Jak se zbavit uprchlíků

Přístup české společnosti a institucí k lidem, kteří u nás žádají o azyl, je často katastrofální.

Praxe organizací, které se věnují uprchlíkům, nevytváří příliš humánní obrázek naší společnosti. Jedná se zejména o Odbor azylové a migrační politiky (OAMP) českého Ministerstva vnitra, Ministerstvo spravedlnosti i některá uprchlická zařízení či organizace, které se tváří, že jim osud uprchlíků leží na srdci. Konkrétních případů nezájmu, zneužívání nebo krutostí, kterých se naše společnost na těchto lidech dopouští, je příliš mnoho, než aby šlo o nešťastnou náhodu.

Zvůle pána lidských osudů

Každému bych doporučila stránky občanského sdružení Pomoz jednomu člověku a publikaci s názvem Konec uprchlíků v Čechách aneb praktiky dr. Goebbelse. Detailně totiž dokumentují případy lidí, kterým šlo prokazatelně o život, ale žádost o azyl jim byla u nás zamítnuta. Známý je třeba případ člověka, který měl politický azyl v Německu, ale naše úřady se k němu chovaly jako ke zločinci. Vzaly ho u nás do vazby na základě extradiční žádosti z Ruska a OAMP napsal soudu stanovisko, že v Česku o azyl už žádat nemůže. A že prý jeho německý azyl nemůže zabránit jeho vydání do Ruska. Soud toto stanovisko označil za diskriminační a porušující mezinárodní úmluvy.

Bylo by opravdu zajímavé spočítat, kolik peněz daňové poplatníky stojí protiprávní rozhodnutí OAMP v čele s panem Haišmanem, proti kterým se uprchlíci odvolávají.

Protiprávní počínání úředníků OAMP, které by v každé jiné zemi znamenalo skandál a v jehož důsledku by zodpovědné osoby přišly o práci, je u nás pouze nepatrnou nepříjemností. Panovníka azylového a migračního odboru jen tak nic nerozhází. Své místo si ředitel OAMP Tomáš Haišman drží a posiluje již neuvěřitelných třiadvacet let a pevnou pozicí si je tak jistý, že je schopen s přehledem lhát i před senátní komisí, jak se stalo 23. 2. 2010. Negativní přístup OAMP k žádostem o azyl uprchlíků z Čečenské republiky obhajoval odvoláváním na neexistující dokument Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), podle kterého se tamní situace zlepšila do té míry, že „je možné navracet lidi do Čečenské republiky“.

Stanovisko pana Haišmana okomentovala v e-mailu Světlana Gannuškinová z vedení ruské lidskoprávní organizace Memorial. Paní Gannuškinová byla opakovaně navržena na Nobelovu cenu míru a působila i jako členka Komise pro lidská práva prezidenta Ruské federace: „A ukázal někdo dokument UNHCR, ze kterého vyplývá, že je vše v pořádku? Lžou – takový dokument neexistuje. Nehovoří se o tom, že vše je v pořádku, ale pouze, že je lépe. To ani nikdo nepopírá – když padají bomby, je samozřejmě hůře.“

Poslední zpráva UNHCR z té doby, jež se týká se čečenské otázky, je navíc v přímém rozporu s tvrzením pana Haišmana. V prozatímní směrnici pro hodnocení potřeby mezinárodní ochrany žadatelů o azyl z Čečenské republiky z 16. března 2009 se píše, že „stále dochází k porušování lidských práv, na jejichž základě je možné oprávněně požadovat mezinárodní ochranu…“

Trápení v azylových zařízeních

Nicméně pan Haišman nemá problém s lhaním ani v případech, kdy jde o konkrétní lidský život. Měla jsem možnost osobně sledovat osud třiašedesátileté paní, která trpěla těžkou sklerodermií, způsobující tvrdnutí kůže i vnitřních orgánů. Paní – říkejme jí R. – měla být pod stálým lékařským dohledem. Tento „luxus“ však v uprchlickém táboře rozhodně neměla. Naopak ji přesvědčovali, že jí nic vážného není, a to navzdory bohaté lékařské dokumentaci.

Dcera paní R. je snachou opozičního lídra, který bojoval proti zkorumpovanému prezidentovi jedné z bývalých ruských republik. Zmíněný politik svědčil proti bratrovi prezidenta ve věci jeho účasti na vraždě jisté investigativní novinářky. Už jen tento fakt by měl stačit k udělení politického azylu. Dcera paní R. ho dostala v Belgii. Paní R. však v Česku zažila ve svém životě další peklo, přičemž tím prvním byl ruský gulag, kde se narodila a kde jí zemřela matka. Její dva bratři umrzli ve vagonu cestou na Sibiř.

Těžce nemocné paní však Tomáš Haišman žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany odmítl. V rozhodnutí uvedl nepravdivé údaje například o zdravotním stavu paní R., který podle lékařských zpráv vyžaduje okamžité léčení, ale podle pana Haišmana je – kromě špatného sluchu – dobrý. Lékařská zpráva z dubna 2010 přitom tvrdí, že pacientka je „odkázána na cizí pomoc“ a je jí „nutno co nejdříve zařadit do diagnostického a léčebného procesu“. Prognóza je dle zprávy „velmi nejistá“.

