Snídanička v BIS a vobídek v ÚSTRu


Pravá levičácká mikrohra.

osoby:

NADSTRÁŽMISTRYNĚ

František Stárek řečený ČUŇAS

 

Kancelář v sídle Bezpečnostní informační služby, Praha-Stodůlky, květen 2015, 7.30 středoevropského času.

Zády ke dveřím sedí na pojízdné židli u počítače NADSTRÁŽMISTRYNĚ, uprostřed je stůl se štosy spisů, u stěny kuchyňka s varnou konvicí.

Dveře se otevřou a vchází jimi úředník undergroundu František Stárek řečený ČUŇAS v kovbojském klobouku, džínsovém kompletu, má obuté parádní koně a v náručí drží asi osmdesáticentimetrovou sošku Choda.

 

ČUŇAS: Dobré ranko, slečno strážmistryně!

NADSTRÁŽMISTRYNĚ (s pohledem v monitoru): Dobré ráno, pane Čuňasi! Nadstrážmistryně.

ČUŇAS: Nee… Tak to gratuluju!

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Děkuju.

ČUŇAS (sedá si ke stolu, ale sošku Choda drží na klíně): Už mě to nějak zmáhá. Než obejdu celej barák, jestli je čistej vod levicový hrozby, jsem hin.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Já vás obdivuju, už sedm let u nás neděláte, ale čistit chodíte pravidelně.

ČUŇAS: Letí to, ale někdo to dělat musí, kydat to svinstvo. Přece to zase nehodíme bolševikům do klína.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: To jo… A co přesně?

ČUŇAS: No tu naši svobodu a demokracii.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Dáte si kafčo?

ČUŇAS: To budete hodná.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Bez kofeinu?

ČUŇAS: Jako vždycky.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Budou vám stačit kroasánky?

ČUŇAS: Jaký máte?

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Vanilkový.

ČUŇAS: Bezva. Snídaničku si dám teda tady, ale vobídek už v ústavu.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Jdu na to. (otočí se na židli k Čuňasovi) Jé, na co máte toho Kozinu?

ČUŇAS: Kozinu?

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: No, tu sošku, co držíte.

ČUŇAS: To není Kozina.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Aha.

ČUŇAS: To je Magor.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Aha. To jste za něco dostal?

ČUŇAS: Ne, to jsem nechal udělat, to je teprv zmenšenej model ze sádry.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Pěkný… takže pak to bude někde velký.

ČUŇAS: Jo, u mě v Plzni, jak se jde k centru alternativní kultury a vzdělávání.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: A pan Magor byl z Plzně?

ČUŇAS: Ne, ale je tam po něm pojmenovanej most. V Plzni jsem se narodil já, tak jsem to zařídil.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: A on po tom mostě rád chodil?

ČUŇAS: Proč?

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Že se po něm jmenuje.

ČUŇAS: Né, ale Magor pil příkladně i plzeňský pivo a seděl na Borech.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Tak to by měl radost, že to bude takhle připomenutý.

ČUŇAS: Já si to taky myslím a ke všemu jsem to vymyslel tak, že nebude stát na podstavci, ale jen tak na zemi, jako rovnej mezi rovnejma.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: To je pěkný a nebojíte se psů?

ČUŇAS: Kdepak, já jsem ze selskýho…

(NADSTRÁŽMISTRYNĚ se otočí k Čuňasovi zády a odříkává s očima v sloup na playback jeho promluvu.)

Než nám všechno sebrali, tátu sebrali taky, bráchu věznilo už gestapo, pak za normalizace znova, o sobě ani nemluvím, po nás se prošly dějiny a bolševik nejvíc, a proto jsem teď tady, už je to sice hromada let, ale tohle se nesmí opakovat.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Já myslím, že ho budou očůrávat.

ČUŇAS: Jo takhle, tak tam postavíme ohrádku.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: A nebude zas jak ve vězení?

ČUŇAS: Tak ho psi počůraj, no, on měl němý tváře rád. Hlavně kočky.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ (vstane a jde ke kuchyňce): Já v Plzni před pár lety byla a nějak mi přišlo, že tam chcíp’ pes.

ČUŇAS: Ale to ještě nebylo hlavním městem evropský kultury, dneska byste to tam nepoznala, jak to žije.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ (zapne rychlovarnou konvici): Pořád nesladíte?

