Od začátku dubna se na veřejnosti objevily hned dvě vyšetřovací zprávy týkající se vojenských aktivit státu Izrael. Jednu si nechala vypracovat španělská armáda, druhou OSN. I když ani jedna nepředstavuje stát Izrael v dobrém světle, podpora ze strany českého ministerstva zahraničí zůstává nadále skálopevná.
Ostřelování budov OSN v Pásmu Gazy
Vyšetřování španělské armády se zaměřovalo na incident z konce ledna letošního roku, kdy na Izraelem okupovaném území Golanských výšin, na hranicích mezi Izraelem a Libanonem, napadli izraelské vojáky příslušníci hnutí Hizballáh, kteří se mstili za útok spáchaný na nich o několik týdnů dříve. Dva příslušníci izraelské armády zahynuli. Při následné přestřelce mezi Hizballáhem a izraelskou armádou došlo k úmrtí španělského příslušníka mírové mise OSN, šestatřicetiletého desátníka Javiera Toleda, který se v tu chvíli nacházel na libanonské straně hranice. Toleda zabila izraelská raketa. Vojáci OSN, kteří byli svědky celého incidentu, vypověděli, že izraelská armáda jeho pozici zasáhla několikrát a úmyslně. Nejprve podle jednoho z příslušníků mise dopadly izraelské střely 500 metrů severně od pozic vojáků OSN, následně izraelské síly upravily trajektorii svých střel a ty zasáhly svůj cíl. Vyšetřovací zpráva španělské armády izraelskou vinu potvrdila a přinutila Izrael převzít zodpovědnost za tuto tragickou událost.
České ministerstvo zahraničí ukázalo, že jde-li o spojenectví s Izraelem, nestojí mu v cestě porušování mezinárodního práva ani páchání válečných zločinů. Navíc se neohlíží ani na vlastní koncepci zahraniční politiky.
Další vyšetřovací zpráva, ve které hrála hlavní roli izraelská armáda, byla zveřejněna začátkem tohoto týdne. Nechala ji vypracovat OSN, aby zrekonstruovala události v Pásmu Gazy vedoucí k zásahům jejích budov. Došlo k nim loni v létě během eskalace napětí mezi Izraelem a palestinským hnutím Hamás, která vyvrcholila izraelskou intervencí do Pásma Gazy. Tento konflikt si podle údajů OSN vyžádal na palestinské straně 2220 životů (z toho 1492 civilistů) a 72 životů Izraelců (z toho šest civilistů). Během padesátidenních bojů došlo k celkem sedmi incidentům ostřelování budov Agentury OSN pro pomoc uprchlíkům (UNRWA). Jedna z budov se dokonce stala terčem opakovaně. Celá situace byla o to nebezpečnější, že se tyto budovy během bojů staly úkrytem pro palestinské civilisty. V době nejtvrdších střetů se zde schovávalo na 200 tisíc lidí, což představuje více než deset procent tamní populace. Během bojů v Pásmu Gazy bylo z domovů vyhnáno na 460 tisíc Palestinců.
Ve třech případech zasáhly izraelské střely prostory, v nichž se v tu chvíli ukrývali uprchlíci – zemřelo 44 lidí a dalších 227 utrpělo zranění. Mezi oběťmi byly především ženy a děti a také několik zaměstnanců OSN. Nejtragičtější byl útok na budovu školy Džabália z 29. července 2014, který si vyžádal 21 životů. Izraelská armáda se hájila tím, že opětovala palestinskou palbu vycházející z prostor školy. Nikdo z přítomných Palestinců, zaměstnanců OSN a dokonce ani novinářů však žádnou střelbu z prostor školy nezaznamenal. Tvrzení izraelské armády vyvrátila také zpráva lidskoprávní organizace Human Rights Watch, která tento incident vyšetřovala.
UNRWA dále uvedla, že sedmnáctkrát upozornila izraelskou armádu na přesnou pozici této školy, a přesto byla zasažena. Nedlouho po tomto útoku obletěly svět záběry tiskového mluvčího UNRWA Chrise Gunnesse, jenž se při snaze popsat události ve škole Džabáia v přímém přenosu rozplakal. Gunness později prohlásil: „Pokud moje slzy dokážou přimět svět, aby upřel svou pozornost na naprosté upírání lidské důstojnosti v Pásmu Gazy, pak jich v žádném případě nelituji.“ Útok na školu organizace UNRWA odsoudil také generální tajemník OSN Pan Ki-mun a dodal, že neexistuje nic více zahanbujícího než útok na spící děti. Zároveň žádal, aby z toho izraelská strana vyvodila důsledky.
