechno se během posledních desetiletí pomalu vytrácí. Na oživení těchto přístupů v současné společnosti pracujeme. Ovšem i v Nizozemí jsme spíše výjimkou.
Nyní ale vaše studio spolupracuje s nizozemskou vládou na participativnímu projektu, který by měl řešit sociální problémy v jedné amsterdamské čtvrti. Na projektu se podílí občané, město, stavební společnosti, dodavatelé energií, městští farmáři a univerzity. Můžete o tomto projektu a čtvrti, které se týká, říct něco víc?
Projekt se týká čtvrti Wildeman vybudované v šedesátých letech minulého století. Čtvrť je součástí zahradních měst v západním Amsterdamu. Když na konci devadesátých let začaly velké transformace těchto tzv. deprivovaných čtvrtí, přeměny se na prahu Wildemanu kvůli krizi zastavily. Žijí zde lidé různých národností a také mladí kreativní měšťané, kteří se naučili zdejšího prostředí využívat a těží z nízkých životních nákladů. Operují zde mnohé občanské iniciativy, přičemž zásadními tématy jsou nadále zdraví, chudoba a bezpečnost. Náš projekt rozpracovává ekologickou strategii této čtvrti za propojení jejích sociálních a fyzických toků. Pracujeme na ní přímo s členy místní komunity. Propojujeme čtvrť s technickou infrastrukturou širšího okolí. O projekt jsme se ucházeli na popud vládní zakázky pro inovativní strategie udržitelného městského prostředí a klíčové bylo slovo „metabolismus“. Získali jsme tak grant k zahájení projektu. Část sponzoruje vláda, další finance máme od dalších partnerů, kteří se do projektu zapojili (město Amsterdam, stavební firmy, dodavatelé energií atd.). Právě o tomto projektu budu na konferenci Contested City/ Spor o město mluvit.