Příští měsíc proběhne v hlavním městě dvanáctý ročník festivalu United Islands of Prague. Dávno zapomenuty jsou velké finanční problémy prvního ročníku, které dávaly tušit, že si zase jednou někdo ukousl větší sousto, než na jaké reálně stačil. Z přehlídky se za ta léta stala pevná součást tuzemské festivalové nabídky a podle ohlasů na Facebooku láká i řadu přespolních návštěvníků. Letos slibují pořadatelé nejbohatší program v historii – na pěti scénách a s více než 150 účinkujícími. Zdánlivě je tedy všechno v nejlepším pořádku, přesto ale existence festivalu vzbuzuje mnohé otázky, které zdánlivou idylu poněkud narušují. Jednou z nich je otázka vstupného, respektive jeho neexistence. Festival je financován sponzory, mezi které paří hlavní město Praha, Česká spořitelna a pivovar Gambrinus. Na tom by ještě nebylo nic špatného – sponzoring je nedílnou součástí kulturního provozu a neobejde se bez něj žádná větší akce. Sponzorské peníze by ale neměly být jediným zdrojem financování. V takovém případě totiž přinášejí více škody než užitku.
Kultura levně a chutně
Koncept nulového vstupného je jakousi zvrácenou variantou nováckého gastronomického hesla „levně a chutně“, a to je zase exemplárním případem takzvaných nákladů obětované příležitosti. V ekonomii se tak označuje hodnota věci, které se musíte vzdát, pokud před ní upřednostníte jinou variantu. Známá maxima praví, že „neexistuje nic takového, jako oběd zdarma“. Neboli: za všechno v životě se platí. V případě kuchařských excesů Ládi Hrušky představují náklady obětované příležitosti frontální útok na zdraví strávníka. Politika nulového vstupného má zase potenciál napáchat dlouhodobé škody na celkovém zdraví kulturní scény.
Běžný konzument hudby, kterému stačí navštívit jen pár koncertů do roka, si radši zajde na sponzorovanou akci s nulovým vstupným, než aby za totéž zaplatil někde v klubu.
Před dvěma lety se na tomto závěru shodli účastníci jedné z debat konference Nouvelle Prague. Hudební dramaturg plzeňského Divadla pod lampou si povzdechl, že mu komplikují život každoročně pořádané slavnosti místního pivovaru, na které je vstup zdarma a kterých se účastní mainstreamové kapely typu Monkey Business nebo Tata Bojs. Jinde zase ta největší jména vyzobávají tradiční korporátní Majálesy. Běžný konzument hudby, kterému stačí navštívit jen pár koncertů do roka, si radši zajde na sponzorovanou akci s nulovým vstupným, než aby za totéž zaplatil někde v klubu.
Skryté náklady
Náklady na uspořádání koncertu významnější kapely nejsou zrovna nízké. Nemusí jít zrovna o Tata Bojs, stačí si vzít za příklad jednu z desítek, ne-li stovek zahraničních kapel, které právě v tomto okamžiku v otřískaných dodávkách či vypůjčených automobilech křižují Evropu. Všechny doufají v adekvátní honorář, který přinejmenším pokryje náklady na benzín a další nezbytnosti. Promotér se zase snaží stlačit náklady na minimum a jeho největším zájmem je, aby „přišli lidi“.
Do tohoto křehkého ekosystému vnášejí akce s nulovým, ale i dobrovolným vstupným značnou nerovnováhu. Systém založený na předpokladu, že za některé věci je třeba platit, špatně snáší situace, kdy nutnost platit za tutéž věc náhle odpadá. V uplynulých letech se takto zhroutil například trh s hudebními nosiči. Trh s živou hudbou (neboť je to trh a pořádání koncertů je byznys jako každý jiný) snad bude mít větší štěstí. Bude to vyžadovat jediné: uvědomit si, že i kultura má svoji cenu a že cesta, kterou zvolili pořadatelé festivalu United Islands of Prague, s sebou nese neblahé skryté náklady.
Autor je neúspěšným hudebním promotérem a kurátorem hudebních podcastů XPLAYMIX.