V rozhodnutí OAMP o žádosti paní R. se lživě tvrdí: „Svou druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany (…) podala jmenovaná až poté, co byla zadržena cizineckou policií bez povolení k pobytu a umístěna v Zařízení pro zajištění cizinců v Poštorné, protože nerespektovala uložené správní vyhoštění (…) a dále pobývala na území České republiky neoprávněně.“ Že jde o lež vyplývá ze zprávy cizinecké policie, kde stojí, že se „výše jmenovaná cizinka dostavila do Přijímacího střediska Zastávka, kde učinila prohlášení o úmyslu požádat o udělení mezinárodní ochrany (…). Svůj pobyt prokázala výjezdním příkazem“. Staré a nemocné paní přesto nasadili pouta jako zločinci.

Paní R. přijela do Česka za svou druhou dcerou, která má u nás trvalý pobyt. Dcera napsala čestné prohlášení, že bere náklady spojené s pobytem maminky včetně pojištění na sebe. Stát se totiž rozhodl peníze daňových poplatníků raději investovat do řady eskortních přesunů ponížené paní R. v poutech nebo jejího protiprávního věznění. Bylo by opravdu zajímavé spočítat, kolik peněz daňové poplatníky stojí protiprávní rozhodnutí OAMP v čele s panem Haišmanem, proti kterým se uprchlíci odvolávají. Protahuje to jejich trápení v azylových zařízeních, kde je integrace prakticky nemožná.

Porušování mezinárodních smluv

A kdo u nás azyl zaručeně dostane? Údajně člověk, který se rozhodne donášet na své známé Bezpečnostní informační službě (BIS), potažmo OAMP. Tuto zkušenost jsem od uprchlíků slyšela opakovaně a nebyla jsem sama.

V důsledku současného stavu právní beztíže bylo možné i to, že ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) nechal vydat známého restauratéra Alexeje Torubarova do Ruska před ukončením jeho azylového řízení. I to je však protiprávní jednání. Ústavní soud to nakonec také potvrdil, ale to už byl Torubarov dávno v Rusku a ministr Blažek si stále vesele ministroval. Vzhledem k medializaci případu ruská strana Torubarova nejdříve pustila na svobodu, ale později jej opět obvinila a předvolala před soud. Torubarov nakonec nechtěl riskovat další věznění a rozhodl se uprchnout. Zadrželi ho však v Maďarsku, kde zůstal v pasti. Češi mu totiž vzkázali, že jeho azylové řízení bylo u nás ukončeno a teď musí žádat o azyl znovu v první „bezpečné“ zemi, kam se dostal. Tedy v Maďarsku, a ne v Česku, které ho nezákonně vydalo, a teď pro něj nehne ani prstem.

Uprchlíky neošetřujeme

Sdružení Pomoz jednomu člověku také upozorňuje na tristní přístup řady českých lékařů, kteří uprchlíky odmítají ošetřit. A to navzdory faktu, že ze zákona mají všichni žadatelé o mezinárodní ochranu nárok na zdravotní péči. Osmá kapitola zmíněné publikace Konec uprchlíků v Čechách dokumentuje doslova krutý přístup doktorů, azylového střediska, OAMP, pracovníků Poradny pro uprchlíky a ignorující postoj Marty Miklušákové z českého Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) k naprosto zoufalé situaci jedné uprchlice ze Somálska. Tato žena bojovala dva roky s postupující tuberkulózou a doktoři v kosteleckém středisku pro uprchlíky i v Poradně pro uprchlíky ji přesvědčovali, že její vážný zdravotní stav je psychosomatického rázu. Dva dny po návštěvě Poradny pro uprchlíky ji Hana Demeterová ze sdružení Pomoz jednomu člověku vzala do nemocnice Na Homolce, kde se týden marně domáhaly lékařských záznamů. Nakonec po řadě vyšetření lékaři poslali nemocnou ženu sanitkou na infekční kliniku nemocnice Na Bulovce. Podobných případů je na stránkách Pomoz jednomu člověku detailně zdokumentováno nepřeberné množství.

Mnohé organizace se u nás deklarují ve vztahu k uprchlíkům jako pomocné. Ale jejich praxe je dosti pochybná. Jednak ve světle osobních zkušeností a také prostého faktu, že tyto organizace jsou ve velké míře financovány z grantů Ministerstva vnitra, jehož zájem je snížit počty cizinců u nás na minimum.

Někdo kdysi řekl, že civilizační úroveň společnosti se pozná podle toho, jak se chová ke svým nejslabším. Snad je čas zamyslet se nad naší civilizační úrovní a nenechat se manipulovat populistickou hamižností v národním zájmu a rétorikou kulturní nesnášenlivosti, která různé společnosti nejednou přivedla do fašistického pekla. To, co naši společnost rozkládá, nepřichází zvenčí, ale zevnitř.

Autorka je aktivistka sociálních hnutí.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies