Rodičovský sponzoring hyzdí hokej i bez Růžičky

Kauza trenéra hokejové reprezentace Vladimíra Růžičky není morálním pochybením jedince, ale selháním systému, v němž je běžnou praxí zvýhodňovat děti bohatých rodičů.

Před několika dny způsobilo nejen mediální rozruch zveřejnění videa, které zachycuje hokejového trenéra Vladimíra Růžičku, jak přiznává přijetí půlmilionové částky za zařazení mladého hokejisty do kádru Slavie Praha. V noirové atmosféře skryté kamery se viditelně nervózní trenér obhajuje, že hráč navzdory úplatku z výkonnostních důvodů nehrál. Růžička, který si během hráčské a trenérské kariéry vybudoval pozici respektované a veřejně uznávané osobnosti, dlouholetý nositel mulletu a milovník žvýkaček, tak dokázal jen pár týdnů před světovým šampionátem na domácí půdě ztratit veškerý svůj morální kredit. Navzdory obecně negativnímu postoji veřejnosti ke korupci se v případě vůdce národní reprezentace většina lidí vyjadřuje překvapivě velmi zdrženlivě.

Na hokej se nešahá

Na Vladimíra Růžičku už bylo dokonce podáno i trestní oznámení kvůli podezření z korupce. Vzhledem k tomu, že se celá kauza dynamicky vyvíjí, stihl Růžička už přetransformovat původní úplatek ve sponzorský dar, z něhož se potom vyklubala půjčka, takže není možné se dobrat jediné pravdivé verze příběhu. Ponechejme stranou záludnost načasování, které dává vzpomenout na legendární Kubiceho zprávu. Není příliš zajímavé zabývat se motivem zveřejnění, přestože jde o zřejmou osobní mstu zhrzeného podnikatele Palaščáka, který přes vydatnou sumu peněz nedosáhl očekávaného cíle. Nezabývejme se ani trenérovou slovní ekvilibristikou na samé hranici srozumitelnosti. Představuje hantýrku běžnou i mezi nejvyššími sportovními činovníky, což v plné kráse předvedly dnes už klasické fotbalové odposlechy, a která tak bizarně kontrastuje se seriózní prezentací sportu ve zpravodajství.

Korupce ze strany rodičů vůči hokejovým klubům je skutečností, která připomíná lejno schované pod kobercem. Všichni po něm šlapou, větří jej ve vzduchu, ale dělají, že se vlastně nic neděje.

Čím je ale celý případ nanejvýš zajímavý, jsou až překvapivě smířlivá a alibistická prohlášení z řad vrcholných představitelů českého hokeje. Že reprezentační hráči vyjádřili podporu svému přímému nadřízenému, který rozhoduje o jejich případné účasti na mistrovství, asi nikoho nepřekvapí. Zarážející je ale vyjádření šéfa hokejového svazu. Tomáš Král prohlásil: „Jsem z toho otrávenej a zklamanej. Nemělo se to stát.“ Z jeho vyjádření není příliš jasné, zda má na mysli Růžičkovo pochybení, anebo následný mediální humbuk. V každém případě by dle jeho slov musel být šaškem, pokud by z korupce obviňovaného kouče odvolal. A také další hokejové osobnosti volí slova míru a porozumění.

Důvod je ale prozaičtější, než se na první pohled zdá. Korupce ze strany rodičů vůči hokejovým klubům je skutečností, která připomíná lejno schované pod kobercem. Všichni po něm šlapou, větří jej ve vzduchu, ale dělají, že se vlastně nic neděje. Maximálně předstírají –jako v současné kauze –, že si někdo přinesl trošku hovínka na podrážce sám. Přitom to není tak dlouho, co byl uznávaný trenér dvojnásobných mistrů světa do dvaceti let Jaroslav Holík prošetřován kvůli korupčnímu obvinění na reprezentační úrovni. Na té klubové se ale jedná o dlouhodobě fungující systémovou praxi. A to nejen v hokeji.

Sestava podle příjmu rodičů

Trenér Růžička se k celé kauze vyjádřil slovy: „Kategoricky tedy odmítám, že bych se na úkor klubu obohatil, jednal jakkoli nestandardně či dokonce nezákonně.“ Jeho jednání bylo nestandardní pouze v tom smyslu, že si hráč navzdory přijatému finančnímu obnosu v klubu nezahrál, ale jen trénoval. Praxe obvyklá v žákovských a mládežnických kategoriích je zcela opačná. Finanční obnos od rodičů posouvá sponzorovaného potomka do základní sestavy, v hokeji významně prodlužuje dobu strávenou na ledě. Toto zvýhodňování neprobíhá ale pouze formou nelegálního úplatku, protože existuje i legální cesta ve formě řádně vykazovaného klubového sponzoringu. Neetický, ale legální a legitimní způsob pomoci. Přitom rodiče dětského hokejisty jsou i bez toho vystavováni výrazné finanční a časové zátěži. Kromě povinných členských příspěvků musejí u turnajů hradit i dopravu, stravné, ubytování a startovné, a pokud klub nedodá patřičnou výstroj, tak se o ni musejí postarat sami, případně ji průběžně dle potřeby doplňovat. Pro rodiny z nižší střední třídy je tak jakýkoli „bonusový“ sponzoring z podstaty věci nemožný. Rodiny z chudších poměrů mohou na hokejovou výchovu svého potomstva zapomenout úplně.

Problémem takto fungující praxe není pouze její samozřejmost, pro jejíž ověření se stačí pobavit s jakýmkoli rodičem, jehož děti hrají hokej. Když před pěti lety vysílala TV Nova docusoap Zlatí hoši o fungování a zákulisí juniorské hokejové přípravky, dostalo se jí nálepky kontroverzní. Ta ale nespočívala v šokujícím odhalení korupčních praktik, ale především vulgarit trenéra a rodičů hokejového potěru – shodou okolností se opět jednalo o Slavii Praha. Na kobylku skutečného nešvaru se už tato sociální sonda nedostala.

Sport odráží společenskou realitu

Tvrzení, že bez finančního krytí se nikdo neprosadí, ale pravdivé není. Výjimečný talent se samozřejmě vždy prosadí a stojí na něm i úspěch celého týmu. Jenže na juniorské úrovni se rozdíly mezi hráči stírají, takže není problém zakomponovat mezi šikovné i pár nemehel, jejichž rodiče byli šikovní v oblasti klubových příjmů. A průměrní hráči bez rodičovského sponzoringu se odsunou do role přihlížejícího komparsu, alespoň do doby, než se na to definitivně vykašlou. Nakonec časem se oddělí talentované zrno od sponzorovaných plev, takže profesionálními hokejisty se stávají nakonec pouze ti, jejichž výkonnost je nadprůměrná.

Překonání konkurence vlastní pílí, vytrvalostí, nápaditostí a dechberoucí dřinou jsou předpoklady růstu ve společenské hierarchii. Sport pouze odráží společenský hodnotový systém. Navzdory horším podmínkám při startu do života, slabší genetické výbavě, minimálnímu ekonomickému a kulturní kapitálu rodičů, rasové a sociální diskriminaci se může jakýkoli jedinec vlastními silami a vůlí propracovat až na samý vrchol společenské smetánky. Tam na něj ovšem budou již čekat ti, jejichž rodiče uspěli už o generaci dřív. Sport na rozdíl od společenské reality nakonec přece jen náležitě ocení ty skutečně nejlepší podle jejich výkonnosti.

Ale Růžičkova role v aféře nesmí být bagatelizována odkazem na to, že je to v mládežnickém hokeji normální. Jako symbolické memento celé kauzy tak můžeme chápat reklamu, v níž Růžička sponzorovaný Tipsportem zamíchá sestavou a posílá na ledovou plochu bandu sázkařů.

Autor je sociolog.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies