Ilona Olehlová nás informovala, že „Makedonie je na rozcestí“. Ví i proč: konzervativní vláda premiéra Nikoly Grujevského je zkorumpovaná, „manipulovala voličskými hlasy“ (čti: je nelegitimní), provozuje cenzuru, perzekvuje a má na svědomí nejméně jednu vraždu, přesněji: její zametání pod koberec (čili je zločinná). Dozvídáme se, že vláda chce omezit akademické svobody, na jejichž obhajobu proto již v prosinci mašírovalo deset tisíc studentů pod heslem „Nechceme žít v roce 1984“ (narážka na známý román George Orwella). Západní tisk je méně podrobný, píše zpravidla obecně – a teprve od letošního ledna – o „autoritativním režimu“. A konkrétně zejména o tom, že makedonská tajná služba odposlouchávala na dvacet tisíc lidí, především politiků, novinářů a představitelů církví (Le Monde 17. května). Kdo by chtěl žít v totalitním režimu podivného balkánského pidistátu, jemuž sousední Řecko dokonce upírá i jeho oficiální název? Kdo bych chtěl žít v takovém nesmyslu v tomto širém „svobodném světě“, který americká NSA odposlouchává celý a geniálními algoritmy špehuje miliony osob?
Otázky jako řemen
Chápu. Máme si asi myslet, že makedonská mela je ryze vnitřní záležitost, charakterizovaná nejnověji tím, že se ujařmený a minulými národnostními konflikty poučený lid konečně sbratřil s albánskou – rovněž poučenou – populací (dvacet procent tamních občanů). Internacionalismus je na levici hodnota sama o sobě, Grujevského kabinet je pravicový a v Makedonii je opoziční silou levice; sociální demokrat Zoran Zajev je hlavním mluvčím protivládního tažení ve jménu – tak to řekl – „všech, Makedonců, Albánců, Srbů a všech etnických společenství Makedonie“. Správná strana barikády je pro občana se srdcem nalevo bijícím jasná jako tvář bohorodičky.
Jde o geostrategii prvního řádu, o destabilizaci země v rámci „plynové války“. Poté, co Západ pohřbil Rusku v rámci sankcí europotrubí South Stream (odstoupením Bulharska od projektu), našel si Putin nové spolupracovníky pro jiný projekt: Turkish Stream.
Tento koncept si ovšem nedovede poradit se zahraničními a velmi podstatnými souvislostmi. Olehlová si všimla, že „situace eskaluje“. Svatá pravda. Ale ptá se zároveň (doopravdy se ptá), co bylo cílem ozbrojené skupiny „z jedné ze sousedních zemí“, která v severomakedonském Kumanovu rozpoutala 9. a 10. května teroristickou válku, při níž zahynulo osm policistů a čtrnáct útočníků. Tamní divoké přestřelky vyvolaly v Makedonii šok. „Co bylo cílem ozbrojené skupiny? Odkud pocházela? Jak je možné, že policie neměla informace o jejích aktivitách?“ klade Olehlová otázky jako řemen.
Vezměme to od konce: zaprvé, policie naopak měla relativně dobré informace, neboť byla hned na místě střetů a uhasila teroristický útok v zárodku; někdy se holt orwellovské odposlechy po čertech vyplatí, i když to ministra vnitra „autoritářského režimu“ stálo křeslo. Ano, ministr vnitra a šéf tajných služeb podali demisi, jak se na orwellovské Velké Bratry sluší. Takovou totalitní diktaturu by možná leckde brali všemi deseti.
Možná přijdou i snajpři
Zadruhé, odkud ta tajemná ozbrojená skupina pocházela a o koho konkrétně šlo? Divná otázka, poněvadž je to všeobecně známo: z Kosova. A je známo i mnohem víc. Skoro všichni útočníci patřili kdysi k činitelům bývalé Kosovské osvobozenecké armády (UČK). Například Sami Ukšini, zvaný „velitel Sokol“, jehož rodinný klan patřil k historickým pilířům UČK. Nebo Rižaj Bej, bývalý bodyguard vojenského velitele a drogového překupníka Ramuše Haradinače, který byl Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu obviněn z válečných zločinů (a musel být osvobozen, protože během jeho procesu bylo kýmsi zavražděno devět svědků obžaloby).
