Podobně jako v metropolitní Francii, tak i v Alžírsku se 8. května 1945 slavil konec války. Severní Afrika a Alžírsko měly pro osvobozenou Francii nezanedbatelný význam. Generál de Gaulle vyhlásil z Alžíru Dočasnou vládu osvobozené Francie a díky obsazení Maroka a Alžírska mohla Svobodná Francie sestavit plnohodnotné vojsko, tzv. Armée française de la Liberation (Francouzská armáda osvobození – AFL). Zhruba polovinu AFL tvořili muslimští Maročané a Alžířané, kteří také připsali polovinu ztrát). Zúčastnili se všech hlavních vojenských tažení, od kampaně v Tunisku proti Afrikakorps Erwina Rommela až po vylodění v Provence a bojů o Německo.
Ačkoli příspěvek muslimských Maročanů a Alžířanů byl pro AFL zásadní, francouzské instituce v obou koloniích chovaly vůči „Arabům“ podezření, že chtějí podniknout pronacistické spiknutí a separatistické povstání. Proto již v průběhu války úřady prováděly represivní opatření proti Parti du Peuple Algérien (Strana Alžírského lidu, PPA), která byla v ilegalitě od roku 1939. Právě rozšířená nedůvěra úřadů a tzv. Evropanů, neboli metropolitních Francouzů a jejich potomků žijících v severní Africe, připravila terén pro masakry z 8. května 1945.
Masakry v Sétifu, Guelmě a Kherratě
Ten den proběhlo shromáždění k uctění památky padlých ve městě Sétif, druhého největšího města oblasti Constantinois, a zúčastnilo se ho na deset tisíc osob. Kvůli obavám, aby se nezvrhlo ve velkou demonstraci za nezávislost země, stanovily úřady organizátorům podmínku, že se na shromáždění nesmí vyskytnout alžírské vlajky a dav nesmí skandovat „politicky závadné“ slogany. Při tak velké účasti se evidentně jednalo o nesplnitelné požadavky. Záminkou k represi se stala alžírská vlajka, kterou na manifestaci přinesl mladý muslimský skaut Bouzid Saâl. Policie na přítomnost vlajky zareagovala střelbou do davu a usmrtila Bouzida Saâla i další demonstranty. K palbě se navíc přidali i civilisté z řad Evropanů, proti kterým se následovně obrátil hněv davu.
Podobně jako masakr ze 17. října 1961 v Paříži, tak i násilné represe v Sétifu a okolí byly dlouho popírány a zastírány francouzskými státními institucemi.
Potlačení demonstrace v Sétifu bylo jen začátkem rozsáhlé represe policejních jednotek a ozbrojených milicí Evropanů, která se rozmohla i do okolních měst. „Úřady zorganizovaly opravdovou represivní válku, která skončila masakry. Popravy, plenění a mučení civilního obyvatelstva trvaly několik týdnů,“ uvádí historik Benjamin Stora. Násilí se rozšířilo i do blízkých měst, Guelmy a Kherraty. Ty se staly cílem intenzivního bombardování. Reakce Alžířanů byla rovněž násilná a stála život několika desítek Evropanů.
Osmého května 1945 tak podle historiků začala v Sétifu jedna z nejhorších koloniálních represí v dějinách Francie. Při bojích v Sétifu přišlo o život zhruba sto Evropanů, zatímco ztráty mezi Alžířany se počítají na desetitisíce. „Už asi padesát let historici diskutují o počtu mrtvých [Alžířanů]. Armáda jich uznala málo, zatímco Alžířané mluví o statisících mrtvých. Osobně si myslím, že se číslo pohybuje někde mezi čtyřiceti až padesáti tisíci, a to především civilistů, protože se nejednalo o válečný konflikt. Represe se dotkla také civilistů, dětí, žen a mužů na venkově, již se často ani neúčastnili demonstrací,“ uvedl pro deník Libération historik Pascal Blanchard.
Rozdělená historie
Vyčíslení přesného počtu je obtížné i díky pohnutému osudu archivů francouzské koloniální správy. Po uznání nezávislosti Alžírska byla totiž jejich část doslova vyrabována odcházejícími francouzskými archiváři, kteří dokumenty buď skartovali, nebo je předali různým francouzským institucím. Na druhé straně současný alžírský establishment považuje masakry v Sétifu a okolí za zakládající moment boje za nezávislost Alžírska, a má proto tendenci čísla nafukovat. Správné obrozenecké epopeje přece potřebují křest krví pořádného počtu lidí.
Podobně jako masakr ze 17. října 1961 v Paříži, tak i násilné represe v Sétifu a okolí byly dlouho popírány a zastírány francouzskými státními institucemi. Podle amerického historika Toma Shepparda se státní „omerty“ účastnily i levicové síly, včetně komunistů, jež považovaly použití násilí proti Alžířanům za legitimní a osvobozenecká hnutí v Alžírsku přirovnávaly k fašistům a nacistům. I na levici, která oslavovala vznik svobodné, demokratické a sociální Čtvrté republiky, tak převážil jistý nacionalismus a podezření Arabů ze sympatií k nacismu. „Dlouhé ticho, které obklopilo uznání masakrů, bylo zajisté způsobeno také jistou hanbou francouzské levice, která nese závažnou zodpovědnost za způsob, jakým byly přijaty a fakticky potlačeny alžírské požadavky na nezávislost,“ dodává Sheppard.
Oficiální ticho bylo fakticky prolomeno až šedesát let po masakrech, když 8. května 2005 francouzský velvyslanec v Alžírsku Hurbert Colin de Verdière označil dva měsíce masakrů za „neomluvitelnou tragédii“. Tehdejší uznání chyby však bylo zakaleno debatou o zákonu z 23. února 2005, jehož čtvrtý paragraf plédoval za „uznání pozitivní role přítomnosti Francie v zámoří, a to především v severní Africe“. Po tvrdých protestech byl nakonec zákon v roce 2006 novelizován a paragraf čtyři vyškrtnut. Další krok k udobření udělal deset let poté náměstek pro válečné veterány a paměť Jean-Marc Todeschini, který 19. dubna navštívil pohřebiště v Sétifu. Francouzská vláda tak sedmdesát let po masakrech dala najevo, že za ně plně uznává svou odpovědnost.
Paralelní dějiny
I tak ale vytváření sdíleného rámce historické paměti s Alžírskem zůstává obtížná. Komplikace jsou jak na alžírské straně, kde dochází k zásahům státní moci do práce historiků, tak na francouzské, kde rostoucí nesnášenlivost ve společnosti a snižující se univerzitní rozpočty tuto práci podkopávají. Přitom tvorba společné historie, která by měla být kritická a otevřená otázkám, je akutně potřebná především pro tu část migrantů druhé a třetí generace, jejichž kořeny sahají do bývalých kolonií a již mají tendenci interpretovat (nikoli zcela neprávem) současnou politiku jako pokračování koloniální dominance.
Společný historický rámec je nezbytný také pro studium vzájemných historických vztahů. Jak koneckonců ukázalo nedávné 70. výročí konce druhé světové války, na přínos domorodých vojáků z kolonií, kteří bojovali v řadách britského a francouzského vojska, se soustavně zapomíná. Za připomínku těchto vojáků, kteří nezapadají do tradiční opozice Západ–Východ, se téměř nikdo nebije. A to i přesto, že statisíce Indů, Sikhů, Afričanů či Arabů před sedmdesáti lety bojovaly za svobodu Evropy v armádách, která svou rasistickou hierarchizací popírala základní ideály antifašistického vzdoru: rovnost a svobodu.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.