Fotografie mladé Eritrejky symbolizuje jak zoufalství, tak odvahu. Zoufalství uprchlíků, kteří se vydávají napospas moři (a také těm, kdo tento lidský náklad přes moře převážejí), aby utekli před problémy, kvůli nimž nemohou zůstat ve svých domovech. A odvahu lidí na jižních březích Evropy, kteří spěchají migrantům na pomoc, postihne-li je neštěstí.
Zachránění a utopení
Ještě minulý týden zřejmě četaři Antonisu Deligiorgisovi, sloužícímu na Rhodu, nepřišla válka, útlak a diktátorský režim ve vzdálené Eritreji vůbec na mysl. Svět Wegasi Nebiatové, čtyřiadvacetileté ženy z Eritreje plavící se v kabině lodi směrem k břehům ostrova, mu musel být velice vzdálený. V pondělí v osm hodin ráno ještě nic nenaznačovalo, že by se tito dva lidé měli kdy vůbec setkat. Urostlý voják sloužící na Rhodu, vezl se svou ženou Theodorou děti do školy. „Pak jsme chtěli jít na kávu,“ řekl deníku Observer v exkluzivním rozhovoru o tom, co se následně stalo, „a tak jsme se zastavili u kavárny na břehu moře“.
Deligiorgisovo hrdinství zvedlo morálku národa, který zápasí s nejhorší ekonomickou krizí své moderní historie.
Když loď, na které se plavila Nebiatová, narazila na ostré útesy, stál Deligiorgis zády k moři. Rhodští rybáři se těmto ostrým skalám učí celý život vyhýbat. Rozvrzaná loď přeplněná lidmi ze Sýrie a Eritreje se během pár vteřin začala naklánět. Odysea, která začala o šest hodin dříve v tureckém přístavu Marmaris, kde se podle všeho shromažďují tisíce uprchlíků směřujících do Evropy, měla každou chvíli skončit v silných proudech u pláže Zefyros. Pro Nebiatovou začala cesta do Evropy na začátku března. Její rodiče zaplatili deset tisíc dolarů za cestu, která ji měla dovést ke svobodě. Ten ostrý útes byl prvním kontaktem s kontinentem, na který si tak přála se dostat. Během chvíle se ocitla ve vodě a držela se ze všech sil gumové bójky.
„Loď se rozpadla za pár minut,“ vypráví Antonis, „jako by byla z papíru. Když jsem vyšel z kavárny deset minut po desáté, na místě už byla spousta lidí. Byla tam pobřežní hlídka, vrtulník, přijela ambulance, rybáři se shromáždili ve člunech. Bez nějakého velkého rozmýšlení jsem udělal, co bylo třeba. Sundal jsem triko a v 10:15 jsem už byl ve vodě.“
Deligiorgis dokázal sám vynést dvacet z devadesáti tří migrantů na břeh. „Nejdřív jsem měl na nohou boty, ale pak jsem si je musel sundat,“ řekl. „Ve vodě byla spousta nafty z lodi a skály byly kluzké a ostré. Pořezal jsem se na rukou i chodidlech, ale v tu chvíli jsem myslel jen na to, jak ty nebohé lidi zachránit.“ Deligiorgis si nevybavuje, kolik v nastalém zmatku zachránil mužů, žen a dětí. „Pamatuji si ale, že jsem jednoho muže, bylo mu asi čtyřicet, viděl zemřít. Zápasil s vlnami, nemohl dýchat, dusil se a já k němu nemohl, i když jsem se snažil ze všech sil. A ti, kdo by k němu mohli, se drželi trosek.“
Deligiorgisovi pomohlo, co se o první pomoci naučil v armádě. „Ale vlny byly příliš velké a nelítostné. Pořád přicházely další a další.“ Ve vodě už byl asi dvacet minut, když si všiml Nebiatové, která se držela bójky. „Nemohla se skoro ani nadechnout,“ vypráví. „Záchranáři od pobřežní hlídky naskákali do vody. Nedařilo se mi ji vytáhnout z vody ven. Pomohli mi a já si ji pak hodil přes rameno.“
Jsou to lidé jako my
V pátek se také ukázalo, že zachránil ženu, která porodila v nemocnici na Rhodu zdravého chlapečka. Tato žena z Eritreje, jež si přeje zůstat v anonymitě, vyjádřila přání pojmenovat syna podle zachránce. Deligiorgisovo hrdinství zvedlo morálku národa, který zápasí s nejhorší ekonomickou krizí své moderní historie. Není ale zdaleka jediný, kdo se takto zachoval. Celý týden se objevují příběhy o malých i velkých hrdinstvích, které vykonali lidé z ostrova, když uprchlíky zachraňovali. Jedna žena svlékla své vlastní dítě, aby do jeho šatů zabalila syrské, další stovky lidí přinesli jídlo a oblečení.
„Jsou to lidé jako my,“ řekl rybář Babus Manias a s pohnutím vzpomínal, jak zachránil jedno z dětí. „Nejdříve jsme tomu nemohli uvěřit. Mysleli jsme si, že je to loď s turisty, protože v blízkosti pláže je spousta hotelů. Nikdy jsem nic takového neviděl, takovou hrůzu, bude nás to ještě dlouho pronásledovat.“
Nehoda ukázala, jak obrovské oběti jsou ochotni přinášet lidé na hranicích „pevnosti jménem Evropa“ vždy, když se humanitární katastrofa, odehrávající se za vnějšími hranicemi kontinentu, zase o něco zhorší a z domovů vyžene další oběti. Během minulého týdne vstoupilo podle zpráv do Řecka na dva tisíce migrantů, většina z nich přes Egejské ostrovy, které jsou od pevniny hodně vzdálené. Byli mezi nimi především syrští studenti, ale i jiní lidé, kteří si mohou cestu na Západ dovolit. „Dokud v jejich zemích vládne krize, zoufalství a beznaděj, budou se vždy obracet k Evropě,“ řekl Giorgos Tsarbopoulos, šéf uprchlické mise Spojených národů v Athénách. „A dokud neexistují legální alternativy, budou dál podstupovat podobná nebezpečí, aby se sem dostali.“
Lidská povinnost
Stejně jako ostatní cestující neplánuje ani Nebiatová, která strávila většinu týdne v nemocnici s podezřením na zápal plic, v Řecku zůstat. Jejím cílem je Švédsko. Ve čtvrtek nastoupila na loď směřující do Piraeu. To je jen další zastávka na cestě, která začala v eritrejské metropoli Asmaře, vedla do Súdánu a odtud do Turecka, kam cestovala na falešný pas. „Měla jsem štěstí,“ řekla při setkání přeživších spolucestujících. „Mám veliké štěstí, že jsem naživu.“
Deligiorgis nechce mluvit o hrdinství. Říká, že na tom, co udělal, nic hrdinského nebylo, jen plnil svou povinnost, „lidskou povinnost“. Ale přiznává, že na chvíli, kdy vyzdvihl Nebiatovou z moře, nikdy nezapomene. „Nikdy nezapomenu na její tvář,“ říká. „Nikdy.“
Autorka je novinářka.
Z anglického originálu Migrant boat crisis: the story of the Greek hero on the beach publikovaného na serveru The Guardian přeložila Barbora Votavová.