Bankéři nezákonně ždímají systém

Výsledky vyšetřování amerického ministerstva spravedlnosti ukazují, že velké banky byly součástí organizovaného globálního spiknutí s cílem okrádat své klienty.

Největší světové banky očekávaly celé měsíce s obavami rozhodnutí amerického ministerstva spravedlnosti ohledně manipulací na devizovém trhu. Postih ohlášený minulý týden byl přinejmenším měkčí, než se čekalo. Pokuta 5,7 miliardy dolarů (asi 140 miliard korun) byla přičtena k dřívějším postihům z loňského podzimu, a celková částka tak dosahuje ohromující výše 9,7 miliardy dolarů (asi 241 miliard korun). Klíčové je však přiznání bank, že to, co dělaly, byl zločin. Nejvyšší americká státní žalobkyně Loretta Lynchová prohlásila, že tradeři obchodující se zahraničními měnami se dopustili „nehorázné ohavnosti“ tím, že se spolčili ve skupině, jíž přezdívali „kartel“ a která od roku 2007 do konce roku 2013 manipulovala s trhem. Pokuta „odpovídá rozsáhlé škodě, která byla způsobena. A měla by aktéry na trhu do budoucna odradit od dobývání zisků bez ohledu na rovnou soutěž, zákony a veřejný zájem.“

Zločin desetiletí

Řečeno stručně, nejprestižnější banky světa zcela bezostyšně a systematicky okrádaly své klienty. Byl to zločin desetiletí a trhy očekávaly horší postih. Před měsícem zaplatila Deutsche Bank rekordní pokutu 2,5 miliardy dolarů (téměř 64 miliard korun) za manipulace na devizových a finančních trzích. Je-li měřítko nastaveno takto, vyvozovaly trhy, pak postih dalších bank bude ještě vyšší. V této situaci se tedy suma 5,7 miliardy dolarů zdála nevysoká a akcie Barclays, RBS, Citigroup a JP Morgan také samou úlevou ostře poskočily vzhůru.

Všichni teď musí připustit, že velké banky byly součástí organizovaného globálního spiknutí s cílem okrádat své klienty. Ukázalo se, že celá struktura obchodování i ekonomická filosofie, o kterou se obchodování opírá, jsou špatné.

Bankovní svět se teď utěšuje, že to nejhorší už snad minulo. Kombinace mírně navýšené regulace, většího dodržování interních předpisů a možnost zpětné redukce bonusů v případě nekalého jednání, spolu se skutečným odhodláním na úrovni vedení vymýtit ilegální praktiky v kancelářích obchodníků – to vše by snad mělo začít přinášet výsledky.

Ovšem bude to stačit? Naši prarodiče, kteří ještě nebyli tolik ve vleku dnešní vládnoucí doktríny – totiž že trhy lze považovat za neomylné a egoismus že je jedině blahodárný – dovedli organizovat trhy moudřeji než všichni dnešní ekonomové a regulátoři. Je zarážející, že navzdory rekordním pokutám a navzdory vyhazovu pro ředitele devizových operací anglické centrální banky Bank of England, který o tajných dohodách mezi bankami věděl, ale příslušný úřad neupozornil (na základě úvahy, že whistleblowing není součástí jeho povinností), zůstává britský přístup velice měkký.

Shnilý je celý sud

Minouche Shafiková, viceguvernérka Bank of Enland, vyjádřila v přednášce proslovené na London School of Economics zděšení nad tím, jakou samozřejmostí se nekalé praktiky staly a jaký jazyk bankéři volí na svou obhajobu. (Shafiková má na starosti revizi fungování devizových trhů, jejímž výstupem budou návrhy konkrétních změn.) Otevřeně přiznala, že dnes už nemůže nikdo mluvit jen o „několika zkažených jablcích“ – shnilý je celý sud. Avšak přestože sama uznává nezbytnost hlubokých změn, nápravu navrhuje především v oblasti technických opatření. Celkovým vyzněním mi její vyjádření připomíná nechvalně známou Bischoffovu zprávu o stavu bankovního systému z přelomu let 2008 a 2009, která navzdory jen velmi těsně odvrácenému bankovnímu kolapsu doporučovala, aby se přikročilo jen k co nejmenším reformám.

