Bezzemci kapitalismu

,

Střední třídy s hypotékami a chudina v ghettech mají leccos společného. Na obou jde skvěle vydělat.

Bydlení v Česku se znormalizovalo do podmínek kapitalismu. Zatímco střední třídy mají hypotéky, chudí stále častěji směřují do ghett. I v nich se ale ledacos mění. Maloměstským mafiánům s velkým mercedesem a čtyřmi gorilami v péřových bundách už totiž pomalu odzvonilo. Vlastníci jedné ubytovny pro chudé, několika nonstop heren s VLT terminály či jedné menší vymahačské firmy se musí pomalu sklonit před globálními hráči v oboru. Velký kapitál už zdaleka nevydělává jen na hypotékách, ale může nabídnout i bydlení pro chudé.

Spekulace s byty

Zpráva Citibank z roku 2005 doporučila velkým investorům vkládat peníze nejen do byznysu pro superbohaté, ale i do služeb pro sice chudnoucí, ale zato stále širší společenské dno. A nejedná se jen o obrovské hypermarkety, kde si koupíte podřadné jídlo. Mnohem častěji jde o byznys s půjčkami, hazard a bydlení. Právě bydlení jako klíčová podmínka důstojného života je ideálním cílem. Bydlet totiž potřebují všichni – vedle alkoholu je to jistota. Lokálním mafiánům, kteří tento segment trhu tradičně rádi zajišťovali, proto vyrostla mocná konkurence, jež se zaměřuje na ty nejchudší.

Náš stát se v první řadě nestará o lidi, ale o velký byznys a jde na ruku zahraničním firmám více než kterákoli jiná vyspělá země.

České (ani pražské) ceny nájmů nedosahují výše, která by masivně bránila méně movitým částem středních tříd bydlet ve čtvrtích, kde žily po většinu svého života – na rozdíl od Londýna, New Yorku nebo San Franciska. Periferní poloha České republiky nejspíš domácí střední třídy od tohoto osudu ušetří (s výjimkou nejlukrativnějších lokalit v Praze), ale nijak neochrání chudé a nejchudší, jejichž bydlení je už řadu let předmětem spekulací.

Co se vlastně děje? Český trh s byty byl zpočátku „deformován“ předchozím obdobím normalizace. Po revoluci někdo zjistil, že „jeho“ byt patří městu či státu, někdo se naopak dozvěděl, že mu patří družstevní byt, a někteří nešťastníci pochopili, že bydlí v restituovaném domě s majitelem, který si láme hlavu, jak se jich co nejrychleji zbavit. Ve většině případů se to ale dalo nějak zvládnout. Regulace nájemného a velké množství bytů v městském vlastnictví totiž dlouhou dobu zajišťovaly poměrně nízké ceny bydlení. I lidé s nízkými příjmy tedy měli šanci najít důstojnou střechu nad hlavou. Relikty minulosti jsou však dnes již překonány. Česká společnost a její realitní trh stojí rovnýma nohama v reálkapitalismu. Zatímco střední třída dělá, co může, aby se za cenu hypoték dostala k vlastnímu bydlení, chudší lidé se propadají dolů a okolí jejich bytů se pomalu mění v ghetta.

Příklad z Ostravska

Specifikem rychlého chudnutí celých čtvrtí v kdysi prosperujícím severomoravském kraji byla privatizace bytů OKD. Právě ta tu urychlila proces ghettoizace. Lidé v produktivním věku s lépe ohodnocenou prací se přestěhovali z bývalých bytů OKD do vlastních (byť často za cenu mnohaleté hypotéky). Střední třída tak zmizela a na pozůstalých nájemnících leží stále častější osud chudých – platí nájem, na který nemají peníze. V Karviné, Havířově i Ostravě-Porubě lidé pozorují, jak se jim jejich kdysi bohaté čtvrti před očima mění v ghetta. Majitelům domů to však nemusí vadit – jejich zisky nejsou výrazně ohroženy.

Osud Ostravy-Poruby, Karviné, či Havířova hrozí i dalším městům, která se ocitla mimo hlavní tepny rozvoje. Privatizace bytů OKD totiž ukazuje, co hrozí víceméně všude. Pokud se bohatší lidé ze střední třídy přestěhují do vlastních bytů a domů, v lokalitě zůstanou jen ti, kteří si nemůžou pořídit vlastní bydlení. A jelikož na vlastní bydlení nemají, jsou nuceni platit i nevýhodné nájmy. Důsledkem je, že cena bydlení v oblasti neklesá.

