Generace Y se stala oblíbeným novinářským tématem. Vychází o ní dost studií, ze kterých se dá celkem bez práce něco vypíchnout, opatřit to titulkem a dát na web. Navíc, všichni si rádi čteme sami o sobě. Například, když na Facebooku narazíme titulek, že jsme facebooková generace, že to nevadí a že jsme lepší než předchozí generace X. Dobrodružnější autorské nátury se pouštějí i do zatím otevřeného sci-fi žánru generace Z, která má v budoucnu dotáhnout na sto procent vlastnosti generace Y, tedy multitasking, virtuální sociabilitu a z toho všeho plynoucí úzkost. S internetem a sociálními sítěmi totiž nejen vyrostla, ale s tabletem připojeným k síti se rovnou narodila. Vedle tohoto příjemného publicistického snění probíhá v Česku ještě jedna – o poznání přízemnější – debata o mladých. Konkrétně o zvýšení počtu učňů, jejich nedostatku a jejich nekvalitě. Obě debaty jsou překvapivě na podobné téma.
Rektoři a podnikatelé
Generace Y – o kom je vlastně řeč? V Hospodářských novinách píší, že „přes sedmdesát procent mladých vidí podle průzkumu Universum sama sebe jako podnikatele. Přes devadesát procent dává přednost samostatnosti v práci. A tři čtvrtiny generace Y ze střední a východní Evropy chtějí být manažery nebo lídry.“ Asi všichni cítíme, že zde něco nesedí. Při interpretaci postojů generace Y, není vždycky úplně jasné, o kom je řeč. O celé populaci narozené zhruba v rozmezí let 1980 až 2000 nebo jen o dětech ze střední třídy? V článku Hospodářských novin citovaný výzkum se týkal jen vysokoškoláků. Některé pasáže textu přitom výzkum vztahují na celou generaci. Data z výzkumu pak článek ilustruje citacemi korporátních manažerů a úspěšných podnikatelů, kteří prý nejsou líní, ale nechtějí chodit do takové práce jako jejich otcové. Výzkumy, které vycházejí z potřeb zaměstnavatelů, toho ale o celé generaci moc říct nemůžou.
Rektoři českých univerzit vidí pochopitelně budoucnost české společnosti jinak než zástupce zaměstnavatelů, kteří považují Českou republiku za jednu velkou investiční pobídku a kteří by tomu rádi přizpůsobili i školství.
Chudší českou realitu svými výroky zcela odlišně demonstruje prezident Svazu průmyslu a obchodu Jaroslav Hanák, který by české školství rád nastavil podle potřeb průmyslu – s tím, že „je smutné, když vzdělávací systém nehledí na reálnou uplatnitelnost absolventů“. Debata o hodnotách, volném čase a konzumentských aspiracích budoucích pracantů se – celkem pochopitelně – v této druhé debatě nevede. Učeň nemá hodnoty, chce jenom práci. Hodnoty si můžou dovolit leda tak bílé límečky. Když přijde řeč na nezaměstnanost, úvahy o tom, že příští mladá generace upřednostňuje práci z domu a ve své činnosti musí vidět i nějaký smysl, jdou stranou. Největší dovedností a konkurenční výhodou mladých profesionálů nastupující generace Y má prý být multitasking, tedy schopnost řešit více úkolů najednou. Ministerstvo školství ale řeší nedostatek kvalifikovaných učňů, protože si průmyslníci stěžují na nedostatek pracovníků ke strojům, aniž by však byli ochotni zaplatit za jejich vyučení.
Jiří Zlatuška, bývalý rektor Masarykovy univerzity a poslanec ANO, se spolu s dalšími experty spoléhá naopak na „soft skills“, humanitní vědy, flexibilitu a další netechnické dovednosti, které mají nastupující generaci spolehlivěji ochránit před nezaměstnaností a zároveň zajistit prosperitu celé ekonomice. Rektoři českých univerzit (v Orientaci Lidových novin vedli debatu kromě Zlatušky a Hanáka ještě současný rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek a rektor Univerzity Palackého Jaroslav Miller) vidí pochopitelně budoucnost české společnosti jinak než zástupce zaměstnavatelů, kteří považují Českou republiku za jednu velkou investiční pobídku a kteří by tomu rádi přizpůsobili i školství. Jejich pravidelným požadavkem bývá co největší seškrtání zákoníku práce a další flexibiluzující úpravy vedoucí k exportní společnosti levné práce.