A dále: Dem Šehu, osobní strážce albánského politika Aliho Ahmetiho, nebo Mirsad Drečaj, přezdívaný „velitel NATO“ (sic!), vnuk Malice Ndrečaje, šéfa 132. brigády UČK. Je veřejným tajemstvím, že řada velitelů operace v Kumanovu – například Fadil Fejzullahu, jenž při akci zahynul – udržovala kontakty s americkým velvyslancem ve Skopje Paulem Wohlersem. Hrozivá karta „Velké Albánie“, kterou by ovládaly USA (jako ovládají Kosovo s obří základnou Camp Bondsteel), může přimět nejednoho makedonského vlastence a levicového opozičního politika, aby za každou cenu podřídil Makedonii zájmům Spojených států. A za tím účelem se opravdu snažil sjednotit všechna etnika proti vládě.
Sociální demokrat Zoran Zajev se v tomto směru činí. Už v lednu byl tento opoziční politik, veřejně podporovaný ambasadory USA, Velké Británie a Německa, režimem obviněn z pokusu o puč, čtyři osoby byly zadrženy a Zajevovi byl odebrán cestovní pas. Na neděli 17. května pak svolal masovou demonstraci před sídlo vlády; byla úspěšná, ačkoli západní média patrně přeháněla počet protestujících (údajně dvacet tisíc, jak se psalo v titulcích článků, jejichž autoři ovšem v textu nejednou zapomněli jiné číslo: deset tisíc). Vláda vnímá tuto demonstraci jako začátek puče typu ukrajinského Majdanu a některé úkazy jí dávají za pravdu. Zajev v neděli řečnil k davu: „Zůstaneme tady před vládou! Nikola Grujevski musí odstoupit. Dokud nebude pryč, budeme tady. Grujevski, vaše dny jsou sečteny! Odejděte!“ Můžeme si být jisti, že každodenní bivakování mnoha osob před vládou, která vzešla z demokratických voleb, i ve Skopje zase někdo zaplatí (Mile Začevič, bývalý zaměstnanec jednoho z fondů George Sorose, je už na místě). Hrozí, že atmosféra zhoustne, dojde k „policejní brutalitě“ a rozhořčené „spravedlivé reakci lidu“. Jsem si téměř jist, že se objeví odstřelovači…
Jde o plyn
A konečně zatřetí: Co bylo cílem ozbrojené skupiny v Kumanovu a – to hlavně – co je cílem nynější, otevřeně protiústavní mobilizace v Makedonii? I to ví každý školák, vědí to všichni (s výjimkou některých nevládek). Jde o geostrategii prvního řádu, o destabilizaci země v rámci „plynové války“. Poté, co Západ pohřbil Rusku v rámci sankcí europotrubí South Stream (odstoupením Bulharska od projektu), našel si Putin nové spolupracovníky pro jiný projekt: Turkish Stream. Západ byl šokován, když Rusku šel už v prosinci na ruku Putinův turecký protějšek Recep Tayyip Erdoğan, prezident země, která je členskou zemí NATO. Trasa ruského plynu tedy má vést přes Erdoğanovo Turecko, Tsiprasovo Řecko, Grujevského Makedonii a Orbánovo Maďarsko. Žádný z těch pánů věru není – z různých důvodů – salonfähig pro „mezinárodní společenství“. Ale i šachový začátečník snad musí vidět, kde je nejslabší článek řetězu, nejvachrlatější políčko a nejméně kryté místo celé plynové diagonály na této rozžhavené šachovnici: Makedonie. Venku bylo rozhodnuto, že právě tam je ono blbé potrubí nutné přetnout. A to je to, oč běží.
Dutá spiklenecká teorie? Možná. Ale jak nazvat informaci Ilony Olehlové, že „stále více občanů interpretuje dění (boje v Kumanovu) jako snahu vlády odvést pozornost od politické krize, nahrávek (sic!) opozice a občanských protestů“? Vláda si prostě k „odvedení pozornosti“ od „nahrávek opozice“ (komu nahrává?) najala teroristy z UČK, to je nabíledni, beru… Ale jak je možné napsat dlouhý článek o aktuálních událostech v Makedonii a nezmínit Turkish Stream jediným slovem?
Aby bylo jasno: nezpochybňuji oprávněné požadavky a konání žádného lidu, ani makedonského, ani ukrajinského, ba ani ruského nebo čínského. Ať jdou k čertu Janukovyčové všech odstínů! Ale nemá-li být demokratická sebeorganizace zdola neustále profanována „barevnými revolucemi“, jimiž nejvlivnější štáby světa obsazují strategické kóty a přesměrovávají aspirace velké většiny lidí na požitky globálních i regionálních oligarchů, bude snad nutné na levici nové zamyšlení. Nad novými nezamýšlenými následky jejího nezdolného entuziasmu.
Autor je politický komentátor.