V Brně se roztrhl pytel s tematickými kavárnami. Jednu z nich si otevřel i pan Krupička. Osobitým tématem jeho kavárny Chat Noir jsou segregace a rasismus: „Rádi bychom lidem nabídli autentickou atmosféru třicátých let, která byla zlatou érou kavárenství a rasové čistoty.“
Pane Krupičko, z jakých zdrojů čerpáte inspiraci pro svůj osobitý přístup ke kavárenskému byznysu?
Jedním z našich vzorů byl pan Kučera, kterému se podařilo svůj obchod s drahou obuví očistit od santusáků ve sportovním oblečení. Jeho segregační taktika ale byla podle mě ještě stále příliš sluníčková, příliš hatefree. Jeho rozhovor s Martinem Veselovským jasně ukazuje, že Kučera stále trpí nemocí politické korektnosti, kterou považuju za hlavní příčinu všech našich problémů. My jsme se v naší kavárně rozhodli nazývat věci pravými jmény, zkrátka nelakovat věci na růžovo, jak říká šéfredaktor Mladé fronty Jarek Plesl. Jsme v podstatě něco jako avantgarda fašistického kavárenství. A možná podnikání vůbec. Pan Kučera byl průkopník, jako první ukázal, že podnikatel si může dělat, co chce.
Segregace, plošné obviňování na základě rasy… Našel byste v historii nějaké paralely ke svému snažení?
Tak určitě. Pokud mluvíme o západním světě, pak asi narážíte třeba na německé rasové zákony proti Židům nebo na rasovou segregaci Afroameričanů ve Spojených státech. Víte, jedno slavné a moudré přísloví říká, že kdo se nepoučí z historie, ten je nucen si ji zopakovat. No a já si myslím, že Židi a černoši už se poučili…
V čem tedy spočívá hlavní rozdíl mezi kavárnou Chat Noir a obchodem pana Kučery?
On je něco jako první album Orlíků, my jsme něco jako druhé. Přínos té druhé desky kdysi přesně vystihl Fanánek: „Je už vyjasněná, žádný schovávačky…“ Myslím, že jsme svým způsobem hrdinové.
Existuje nějaká historická postava, ke které byste se přirovnali?
Milada Horáková. Je to nasnadě. Stála za svým, proto ji nakonec upálili v Kostnici. Byla tak statečná, že si i ve šlehajících plamenech stála za tím, že se Země točí. No a na nás teď šlehají srovnatelné plameny hatefree sluníčkářů. A my stejně jako Milada neodvoláme. Každý správný chlap by si měl stát za svým.
Používáte kategorii „hatefree sluníčkář“. Koho jím přesně označujete?
Jedná se především o mladé lidi. Ty dívky jsou často pohledné a bývaly by to mohly někam dotáhnout. A ti kluci, to jsou taková zženštilá ořezávátka, podle mě se těm holkám akorát snaží dostat pod sukni a nejsou schopni nabídnout nic víc než jen ty svoje knížky. Pak sem naklušou, chrlí ze sebe cizí slova a przní nám živnost. Podezřívám je dokonce ze socialismu, nejradši by za ostatní rozhodovali, koho pouštět do vlastního podniku: jednou dvakrát jim ustoupíte, a než se nadějete, kutáte v Jáchymově uran. Nikdy nic nedokázali, studují za naše peníze a otravují pracovitou společnost multikulturním terorismem. Ale jsem optimista, je to jenom móda, zatímco podnikatelský duch je věčný. Teď mě vlastně napadá, že jsem možná spíš jak Baťa… Prostě kombinace Bati a Horákové, taková Baťáková, ale chlap.
Sluníčkáři jsou tedy ti, kteří v těchto dnech masově obviňují vaši kavárnu z rasismu?
Ano, jsou to oni. Ale my přitom nejsme rasisti. Zrovna včera jsem potkal v centru černocha a vůbec nijak jsem ho nenapadal, dokonce jsem se mu podíval do očí a úplně normálně jsem okolo něj prošel. Nebo minulý týden jsem si ve stánku koupil rýžový závitek a pečené nudle.
Co vám tedy vadí na Romech?
Těch věcí je bezpočet. Sluníčkáři nás slušné lidi obviňují, že házíme Romy do jednoho pytle. Jenomže oni si vedle nich nezkusili žít. Každému humanitnímu studentíkovi bych dal povinně na kolej jednoho Roma.
Čeho byste tím dosáhl?
Nevím, to je fuk, prostě to jenom říkám.
Dobře, děkuji za rozhovor, a ať se daří v osobním životě i v byznysu.
Já taky děkuju a přeju vám přizpůsobivý den.
Autor je redaktor Deníku Referendum.