Hodnoty jako záložní plán
V souvislosti s generací Y se mluví o materiálním uskromnění se ve jménu smysluplnějšího života i práce. Jenže z nesmyslného korporátního kancelářského prostředí na začátku devadesátých let prchala už generace X. V Couplandově románu Generace X: vyprávění pro akcelerovanou kulturu, který tento termín zpopularizoval, dá trojice hrdinů přednost práci za minimální mzdu před kariérou, ve které nevidí smysl. Uskrovnění generace Y sice bývá popisováno také jako svobodná volba, ale myslí se tím třeba i to, dát přednost životu v mini domku před životem s hypotékou, velkým stresem a nejistými výsledky.
Fenomény jako krize identity středního věku (neschopnost přijmout kolem třicítky status dospělého), nomádství nebo single život ve sdílených bytech popisoval Coupland už v roce 1991. Jenže to, co bylo tehdy dobrovolnou volbou a vybočením z běžného životního stylu, se dnes stalo běžným. Trendy, jakým je třeba společné bydlení s cílem ušetřit, jsou popisovány jako znaky generace Y, dané její postmateriální orientací a preferencí volnějšího životního stylu. Jedním ze znaků generace X byl propad ekonomických možností ve srovnání s lidmi o deset let staršími, zejména pak ale ve srovnání s generací jejich rodičů. Šance dosáhnout na vlastní dům a prožít život spokojeného měšťáka se právě během osmdesátých let v USA výrazně zmenšila a generace X tak nastupovala do práce s menšími perspektivami. Pro generaci Y už tato realita není nová.
Při popisu hodnotových změn připisovaných generaci Y se moc nepřipouští, že by za těmito změnami mohly stát jednoduše i omezené možnosti spojené s placenou prací. Když se přesuneme do České republiky, situace je ještě horší, s tím rozdílem, že v devadesátých letech mohla mít střední třída pocit, že má kam stoupat a že to stojí za to. Už v domácích debatách o Couplandově pojmu zaznívalo, že česká ekonomická situace životní styl takto definované generace X jednoduše kvůli malým platům neumožňuje a na relativní české chudobě oproti USA a západní Evropě se toho po dvaceti letech moc nezměnilo. V článcích o generaci Y se ovšem smutná skutečnost nižších možností plynoucí ze zaměstnání ztrácí pod citacemi úspěšných mladých Čechů, kteří si před pár lety otevřeli startupový projekt s aplikacemi na prodej zájezdů a dnes si s patnácti zaměstnanci nedokážou představit, že by někde dřeli od osmi do šesti. I ti bez úspěchu a bez citací v novinách ale dobře tuší, že tudy cesta ke štěstí nevede.
Předseda svazu průmyslu a obchodu, který podle svých slov „mluví za 40 procent českého HDP“, není schopen zodpovědět otázku, proč firmy – když už dělají takový HDP – nejsou schopny zvednout plat těm, které tak potřebují. Globální společnosti s vysokou přidanou hodnotou pro bílé límečky se sice připravují na nástup nové generace, které hodlají nabídnout flexibilitu, home office a možná i trošku smysluplnosti, ale o penězích se toho ve výzkumech také moc nedočtete. Když se mladí neženou do práce s patřičným entuziasmem, vysvětlují to personalisti internetem vedoucím ke změně hodnot a životního stylu. Dokud nebudou postaveni před výběr pracák versus práce, budou nazývání zpohodlnělými. A pokud jde o slova zástupce kapitánů českého průmyslu, ty dostávají tu pravou váhu teprve ve světle pohledu do opravdu neblahobytného světa.
Autor je redaktor A2larmu.