Ve Wagnerově opeře vyprávějící o středověkých pěveckých soubojích na hradě Wartburgu bychom Ježíše hledali marně. V pojetí mladého ruského režiséra Timofeje Kuljabina se však středověký pěvec Tannhäuser změnil ve filmového režiséra, natáčejícího skandální film o Kristovi. Toho v inscenaci nacházíme na Venušině hoře, kde se oddává tělesné lásce – zatímco v původní verzi erotická dobrodružství zažíval sám Tannhäuser. Umělec v jednom z rozhovorů zdůraznil, že „opera není v první řadě o Ježíšovi na Venušině hoře, ale o režisérovi, který se o tom rozhodl natočit film, a o tom, jak ho společnost nepochopila, odmítla a potrestala“. Podle svých slov hledal „téma, které je v současné společnosti tabu. A náboženství dnes patří mezi ta nejkomplikovanější témata – je provokativní a spekulativní.“
Pussy Riot v opeře?
Zvolit si provokativní téma se Kuljabinovi více než povedlo. Novosibirský metropolita Tichon na něj podal stížnost k prokuratuře – prý proto, že církev nemohla nereagovat na množství telefonátů a dotazů šokovaných věřících. S nekonkrétním odkazem na „tělesná potěšení“, jimž se Kristus v opeře oddává, představitelé církve uvedli, že představení „se vysmívá citům věřících, uráží pravoslavnou církev a podněcuje náboženskou nenávist“.
Vláda prohlásila, že zřídí zvláštní radu, která bude napříště všechny divadelní hry posuzovat a nedopustí, aby byly uráženy city věřících.
Režisér Kuljabin a ředitel novosibirského divadla Boris Mezdrič stanuli 10. března před soudem, kde čelili obvinění z úmyslné veřejné urážky citů věřících. Soud je sice osvobodil, avšak v následujících týdnech se celý případ dále projednával na ministerstvu kultury. Na konci března pak došlo souběžně s velkou demonstrací odpůrců Kuljabinovy opery k odvolání ředitele divadla. Nově jmenovaný ředitel pak pod záminkou, že s ním Kuljabin odmítá komunikovat, inscenaci stáhl z repertoáru. Na počátku dubna navíc prokuratura dříve odmítnutá obvinění proti divadelníkům vrátila k soudu.
Jedenapůlmilionový Novosibirsk není v ruském měřítku žádné provinční hnízdo. Je to třetí největší město v zemi a tamní divadlo i opera jsou známy svou vysokou úrovní. Vysoká je tu ovšem také aktivita samozvaných strážců morálky. Již v roce 2012 ve městě měla velké problémy kontroverzní výstava Rodina (Vlast) Marata Gelmana. Podle Mezdričových slov se netolerantní církevní kruhy od té doby „začaly projevovat aktivněji a hlavně agresivněji“.
Wagner a konkrétně Tannhäuser, opera uvedená poprvé již roku 1845, jako by podobné dramatické zápletky přímo přitahovali. Kuljabinova inscenace jistě není tak šokující, jako experiment, který se roku 2013 odehrál v Düsseldorfu: tehdy se na scéně objevily plynové komory a hlavní hrdina v koncentráku střílel židovské vězně. Toto originální pojetí způsobilo německým divákům šok – odcházeli ze sálu během představení a někteří dokonce museli vyhledat lékařské ošetření. Vedení divadla poté operu vcelku pochopitelně stáhlo z repertoáru. V Novosibirsku se však všechna čtyři uvedení setkala s velkým úspěchem, v sále bylo vyprodáno a po představení následovaly bouřlivé ovace.
Umělců, kteří se dostali do potíží proto, že vytvořili netradiční obraz Krista, už bylo mnoho. Stačí vzpomenout román Nikose Kazantzakise Poslední pokušení a podle něho natočený Scorseseho film, ve kterém je Ježíš milencem Máří Magdaleny, či Bulgakovova Mistra a Markétku, kde v apokryfním příběhu vystupuje Kristus pod jménem Jošua Ha-Nocri. Dokonce i v Česku si pamatujeme protesty provázející reklamu na Formanův film Lid versus Larry Flynt, která hlavního hrdinu zobrazovala ukřižovaného v ženském klíně. Velmi podobně pojatý filmový plakát upozorňující na fiktivní Tannhäuserův film o Ježíšovi se v opeře – na krátký okamžik – objevuje na scéně jako dekorace. Pochopitelně už zazněly hlasy, které Kuljabinův režijní počin srovnávají s akcí Pussy Riot, ale zúčastnění s tím nesouhlasí. „Hrajeme snad v pravoslavném chrámu? Ne, my hrajeme v jiném chrámu, ve svém vlastním,“ řekl nyní již propuštěný Mezdrič.