Výsledky vyšetřování zveřejněné toto pondělí potvrzují, co už se dávno vědělo. Tedy, že za útoky stála izraelská armáda. Zpráva ovšem uvádí i další známou skutečnost, a sice, že ve třech budovách organizace UNRWA byly nalezeny zbraně hnutí Hamás. Tyto budovy byly v tu chvíli opuštěné, protože se nacházely v nárazníkovém pásmu, které izraelská armáda na čtyřiceti procentech území Pásma Gazy vytvořila, když toto území vybombardovala. Hnutí Hamás se dočkalo tvrdé kritiky ze strany generálního tajemníka OSN za to, že v budovách ukrylo rakety a porušilo tak neutralitu tohoto území. Stejně tak si ale kritiku vysloužil stát Izrael za smrtonosné útoky na budovy jedné z organizací OSN.
S Izraelem navěky
Žádný z výše zmíněných faktů však neotřásl stanoviskem českého ministerstva zahraničí, které nadále stát Izrael označuje za jednoho z našich nejbližších spojenců a plánuje další oficiální setkání s představiteli izraelské vlády. Před několika týdny české ministerstvo zahraničí ukázalo, že jde-li o spojenectví s Izraelem, nestojí mu v cestě porušování mezinárodního práva ani páchání válečných zločinů. Navíc se neohlíží ani na vlastní koncepci zahraniční politiky.
Celkem šestnáct ministrů zahraničí zemí Evropské unie se podepsalo pod dopis adresovaný Vysoké představitelce pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Evropské unie Federice Mogheriniové. Vyzývají ji, aby se zasadila o urychlení procesu zvláštního označování izraelských výrobků, které jsou vyráběny v nelegálních izraelských osadách. Tyto osady jsou v rozporu s mezinárodním právem a Mezinárodní trestní soud, který právě izraelské aktivity prošetřuje, podobnou činnost kvalifikuje jako válečný zločin. Mimo to Evropská unie považuje osady za největší překážku v dosažení míru mezi Izraelem a Palestinou. V dopise evropských ministrů se píše: „Pokračující výstavba nelegálních izraelských osad na okupovaném palestinském území a dalších územích, které Izrael okupuje od roku 1967, ohrožuje možnost dosažení spravedlivé mírové dohody.“
To koresponduje s koncepcí české zahraniční politiky, která uvádí: „Česká republika bude nadále podporovat blízkovýchodní mírový proces, směřující k uspořádání ve formě dvou samostatných států. Zároveň bude obě strany upozorňovat na škodlivost kroků tento proces podkopávajících.“ V dopise evropských ministrů zahraničí přesto podpis českého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka chybí. To odporuje nejen koncepci ministerstva, ale také dřívějším slovům náměstka ministra zahraničí Petra Druláka, který loni tvrdil, že Česká republika se ve svém přístupu k Izraeli nebude lišit od přístupu Evropské unie a veřejnost může očekávat, že náš postoj bude podobný tomu nizozemskému. Jenže zatímco podpis nizozemského ministra zahraničí v dopise nalezneme, podpis toho českého bychom v něm hledali marně.
Není nic překvapivého, že česká média nadále ignorují porušování mezinárodního práva ze strany Izraele a až na výjimky nepovažují za vhodné informovat ani o závěrech zmíněných vyšetřování, ani o výzvě evropských ministrů zahraničí. Neinformovala tedy českou veřejnost přirozeně ani o tom, že podpis ministra Zaorálka pod ní chyběl. Neznalost detailů celého konfliktu na straně české veřejnosti a z ní vycházející nulová představa o izraelském porušování mezinárodního práva pak připravuje pozici českému ministerstvu zahraničí v čele s ministrem Zaorálkem k tomu, aby bez větší kritiky nebo tlaku ze strany veřejnosti nadále udržoval naprosto nadstandardní vzájemné vztahy se státem, který je světovými lidskoprávními organizacemi označován za viníka válečných zločinů a aktuálně je ze stejného důvodu vyšetřován Mezinárodním trestním soudem. Zaorálek se navíc postojem, který zaujímá vůči Izraeli, zpronevěřuje nejen koncepci svého ministerstva, ale také svým vlastním slovům, když se při představování nové koncepce odvolává na mravní odkaz Jaroslava Šabaty a Jiřího Dienstbiera, tedy dvou osobností známých svými humanitními zásadami a především odvahou aktivně veřejně vystupovat v případech, kdy jsou tyto zásady porušovány. Škoda, že se Zaorálek neodhodlal Šabatu s Dienstbierem následovat.
Autor studuje mezinárodní vztahy.