„Nezapomeňte, nikdy v tom nejste samy,“ provolává Lucia alias „matka v rauši“ na konci svého blogového příspěvku o batolecím „období vzdoru“. I tak by se dal vyjádřit smysl mateřského blogování. Pocit izolace a osamění a s tím související bezmoc a deprese jsou často odvrácenou stranou života matek s malými dětmi, jimž se věnují celý den. Mateřství s sebou přináší specifické problémy a traumata, stejně jako intenzivní pocity štěstí. Kdo to nezažil, ten nepochopí. Ať už matky blogy čtou, nebo je samy píšou, vzájemně si tímto způsobem poskytují podporu a získávají nadhled nad svojí situací.
Komunita sobě rovných
Jsou blogy projevem emancipace žen a zachránci sebevědomí matek? Ve formátu blogu se setkává publicistika, seriál na pokračování, reality show a nekonečnost kyberprostoru. Stačí kliknout náhodně na jakýkoliv blog a ocitnete se uprostřed něčího životního příběhu. A každý je něčím zajímavý, ať už jde o osud alternativní Alice, která se provdala v Indii a nyní vychovává na samotě své dvě dcery, Veroniky žijící v domečku na vesnici nebo příběh velkoměstské „stylové“ Radky dodržující židovské svátky a žijící v Praze.
S narůstajícím úspěchem a vlivem blogu přichází dilema, kolik ze svého soukromí odhalit a co za to obětovat. Je vůbec etické takto sdílet informace o svých dětech, blízkých a příbuzných?
Každá matka je jiná a svým čtenářům či čtenářkám sympatická z jiných důvodů. Každá ke svému mateřství a problémům s tím souvisejících přistupuje jinak. Jeden příklad za všechny: zatímco Radka jednou větou oznámí, že už má trápení s kojením syna dost, dává mu láhev a dál to neřeší, Veronika v několika příspěvcích rozebírá předčasně ukončené kojení dcery a své rozhodnutí, že svého druhorozeného syna chce kojit co nejdéle. A v tom to je. Tradiční autority babiček či pediatrů nahrazuje komunita sobě rovných a různorodost přístupů, z nichž si každý může vybrat. Jistě, ne každý blog je zajímavý a je lehké se ztratit v opakujících se zážitcích z porodů a banalitách o vhodnosti toho kterého krému či plíny. Ne každá blogerka ostatně dokáže přitáhnout obecenstvo.
Desetiletý blog
Asi žádná česká blogerka se zatím co do vlivu a výdrže nemůže poměřovat se čtyřicetiletou Heather Armstrongovou ze Salt Lake City, kterou si první dáma zve do Bílého domu, aby se spolu poradily o tom, jak mohou Američané sladit pracovní život s rodičovstvím. Armstrongová svůj blog Dooce.com začala psát v roce 2001 po rozchodu s mormonským vyznáním svých rodičů, aby sdílela své zkušenosti se svobodomyslným životním stylem, který se rozhodla vést. O rok později již byla kvůli blogu vyhozena ze svého místa grafičky a designérky, jelikož v něm kritizovala situaci na pracovišti. Její zápisky tím získaly na známosti a blog začalo sledovat obrovské množství lidí (od té doby „to be dooced“ znamená být vyhozen kvůli blogování o poměrech v práci). V roce 2003 oznámila Armstrongová svým čtenářům, že je těhotná, a jejich počet se tím ještě navýšil. S nemilosrdnou dávkou sebeironie popsala svůj zápas s těžkou poporodní depresí, kvůli níž byla nakonec hospitalizována. V článcích o obtížích spjatých s mateřstvím nebývale otevřeně popsala, co si miliony matek myslí, čeho se bojí, ale nikdy to nikomu neřeknou (včetně úvah o tom, že dítě vyhodí z okna nebo že se raději zabijí). Její úspěch tkvěl rovněž v tom, že v čtenářích vždy vyvolala pocit, že toho na sebe prozrazuje více, než by měla.
Blog je již desetiletý. Stačí kliknout a jste svědky porodu její prvorozené Lety; druhým klikem už je Armstrongové téměř čtyřicet. Ze svobodomyslné mladice se stává rozvedená čtyřicátnice. Před vámi se odehrává dekáda reálného života, se všemi vrcholy i pády. Trochu jako ve filmu Chlapectví, který se natáčel přes deset let a v němž herci reálně zestárli.
Blogování umožnilo Armstrongové poukázat na traumata a obtíže mateřství, které prožívají miliony žen, a obrátit na ně pozornost společnosti. Jenže toto zviditelnění si vyžádalo svou daň. Rodinné soukromí se stalo veřejným majetkem. To musí řešit každá blogerka. S narůstajícím úspěchem a vlivem blogu přichází dilema, kolik ze svého soukromí odhalit a co za to obětovat. Je vůbec etické takto sdílet informace o svých dětech, blízkých a příbuzných? Ne nadarmo se rozhodla výše zmíněná Radka uvádět svého syna a manžela pod pseudonymy. Ostatně i Heather Armstrongová pochopila, kde jsou hranice soukromí, a její dnes již náctiletá dcera Leta, jež dříve prostor blogu zcela okupovala, postupně mizí.
Obchodnice s vlastním životem
Mateřské blogování se postupně stalo byznysem. Blogy matek, jejichž stránky jsou hojně navštěvované, se stávají atraktivní pro prodejce zboží pro děti. Blog Heather Armstrongové se záhy stal dokonce rodinným podnikem a masivně vydělával – příjmy se odhadem pohybovaly kolem milionu dolarů ročně. Komerční využití mateřského blogování ovšem zasívá zrnko falše do svědectví matek, které se ocitají v roli obchodníků s vlastním životem.
V jenom ze svých příspěvků z nedávné doby Armstrongová píše, že se rozhodla svůj blog ukončit. Jako jeden z důvodů uvádí rozšíření chytrých telefonů – čtenáři už nejsou ochotni číst delší texty, než je jeden facebookový status. Ano, zlatý věk blogů asi skončil. Nahradily je – mimo jiné – facebookové profily. Pokud blogování bylo masovým jevem, je facebookování jevem ještě masovějším. A obchodníky s vlastním životem jsme vlastně všichni, kdo máme profil na sociálních sítích. Jenže zatímco alespoň některé blogerky se tím mohly uživit a převrátit tak mýtus o „neproduktivní“ povaze mateřství vzhůru nohama, facebookové profily neživí nikoho. Vlastně ano, firmu Facebook.
Autorka čte mateřské blogy.