Veliké náboženství
Pozoruhodná je neochota představitelů církve s umělci vůbec komunikovat. Ti přitom chtějí diskutovat a pobuřující plakát odstranili. Ani přes iniciativu ředitele divadla však nedošlo k žádnému vzájemnému setkání, na němž by si obě strany sporu mohly vzájemně vyjasnit stanoviska. Můžeme si vzpomenout na nedávný úspěšný film Leviatan ruského režiséra Andreje Zvjaginceva, zobrazující na příkladu malého ruského městečka oboustranně výhodnou spolupráci světské a církevní moci. Zaběhnutá mašinerie na vnější podněty nereaguje, jednotlivec pro ni neznamená žádnou překážku. Také Leviatan se v Rusku dočkal nemilosrdné kritiky, mimo jiné z úst ministra kultury.
Na demonstraci odpůrců opery se 29. března se podle různých údajů sešlo mezi dvěma až deseti tisíci lidí. Jejím heslem bylo „Ubráníme to, co je nám svaté – zachráníme Rusko“. Na této akci, která měla charakter náboženského shromáždění, vystoupil novosibirský metropolita, ale i někteří politici, například poslanec Státní dumy za vládní stranu Jednotné Rusko a bývalý boxer Nikolaj Valujev. Andrej Panfjorov, šéf frakce Jednotného Ruska v novosibirském Zákonodárném shromáždění, prohlásil, že se nechystá být politicky korektním „z jednoho prostého důvodu: věci je třeba nazývat svými jmény“. Poté více než otevřeně varoval liberální veřejnost před fašismem, který již řádí na Ukrajině a mohl by se objevit i v Rusku: „První, kdo bude viset, až sem dorazí fašistické svině, budou ony. Budou se houpat na kandelábrech. Nechápou, že rozeštvávají naši společnost, rozechvívají naši mocnou zemi. Ale to se jim nepodaří, protože my máme veliké dějiny a veliké náboženství.“
Podobným obtížím v Rusku čelí i jiné současné inscenace. Například Puškinova Vánice, uváděná ve městě Iževsk v Udmurtii, vyvolala stížnost ze strany pravoslavného kněze. Kříž a kněžský oděv, které se ve hře objevují, prý „mají hypertrofovanou a zrůdnou podobu“. Duchovní požadoval, aby se představitelé republiky Udmurtie za představení veřejně omluvili. Vláda republiky v reakci prohlásila, že zřídí zvláštní radu, která bude napříště všechny divadelní hry posuzovat a nedopustí, aby byly uráženy city věřících. I v českých médiích vzbudila pozornost nedávná zpráva ruského státního Institutu kulturního dědictví, který ve své expertíze kritizoval řadu současných her vzniklých na základě Puškinových textů a vyslovil se proti nyní prý převládající tendenci k „experimentálnímu“ čtení a interpretaci ruské klasiky.
Ruská pravoslavná církev ústy svého mluvčího Vsevoloda Čaplina prohlásila, že má plné právo vyslovit se k jakémukoliv tématu, týkajícímu se morálního rozměru veřejného života. Je zřejmé, že při svém počínání má podporu vysokých míst. Proto je nekompromisní postoj novosibirského metropolity v celé záležitosti zatím rozhodující, a to navzdory probíhající bouřlivé debatě v médiích, petici na podporu představení, kterou podepsalo 48 tisíc lidí, a četným solidárním vystoupením režisérových uměleckých kolegů. Zdá se, jako by některé církevní kruhy zkoušely rozsah svého vlivu na ruskou společnost i státní kulturní politiku. V době sílícího pocitu vnějšího ohrožení a agresivních nacionalistických nálad se jim zatím docela daří.
Autor je ukrajinista.