ČUŇAS: Pořád. Já mám teď po sametu sladkej život. (směje se)

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Takovej věčnej bojovník a zpravodajec, neříkejte.

ČUŇAS: Bejvávalo zpravodajec, dneska historik. Ale ze cviku nevypadávám, to máte pravdu. Včera sem šel Trojanovou okolo toho krámu, tak jsem vám tam vzal nějaký ty závadný tiskoviny, ať tam tenhle měsíc už nemusíte. (sáhne do kapsy a hodí na stůl srolované tiskoviny, pak si přendá sošku na druhou ruku a šátrá v druhé kapse) Tady je paragon.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ (dává kávu do šálku): To jste hodnej, už jsem tam známá jak falešná pětka a ke všemu, když musí bejt paragon na ministerstvo, tak je to s tím utajením těžký.

ČUŇAS: Tenhle je taky na ministerstvo…

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: To nevadí, ale vás tam aspoň neznaj.

ČUŇAS: Já bych řek’, že znaj. Představte si, že tam prodávaj vedle těchhle (ukáže na stůl) levičáckejch a anarchistickejch plátků i naše undergroundový věci, to nechápu. Navíc jsem už dost známej z televize, z těch dokumentů o nás na čété dvojce a těch besed, co objezdím, až hanba.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Vy jste vlastně něco jako VIP.

ČUŇAS: No jo, ale jinak jsem ze selskýho…

(NADSTRÁŽMISTRYNĚ se otočí k Čuňasovi zády a odříkává s očima v sloup na playback jeho promluvu, mezitím cvakne konvice a ona zalije kávu.)

Než nám všechno sebrali, tátu sebrali taky, bráchu věznilo už gestapo, pak za normalizace znova, o sobě ani nemluvím, po nás se prošly dějiny a bolševik nejvíc, a proto jsem teď tady, už je to sice hromada let, ale tohle se nesmí opakovat.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Já třeba vůbec nemám představu, co taková socha stojí.

ČUŇAS: Hromadu peněz.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: To jste teda hodnej, že dáte na kamarádovu památku takový peníze.

ČUŇAS: Tak jak říkáte­… byl to přítel, ale hlavně, já to neplatím.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Aha, takhle. A kdo vám na to dá?

ČUŇAS: To je různý. Od toho tu máme státní instituce, evropský projekty nebo velký firmy.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: To se mi na vás líbí.

ČUŇAS: Co?

NADSTRÁŽMISTRYNĚ (vezme kávu a jde k Čuňasovi): Jak neodhodíte tu svoji nenucenost, ani když mluvíte o vážnejch nebo pracovních věcech. Tady by všichni řekli evropské projekty, nebo hlavní město evropské kultury.

ČUŇAS: To víte, léta v undergroundu nezapřete. Já vám něco pošeptám, ale zůstane to jen mezi náma.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ (nahne se k Čuňasovi): Jsem jedno ucho.

ČUŇAS (do ucha): Sereme na systém, ne? (rozchechtá se)

NADSTRÁŽMISTRYNĚ (postaví kávu před Čuňase): Vy zvíře!

ČUŇAS (dochechtá se): Na podzim mě fotili do Hospodářek uprostřed takovejch plamenně oranžovejch křovin. Myslím, že to dopadlo dobře, já vám to přepošlu.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ (sedne si zpátky za počítač): To budu ráda.

(Chvíli je ticho.)

ČUŇAS: A co ty kroasánky?

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Jéžiš, promiňte! Jenom odešlu ňáký svodky.

ČUŇAS (mluví k sošce): Svodky, svodky, svodky… Vidíš Magore, jestli bysme se bejvali v lochu nadáli, že svodky budou na naší straně barikády.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ (od počítače): Heleďte, a nemoh by vám na tu sochu dát plzeňskej pivovar, když pan Magor pil to jejich pivo?

ČUŇAS: Myslíte? Ten by tam ale chtěl nějakou reklamu, to by bylo hnusný, ne…? I když, kdyby to udělali pěkně…

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: A co kdyby pan Magor měl v ruce tu jejich láhev.

ČUŇAS: To je vynikající nápad! Vás je tu škoda. Nechcete za mnou do ústavu?

NADSTRÁŽMISTRYNĚ (otočí se na židli): Pane Čuňasi, na to jsem se vás chtěla už dávno zeptat, ale nevím, jestli to není blbý.

ČUŇAS: No na co, nestyďte se.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Co vy v tom ústavu vlastně děláte?

ČUŇAS: To ale není vůbec blbá otázka, slečno nadstrážmistryně, příkladně lidi to vůbec nezajímá, a přitom tam děláme hromadu užitečný práce.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: To jsem si myslela, ale co přesně?

ČUŇAS: Studujeme totalitní režimy, to je povinnost svobodnejch a demokratickejch zemí. Shromažďujeme všemožný bezpráví, křivdy a zločiny. Teda dokumenty.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: A co s nima potom děláte?

ČUŇAS: Studujeme, aby se lidi poučili.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Jo takhle… (vstane a jde ke kuchyňce) A jste vy pořád úředník undergroundu, i když jste ten státní úředník?

ČUŇAS: To je čestnej predikát, slečno, ten se neztrácí, ale já si na tyhle věci moc nepotrpím…

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Jste ze selskýho… (Čuňasovu promluvu už ani němě nepředříkává, jen má oči v sloup)

ČUŇAS: Než nám všechno sebrali, tátu sebrali taky, bráchu věznilo už gestapo, pak za normalizace znova, o sobě ani nemluvím, po nás se prošly dějiny a bolševik nejvíc, a proto jsem teď tady, už je to sice hromada let, ale tohle se nesmí opakovat.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: To by se fakt už opakovat nemělo. (nandá na talířek vanilkové kroasány)

ČUŇAS (zálibně pohlíží na kroasány): Podívejte, jak dneska snídáme. A jak je všechno opravený. Podívejte Plzeň, černý a zároveň rudý město, a dneska… hlavní město evropský kultury, takže mě napadá, že kdybysme tu sochu stihli ještě letos, mohla by nám kromě pivovaru přispět i Evropa.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: A co stát?

ČUŇAS: Já myslím, že dneska je v pohodě, ne?

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Že by vám na to moh’ dát…

ČUŇAS: No vidíte, ten by moh’ taky. Právní a demokratickej stát je tu přeci i díky Magorovi.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ (položí talířek s kroasány před Čuňase): Pozor na vanilku, mě vždycky vyteče.

ČUŇAS (zakousne se do kroasánu a nahne se nad spisy ): Spisy, spisy, spisy…

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: To víte…

ČUŇAS: Co to tu máte? (zadívá se pozorněji na jeden ze spisů, žvýká kroasán a nahlas čte) … kterej mi za to, že jsem se ohradil proti jeho šikanování a nezákonnýmu jednání, přidělil práci, při který jsem musel deset hodin stát na špičkách a řekl mi, že jestli budu chtít na záchod, tak je se mnou konec, po devíti hodinách, když už jsem bolestí chcípal a pochcal jsem se do kalhot, přišel znova, držel mi pod nosem nějaký lejstro… (znova se zakousne do kroasánu, až z něj vyteče vanilkový krém a skápne na spis) Ježíšmarja, teď mi na to vyjel ten vanilkovej krém!

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: To nic.

ČUŇAS (sebere prstem ze spisu vanilkový krém a olízne ho): Ach jo, já tyhle výpovědi obětí bolševickýho teroru nemůžu už ani číst. Co tady s tím děláte? To patří spíš k nám do ústavu.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Ukažte, to není možný, co by to tu dělalo… (prohlíží spis) Jo, tak to je v pořádku, to je nový.

ČUŇAS: Jak nový?

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Prověřujeme tuhle rodinu, tam jsou evidentní, i když latentní protistátní tendence. Ale ještě jsem to neprocházela.

ČUŇAS: Ukažte, to není možný…

NADSTRÁŽMISTRYNĚ (podá mu spis): To byla žádost o milost, co jste čet’, kterou napsal starší syn… z výkonu trestu, samozřejmě.

ČUŇAS (kouká do spisu): To je nějaká blbost.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ (vezme mu spis): Ukažte, já to přečtu. (čte)

Pane prezidente,

(a teď nevím jestli ještě Klausi, protože se o politiku teď moc nezajímám) nejsem cikán, nebojte se, já sedím za napadení manažera výroby v Nošovicích, kterej mi za to, že jsem se ohradil proti jeho šikanování a nezákonnýmu jednání, přidělil práci, při který jsem musel deset hodin stát na špičkách a řekl mi, že jestli budu chtít na záchod, tak je se mnou konec, po devíti hodinách, když už jsem bolestí chcípal a pochcal jsem se do kalhot, přišel znova, držel mi pod nosem nějaký lejstro, že mám nařízenej přesčas a že jestli ho odmítnu, tak mám padáka, prosil jsem ho, ať má slitování, že na mně a mojí vejplatě visí celá rodina, a on mi řekl, že se může na ňákou moji rodinu vysrat. Tak jsem mu dal tečku a druhou rundu vzal o rameno robota.