Abych však Minouche Shafikové nekřivdil, musím dodat, že její přednáška vznikla ještě před přiznáním bank k nezákonném jednání z minulého týdne. Výsledky vyšetřování Amerického ministerstva spravedlnosti ovšem zcela mění situaci. Všichni teď musí připustit, že velké banky byly součástí organizovaného globálního spiknutí s cílem okrádat své klienty. Tradeři se scházeli na tajných online fórech a synchronizovali nákupy a prodeje obrovských objemů zahraničních měn tak, aby z toho sami měli zisk. Jak řekl jeden z nich: „Kdo nešvindluje, ten se nesnaží.“ Ukázalo se, že celá struktura obchodování i ekonomická filosofie, o kterou se obchodování opírá, jsou špatné.

Vlády už dnes neovládají úrokové sazby v souladu s mezinárodně dohodnutým systémem, jako to dělaly po válce. Cena základního finančního aktiva je tedy určována výhradně soukromou nabídkou a poptávkou. Trhy si vytvářejí vlastní pravidla. Neexistuje téměř žádná veřejná regulace. Banky nakupují a prodávají zcela volně podle svých zájmů a zájmů svých klientů. Konflikt zájmů je všudypřítomný. Honba za ziskem je jedinou posvátnou hodnotou.

Hlavním argumentem uváděným na obhajobu tohoto systému je rozvoj globálního obchodu a růst prosperity, jenomže denní obrat na trzích s cizími měnami dalece převyšuje objem globálního obchodu. V parafrázi Adaira Turnera, který byl předsedou dnes zrušeného regulačního úřadu Financial Services Authority, se dá říct, že drtivá většina tohoto obratu evidentně není ani společensky přínosná, ani nepřispívá k růstu veřejného blahobytu. Ovšem ti, kdo se tohoto obchodování účastní, se na něm velmi obohacují, a to, jak se ukázalo, často nezákonnými prostředky.

Kluci na vzestupu

Třicet let vládne doktrína, že zásahy státu jsou kontraproduktivní. Moderní obchodní společnosti, mezi něž patří i banky, jsou vybízeny, aby samy sebe definovaly nikoliv jako organizace přispívající k ekonomickému a společenskému rozvoji, ale jen jako stroje na generování zisků pro anonymní akcionáře, kteří ze všeho nejvíc připomínají přelétavé turisty. Ani manažeři své týmy obchodníků nijak zvlášť nekontrolovali: dobře věděli, jak jsou celkové zisky důležité pro jejich bonusy i pro celou banku. A samotní obchodníci? Ti byli vždy připraveni obchodovat sami se sebou – přesouvat se z banky do banky podle toho, kdo nejlépe platí. Nestali se tedy integrální součástí větší organizace: byli a pořád to jsou jen „kluci na vzestupu“.

Larry Fink, šéf BlackRock, největší investiční společnosti na světě, rozeslal dopis všem šéfům pěti set největších firem z žebříčku časopisu Fortune, ve kterém odsoudil orientaci moderních korporací výhradně na krátkodobé finanční priority. Korporace podle něho zcela ztratily směr a musí znovu nalézt vlastní určení. To, co se dělo v kancelářích devizových traderů, je součástí téhož příběhu. Řešení bude vyžadovat nový konsenzus jak mezi akcionáři, firmami a jejich zaměstnanci, tak mezi veřejnou a soukromou sférou. Potřebujeme nový typ firemního práva a takové změny ve vlastnických strukturách, abychom manažery přiměli řídit se podle strategií, které nebudou tak hysterické, krátkodobé a amorální jako nyní.

Stát, namísto toho, aby uvaloval drastické pokuty ex-post, má povinnost vytvořit – ve spolupráci s bankami – takovou finanční architekturu, v níž k podobným praktikám jednoduše nemůže dojít. Konflikty zájmů a příležitost k manipulaci s cenami musí být postaveny mimo zákon a obchodníci porušující zákon musí být potrestáni. Možnost zpětného odebrání by se měla týkat všech bonusů. Obchodování s cizími měnami by mělo být povoleno jen na licencovaných, kontrolovatelných burzách.

Tato pravidla, která volnotrhovci celého světa dlouho odsuzovali jako cosi předpotopního, se dnes jeví jako nanejvýš rozumná opatření, vstřícná vůči poctivému obchodu. Britská centrální banka pod vedením Marka Carneyho již nějakou dobu bez zbytečného humbuku re-reguluje hypoteční trhy, a postupně tak opouští volnotržní fanatismus osmdesátých a devadesátých let. K témuž by mělo dojít i na devizových trzích. Naši prarodiče totiž nakonec nebyli tak úplně hloupí.

Autor je politický ekonom působící na Hertford College v Oxfordu.

Z anglického originálu Criminal bankers have brazenly milked the system. Let’s change it publikovaného na stránkách deníku The Guardian přeložil Pavel Černovský.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies