Ústavní soud se v březnu začal zabývat návrhem na zrušení ustanovení zákona o registrovaném partnerství, které brání stejnopohlavním párům v osvojení dítěte. Ustanovení § 13 tohoto zákona sice praví, že existence partnerství není překážkou výkonu rodičovské zodpovědnosti partnera ani svěření dítěte do jeho výchovy, ale jedním dechem dodává, že trvající partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte. Současná právní úprava je tedy značně paradoxní. Registrovaní partneři sice mohou vychovávat děti, ale nemají možnost osvojit děti svého partnera ani osvojit dítě společně.
Současná právní úprava nabízí stejnopohlavním párům uznání jejich vztahů pod podmínkou, že se veřejně vzdají nároku na rovnoprávnost s páry heterosexuálními.
Tento stav je problematický ve dvou ohledech. Jednak zasahuje do práva na soukromý a rodinný život registrovaných partnerů, kteří nemají možnost společně založit rodinu, jednak je v rozporu s principem nejlepšího zájmu dítěte. Pokud přijmeme myšlenku, že páry stejného pohlaví vytvářejí kvalitativně stejné vztahy jako páry heterosexuální, neumožnit jim vychovávat děti je nutně diskriminační. Rozdílné zacházení by mohlo být sice odůvodněno zájmem na řádné výchově dětí, ale vědecké studie trvale dokládají, že děti vychovávané stejnopohlavními páry se obecně vyvíjejí stejně dobře jako děti vychovávané heterosexuálními páry, ne-li dokonce lépe.
Nejlepší zájmy dítěte
Pro děti stejnopohlavních párů přitom současná právní úprava znamená oslabení právního a sociálního postavení. V České republice nyní žije asi devět set dětí v rodinách stejnopohlavních párů. V posledních letech vzrůstá počet dětí, které se v těchto párech plánovaně narodí například prostřednictvím umělého oplodnění. V takovém případě je fakticky od narození vychovávají dva rodiče, ale právně má dítě rodiče pouze jednoho, protože druhý biologický rodič není znám, případně rodičovská práva nechce vykonávat. To přináší mnoho komplikací v běžném životě a zejména potom v obtížných situacích, kdy právní rodič není schopný například z důvodů zdravotního stavu o záležitostech dítěte rozhodovat.
Nejvyšší soud Spojených států amerických má nyní na stole případ Obergefell versus Hodges, v němž několik stejnopohlavních párů žaluje státy Ohio, Michigan, Tennessee a Kentucky pro neuznání jejich partnerských vztahů. Žaloba popisuje situaci, kdy měl čtyřměsíční syn jednoho z těchto párů dýchací potíže, ale nemocnice ho odmítla ošetřit, protože neuznala rodičovství partnerky, která ho do nemocnice přivezla. Podobný případ by mohl snadno nastat i v České republice. V případě úmrtí právního rodiče se přitom dítě může v krajním případě dostat do ústavní péče a fakticky přijít o rodiče oba. Problematická je také skutečnost, že partner, který není právním rodičem, nemá vůči dítěti vyživovací povinnost, což může způsobit potíže v případě, pokud dojde k odloučení partnerů.
Současný stav tedy rozhodně není v souladu s nejlepšími zájmy dětí vychovávanými stejnopohlavními páry. Ústavní soud přitom při posuzování ústavnosti zákazů osvojení registrovanými partnery nemusí znovu objevovat Ameriku. Na závadnost situace poukázal například Nejvyšší soud státu Havaj už v roce 1999 v případu Baehr versus Miike a v roce 2013 ji odmítl i Evropský soud pro lidská práva ve věci X a ostatní proti Rakousku.
Není růže jako růže
Největším problémem současné právní úpravy osvojení v zákoně o registrovaném partnerství je však její logická konstrukce. Nabízí stejnopohlavním párům právní uznání jejich vztahů pod podmínkou, že se veřejně vzdají nároku na rovnoprávnost s páry heterosexuálními. Tato konstrukce je projevem heteronormativní státní politiky, která považuje homosexuální vztahy za nežádoucí. Zrušení ustanovení omezujících právo registrovaných partnerů stát se osvojiteli dítěte je tak jen momentální náplastí na mnohem palčivější problém, kterým je registrované partnerství samotné.
