Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Hipsteři podle Látala

Režisér Jan Látal se v jednom z dílů dokumentárního seriálu Kmeny ujal úkolu zachytit scénu, pro niž se vžilo publicistické klišé hipsteři. Výsledkem je rovněž klišé.

Úkol režiséra Jana Látala, autora dílu Kmenů věnovaného hipsterům, byl náročný i proto, že šlo o přiblížení „divného“ světa umělecky zaměřených mladých lidí většinovému televiznímu divákovi. V debatě o projektu Kmeny, který je od počátku spíše marketingovou kampaní Budvaru než vlastní iniciativou lidí z jednotlivých subkultur, toho bylo na stránkách A2larmu napsáno hodně, a není třeba to rozvádět podrobně. Zaměstnanci reklamní agentury Yinachi, založené kvůli kampani, ve spolupráci s Vladimírem 518 vytvářejí obraz reality českých subkultur v podobě schematického katalogu, a protože mají za zády peníze velkého pivovaru, mají také moc přesvědčit o věrohodnosti svého pohledu široké publikum.

Hipster – vnější nálepka

Přesvědčivost ovšem klesá v případech špatně natočených dokumentů, jakým je například díl o hooligans, kde se o fotbalových chuligánech nedozvíme prakticky nic, protože je točil člověk zvenku a bitkaři ho mezi sebe nepustili. Látalův díl o hipsterech představuje jiný případ, protože autorovi se díky kontaktům získaným v prostředí FAMU a Družiny v Krymské ulici, kde pracuje, podařilo dostat před objektiv lidi přímo z „tvrdého jádra“ scény. Mezi ně patří například i výtvarník Jakub Hošek, organizátor hudebního festivalu Creepy Teepee, s nímž Látal natáčel přímo v Kutné Hoře, kde se od roku 2009 festival koná.

Zachycení vizuálních atributů hipsterství je nesnadné a v důsledku reduktivní.

Připomeňme ale, že slovo „hipster“ obvykle funguje jako novinářský pojem a funguje tedy jako označení určitého sociokulturní prostředí zvenku, a nikoli zevnitř. Zatímco třeba v případě punku lze mluvit o skupinové identitě projevované navenek různými symboly, zachycení vizuálních atributů hipsterství je nesnadné a v důsledku reduktivní. Těžko totiž mluvit o subkultuře v tom smyslu, v jakém ji chápou kulturální studia počínaje klasikem birminghamské školy Dickem Hebdigem, u něhož spínací špendlík a číro mají svůj – často politický – význam. Proto se také pro výzkum nejrůznějších klubových scén, kde dochází k eklektickému míchání stylů bez jasných významů, používá v manchesterské škole pojem „postsubkultura“, zavedený bývalým punkerem Davidem Muggletonem.

Google dokumentaristika

Látal se především snažil sobě i divákovi usnadnit námahu s přemýšlením, a místo konfrontace s něčím novým sáhl k zhmotnění nejotřepanějších stereotypů, které si můžete najít na Googlu. Pro natáčení se v důsledku podařilo získat jen lidi, kteří byli ochotni se se zjednodušeně viděnými rolemi identifikovat a v takto pojatém dokumentu vystoupit před kameru. A tak se setkáme s několika ustálenými, bohužel trapnými karikaturami: obrýlený outsider jede z Prahy vlakem do vesnického sekáče pro nepadnoucí mikinu, aby nabyl pocitu výjimečnosti; ulízaný pseudosnob v obleku si na akci Corso Krymská, organizované Látalovou Družinou, pochutnává na švestkových knedlících a baví se s kamarádkou o tom, jak jsou hipsteři dobří pro trh; mluvící hlava v brýlích z transparentního materiálu dumá nad tím, co to vlastně ti hipsteři jsou; sběratel fotek časopisu Vice si na iPhon fotí polévku Pho přes instagram; a konečně „jeden hipstragram“ vážící zaměstnanec Club-Mate se v kavárně Neustadt marně pokouší o výklad dějin pojmu hipster.

Jestliže smyslem projektu Kmeny je zprostředkovat střednímu proudu takový obraz subkultur, vůči němuž se samy původně vymezovaly, dochází tím ne-li ke znásilňování, tedy přinejmenším k vytváření karikatury. Toto zprostředkování se děje skrze ideologický filtr reklamní agentury, jejímž úkolem je jediné – prodat cílové skupině zboží s patřičnou etiketou. Celkový koncept Kmenů, založený na komerci, ignoruje fakt, že zobrazované skupiny lidí zkrátka nelze vtěsnat do rámce subkultury s jasně vymezenými rysy chování. Jenže zde nejde o sociologii a realistickou výpověď, ale o komodifikaci (a proto se také tvůrčí tým neřídil radami kulturního antropologa Jana Snopka). Jestliže takováto komidifikace a rozplynutí se v mainstreamu může pohřbít i silnější subkultury, pro mladé české hipsterství je podobná „reklama“ hřebíčkem do jeho dětské rakvičky.

Autor studuje sociální dějiny.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image