Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Strašidlo squattingu obchází městem

Takřka zároveň začalo tažení proti dvojici jediných autonomních prostorů v Praze. Boj – už zase – pokračuje…

Prahou obchází strašidlo squattingu a ve svaté válce proti tomuto strašidlu se spojili majitel zchátralé košířské usedlosti Oldřich Vaníček i soukromobezpečnostní náckové, ÚZSVM i GIBS, sociální demokraté i čeští policajti. Jak se zdá, jejich cílem je „vyřešit“ během jednoho týdne oba pražské autonomní prostory, tedy Cibulku i Kliniku. Zřejmě proto, aby jejich příznivci nevěděli, kam dřív skočit. Cibulka má být podle všeho vyklizena za jediným účelem – tím je její další devastace. Klinika prošla groteskní veřejnou soutěží – aby ožila na pouhý měsíc. Nejde jen o výsměch jakékoli svébytné angažovanosti ve veřejném prostoru, ale také o přímý útok na ni, navíc vedený na všech frontách.

O historii pustnutí obou jmenovaných míst a okázalém nezájmu vlastníků o jejich osud, který se zázračně proměnil v zanícený boj za vlastnické právo, si každý mohl přečíst zde i leckde jinde dost. Stejně tak o aktivitách, kterým Cibulka skýtala po necelé tři roky útočiště, i o těch, které Klinika plánovala či už stihla realizovat. Podívejme se proto jen na události posledních dnů a týdnů.

Osud dvou domů

Dohoda mezi obyvateli Cibulky a jejím majitelem Oldřichem Vaníčkem umožnila – přes permanentní drobnou policejní šikanu squatterů – fungování jediného pražského legálního squatu. Majitele zase zbavila otravného obtěžování ze strany památkářů. Že dům, v němž někdo bydlí, odolává chátrání neporovnatelně lépe, než ten opuštěný, je fakt, který nezpochybní snad ani ti nejfanatičtější zastánci soukromého vlastnictví. Po necelých třech letech skončilo příměří mezi majitelem a squattery kvůli marginálním hádkám, které jsou podle všeho jen pokusem legitimizovat násilné vystěhování. Právě tím totiž majitel hrozí. Ti, kteří na Cibulce žijí, jsou zase odhodláni tam zůstat.

Příští týden se nejspíš uskuteční tažení proti dvěma nejvýznamnějším a vlastně jediným pražským autonomním prostorům. Jeho cílem bude jediné: vymazat je z mapy města.

Z Cibulky chce Vaníček údajně udělat dům pro seniory. Jenže pokus prodat usedlost za sto padesát milionů korun už kdysi selhal nejen kvůli tomu, že objekt je památkově chráněný a jakékoli stavební zásahy to musí respektovat, ale i proto, že samotná rekonstrukce by si vyžádala přinejmenším stejnou částku. Podle obyvatel usedlosti chce Vaníček tohoto bohulibého cíle dosáhnout vyklizením prostoru za pomoci profesionálních rváčů verbovaných mezi sympatizanty neonacismu a lákaných možností praštit si do „těch feťáků z Cibulky“. Stačí si vzpomenout, že podobná náborová strategie byla uplatněna při vyklízení squatu Milada, aby toto obvinění neznělo tak paranoidně.

Případ Kliniky je ještě grotesknější. Nejdřív to vypadalo, že všechny strany chtějí vyjednat přijatelný kompromis, v němž se odrazí i široká společenská podpora, již se Klinice podařilo získat. Proběhla veřejná soutěž, kterou kolektiv Kliniky vyhrál. Zdálo se, že přinejmenším na rok si můžeme oddechnout. Po středečním zasedání vlády ale došlo k absurdnímu obratu. Objekt má být během pouhých dnů převeden na Generální inspekci bezpečnostních sborů (GIBS) a aktivisté si mají sbalit fidlátka a táhnout k čertu. Co s prací, kterou během dobrovolných brigád desítky lidí na baráku odvedly v dobré víře, že dohoda, k níž se dospělo, něco znamená?

Bona fide

Právě ono „v dobré víře“, ono právnické bona fide, bylo předpokladem jakékoli aktivity – oprav, vymalování, práce na zahradě. Pokud by místo této dobré víry zaujalo přesvědčení, že místo roku či snad několika let půjde jen o pár dní, jakákoli práce by neměla smysl a dům by chátral dál. Je pravda, že ve výpůjční smlouvě byla klauzule o tom, že pokud se objekt vyjme z privatizace, může si s ním Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) dělat co chce. Je ale přinejmenším s podivem, že obvykle liknavá státní byrokracie začala v tomto případě jednat bleskově. Jenže možná právě v tom je zakopán pes: třeba celou věc popohnala právě horečnatá činnost, která se v objektu a kolem něj v posledních týdnech odehrávala. Patrně vznikla obava, že by si na donedávna nevzhledný dům v Jeseniově ulici místní i přespolní natolik zvykli, že by jej nechtěli vyměnit za pochmurné pracoviště GIBS.

Je to vlastně podobná nezdařená kalkulace jako v případě Cibulky. V jejím případě mají někteří za to, že majitel doufal, že nechat v ní pár let „živly“ obtěžující okolí hlasitou hudbou, povede k tomu, že místní nakonec uvítají proměnu usedlosti v jakoukoli fantaskní obludnost. Třeba hotel pro psy. To se ale nestalo a Cibulka – podobně jako Klinika – má podporu svých sousedů, městské části i bezmála dvou desítek občanských sdružení z Prahy 5.

Boj pokračuje

Odpověď na otázku, zda pro využití obou objektů existují nějaké reálné a v brzké nebo aspoň dohledné době realizovatelné plány, je ve hvězdách. V obou případech je to však nanejvýš pochybné. Stejně nezodpovězená zůstává i otázka, proč černý stín zániku dopadne na centra alternativní kultury v Košířích i na Žižkově v jediném týdnu. To si zaslouží více veřejného zájmu než nedávné částečné zatmění slunce. V tomto případě se totiž může zatmět na mnohem delší dobu než pár minut.

Je vlastně vedlejší, jedná-li se o temné spiknutí, tajemnou jungovskou synchronicitu nebo prostou shodu náhod. Faktem je, že příští týden se nejspíš uskuteční tažení proti dvěma nejvýznamnějším a vlastně jediným pražským autonomním prostorům. Jeho cílem bude jediné: vymazat je z mapy města. Snaha o likvidaci squatu Cibulka je podle všeho pokračováním dobře známé čtverylky soukromého vlastníka, na jejímž konci má být hromada sutin a jako cena pro vítěze lukrativní parcela. Dění okolo autonomního sociálního a kulturního centra Klinika ve světle posledních událostí zase působí dojmem série taktických rošád, kterými státní úřady chtěly nechat vyhasnout zájem veřejnosti. Finální úder přichází v okamžiku, kdy zdánlivá vstřícnost úřadů ztěžuje mobilizovat podporu. Bohužel není čas si oddechnout. Boj pokračuje a obyvatelé Cibulky i aktivisté z Kliniky stále potřebují veškerou podporu, kterou jim můžeme poskytnout. Stále platí, že ne-li jedinou, pak nejdůležitější naší zbraní je solidarita!

Autor je publicista.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image