Kolonie jménem Česko

Skončit v ghettu tedy nakonec nemusí být těžké. Růžové vyhlídky ale zřejmě nečekají ani střední vrstvy, kterým se podaří chřadnoucí čtvrti opustit. Ostatně právě oblast Ostravska zkoumal Jan Keller ve své knize Nová sociální rizika. A zjistil, že drtivá většina zdejších obyvatel si rozhodně nemůže vyskakovat. Místní lidé mají nízké příjmy a jen minimální úspory. Také bydlí převážně v panelákových bytech, které jim buď nepatří, anebo jsou pod hypotékou.

Keller píše, že ostravské střední vrstvy jsou „skutečně dost chudé“. Od středních vrstev bychom čekali, že budou vlastnit bydlení a že mají v rezervě úspory pro případ nouze. Měly by navíc vydělat tolik, aby se dokázaly postarat o své zdraví, měly zajištěný solidní důchod a dostatek volného času. Také by měly umožnit vzdělání svým dětem a trochu je do života zabezpečit. To ale pro naše střední vrstvy neplatí – žijí v čím dál větší nejistotě.

O moc lépe to nevypadá ani na celorepublikové úrovni. Stačí si udělat malé srovnání se Západem. Pokud porovnáme průměrné mzdy v Česku s Německem, zjistíme, že jsou třikrát až čtyřikrát nižší – zhruba dvacet pět tisíc oproti sto tisícům korun. Náš stát se totiž v první řadě nestará o lidi, ale o velký byznys a jde na ruku zahraničním firmám více než kterákoli jiná vyspělá země. Co se týče odlivu peněz ze země a návratnosti investic pro zahraniční subjekty, podle údajů MMF se Česká republika zařadila po bok Ruské federace, Bolívie a Zambie. Místo nich jsou u nás ždímáni zaměstnanci.

Jen v roce 2013 odteklo z Česka na dividendách přes tři sta miliard korun. K tomu připočtěme tristní minimální mzdy, které u nás patří k nejnižším v Evropě. A nakonec přidejme jednu „perlu“. Podle OECD je Česko první v počtu odpracovaných hodin za minimální mzdu, které jsou potřeba, aby byla překročena hranice chudoby. Lidé u nás zkrátka makají, až se z nich kouří. Navíc nic moc nenasvědčuje tomu, že by se proti svému postavení chtěli vzbouřit. Naše země se tak podobá klondajku či kolonii.

Hypotéky a karavany

Určitou inspiraci můžeme najít v USA. Tady jsou běžným domovem chudiny – vedle ghett a superghett – karavanová městečka. Ani toto nuzné bydlení však nevlastní jeho obyvatelé. I karavany totiž představují skvělý obchod. Vydělávají na nich o něco bohatší střadatelé, kteří se chtějí svést na lidech, kteří skončili v pasti chudoby. Jak ukázala nedávná reportáž v Guardianu, tito chudáci většinou musí v karavanech bydlet až do své smrti, protože nemají jinou šanci.

Státní podpora bydlení pomocí hypoték a stavebního spoření se u nás zatím soustředila hlavně na střední třídu – perspektivnější část populace, která dosáhne na moderní výdobytky. Zkušenosti ze zahraničí však ukazují, že i hypotéky můžou být zrádné, a tak přehnaný optimismus není na místě. Například drastické dopady hospodářské krize ve Španělsku způsobila mimo jiné snaha vlády, developerů a bank o zahypotékování většiny populace. Když pak v roce 2008 došlo k finančnímu krachu, více než půl milionu lidí přišlo o střechu nad hlavou. Prostředí hypoték je zkrátka dost nestabilní, doopravdy výhodné je jen pro velký byznys.

Obchod s chudobou (poskytování nájemního bydlení v chudnoucích lokalitách) a hypotéky pro střední třídu se tedy od sebe nemusí až tak lišit. Slouží kapitálu, který se skrze ně reprodukuje a sílí. Z lidí se naproti tomu stávají bezzemci – otroci své potřeby bydlet.

Autoři jsou redaktoři A2larmu.

 

A2LARM