Registrované partnerství totiž není přípustnou náhražkou manželství, a to ani v situaci, kdy uděluje partnerům stejná práva. Nejelegantněji artikuloval podstatu věci jeden z federálních odvolacích soudů USA ve věci Perry versus Brown: „Co růží zvou, i zváno jinak mohlo by vonět stejně, ale páru, který touží vstoupit do závazného celoživotního vztahu, manželství zváno registrovaným partnerství, stejně nevoní.“ Parafráze veršů Williama Shakespeara ze hry Romeo a Julie značí, že manželství v sobě nese symboliku, která registrovanému partnerství chybí. Manželství představuje společenské uznání romantického vztahu páru, který je uzavírá. Vyjadřuje respekt a úctu, kterou společnost k tomuto druhu vztahu chová. Vytvořením registrovaného partnerství stát odmítá udělit stejnopohlavním vztahům stejnou důstojnost jako vztahům heterosexuálním. Registrované partnerství tak sice zlepšuje právní postavení stejnopohlavních párů, ale zachovává jejich společenskou méněcennost.
Dlouhá tradice diskriminace
Věcné argumenty, které se snaží toto rozdílné zacházení ospravedlnit poukazem na zájmy dětí, byly před soudy již mnohokrát spolehlivě zpochybněny. Odpůrci stejnopohlavních manželství se proto uchylují k argumentování tradicí, podle níž je manželství odnepaměti heterosexuální institucí a kterou necelých patnáct let existence stejnopohlavních manželských svazků nemůže změnit. Tento argument bohužel fakticky přijal za svůj i Evropský soud pro lidská práva, který musí vzhledem ke kulturní rozmanitosti států ve své jurisdikci v kontroverzních otázkách našlapovat velmi opatrně. Jeho vstřícný přístup k problémům stejnopohlavních párů má tedy své meze. Podle tohoto soudu Evropská úmluva o ochraně lidských práv garantuje pouze tradiční manželství, a nikoli manželství homosexuálních párů. Páry stejného pohlaví tak podle něho usilují o získání práva nového. To však popírá podstatu celého problému, jíž je snaha stejnopohlavních párů získat práva, které heterosexuální už požívají. Odkaz na tradici je přitom v právní argumentaci vždycky podezřelý, a to zejména pokud se vztahuje k historicky znevýhodněným menšinám. Tímto způsobem byla obhajována například rasová segregace v USA.
Je pravděpodobné, že Ústavní soud ustanovení zákona o registrovaném partnerství bránící partnerům v osvojení dětí ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a jiných světových soudů zruší. To bude však jen první krok ke zrovnoprávnění stejnopohlavních párů v České republice. Politická vůle k otevření instituce manželství i těmto párům v současné době chybí, což dokládá i odpor proti novelizaci zákona o registrovaném partnerství umožňující osvojení druhým rodičem, který vychází z konzervativních kruhů poslanecké sněmovny. Zásadní pro rozetnutí situace je rozpoznání diskriminační povahy současného stavu, který ze skrytě ideologických důvodů odpírá významné části občanů jejich základní práva.
Registrované partnerství je politický kompromis, jehož cílem je zachovat výlučnou pozici heterosexuálních svazků. Je tak ze své podstaty nástrojem diskriminace, který musí nahradit otevření instituce manželství i stejnopohlavním párům. Manželství jako instituce prošlo během uplynulého století dramatickým vývojem a odpírat jeho uzavření stejnopohlavním párům s odkazem na jeho nezbytnou a historicky zaručenou heterosexualitu je anachronické a neopodstatněné. Legitimní a bezprostřední zájmy stejnopohlavních párů a jejich dětí musí zvítězit nad abstraktním konceptem heteronormativní společnosti, který neslouží ničemu jinému než klidnému spánku jeho zastánců.
Autor je právník.