ČUŇAS: To je přesný, tohle by se v Londýně nemohlo stát, tam jsou k sobě lidi slušný, to je jiná kultura.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ (pokračuje): Prostě mi ruply nervy z toho věčnýho strachu a stresu. A jelikož ten manažer marodil dlouho, i když chodil na tenis, tak mě zašili, takže matce, která neměla práci, poněvadž jí je devětapadesát, i když má maturitu, všechno sebrali exekutoři, brácha pak nastříkal něco na zeď, ani to nebylo nic protistátního, jenže to bylo už podruhý a tak šel sedět taky, takže pak už neměla ani na nájem, kterej brácha platil, protože matka už neměla nárok na podporu a vylili jí z bytu.

ČUŇAS: To je přesný, bolševik úplně odnaučil tyhle lidi se o sebe postarat.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ (pokračuje): Já bych vás o milost nežádal a neobtěžoval, kdyby nešlo o tu nešťastnou matku, která se teď potlouká někde po ulici…

ČUŇAS: Vždyť to říkám, levicovej defétismus, spoléhání na stát…

NADSTRÁŽMISTRYNĚ (pokračuje): … hodně si zkusila, s náma, a hlavně když táta utek’ za bolševika do Německa a jí vyšetřovala StB. Tak jsem Vás chtěl poprosit, že kdyby to nešlo s tou mojí milostí, tak jestli by nešlo za něco ji zavřít, aby byla v teple a jedla, aspoň přes zimu, aby na tom byla sociálně líp, než s bráchou zase vylezeme a najdeme si práci, jako trestaný asi nějakou blbou, ale najdeme, to Vás chci ujistit.

ČUŇAS: To je přesný, lidi si zvolej socany a komouše a pak to takhle vypadá…

NADSTRÁŽMISTRYNĚ (pokračuje): Doufám, že jste, pane prezidente, pan Klaus, matka volila Občanský fórum a pak ODS, dokud jste tam byl, a pak to TOP, ale jenom kvůli panu knížeti.

Děkuju Vám předem za kladný vyřízení.

František Mládek, t. č. ve výkonu trestu v nápravně výchovném zařízení Plzeň – Bory

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Vidíte, to je skoro váš jmenovec.

ČUŇAS (hladí nervózně a mimoděčně sošku): To je přesný…

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Co myslíte přesně?

ČUŇAS: Tohle nejde, na věci se dívat takhle.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Jak?

ČUŇAS: Takhle, tohle… nepoučeně.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Aha…

ČUŇAS: Lidem schází ta odvaha, co jsme měli my.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Určitě. To byla nesrovnatelná hrozba.

ČUŇAS: No právě… A Magor byl chudej jak kostelní myš až do smrti.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Vidíte, a to mi přišlo vždycky divný, třeba ve srovnání s panem Havlem nebo s váma.

ČUŇAS: To víte, každý jsme šli svobodně svojí porevoluční cestou…

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Jo takhle­… (všimne si něčeho ve spisu) Ještě tu něco je. (čte) P. S. Myslím, že by to zajímalo spíš pana prezidenta Havla, jenže ten je po smrti, ale možná to matce pomůže i u Vás, že jako mladá podepsala Chartu. (hodí spis na stůl před Čuňase) Tak to je gól, co?

ČUŇAS (přestane s hlazením sošky): Já už jsem z toho magor.

NADSTRÁŽMISTRYNĚ: Takže tahle socha (píchne prstem do sádrového modelu Ivana Jirouse) bude tak trochu i vaše, ne?

(ČUŇAS upustí sošku na zem a ta se rozbije na několik kusů.)

NADSTRÁŽMISTRYNĚ (pozoruje rozbitou sádru): Vážně sádra. A z čeho bude ve skutečnosti?

 

konec

Je možné hru ukončit také tak, že po rozbití sošky nepromluví Nadstrážmistryně, ale ulomená sádrová hlava Martina Jirouse, a to takto: Čuňadro, Čuňadro, do roka a do dne zvu tě na Boží Soud!

A2LARM