Světlo z domácích neudálostí


Únik telefonické konverzace mezi Janou Nečasovou a Petrem Nečasem či nedávná rozprava o nedůvěře vládě poukazují na globální problém.

Jeden nejmenovaný šéfredaktor si loni v kuloárech postěžoval, že ve vnitřní politice se v Česku nic zaznamenáníhodného neděje. A tak se prý v nouzi vyrábějí z pšouků kuličky nápadně podobné nábojům a kdejaká celebritní věta z Facebooku či Twitteru je povinně pojednána jako potenciální zážeh občanské války. Něco na tom je. Ale v onom úsudku je podle mne obsažen i omyl, že se na politické periferii nebo v suterénu malé země, kterou průměrný Američan na globusu skoro nikdy nenajde (a neláme si s tím hlavu), nemůže odehrát v zásadě nic celosvětově významného. Co potom kapka rosy, v níž se odráží vesmír?

Slušná oligarchie

Pohleďme například na poslední rozpravu o nedůvěře vládě, kterou opozice vyvolala kvůli Andreji Babišovi coby flagrantnímu ztělesnění střetu zájmů. Vládu svrhnout nemohla. „Jsme realisté,“ ohlásil předem faktický firemní ředitel TOP 09 Miroslav Kalousek. V plénu dokonce prohlásil, že „tato schůze je zbytečná“ (z hlediska formálního cíle, tedy smetení vlády z povrchu zemského). Jako studnice poznání však zbytečná nebyla ani trochu a tato její užitečnost daleko přesahuje sebeprezentaci opozičních předáků. Přitom bylo vlastně jedno, jaké miliardy si skrze dotační toky na biopaliva, které schválily kabinety Mirka Topolánka a Petra Nečase, Babiš teď s třetí vládou přihrál pro svůj Agrofert a co všechno komu předtím nalhával. Sněmovna si posvítila na všeobecné poměry, na platný řád věcí. A to víc, než si myslíte.

Odteď si jako samozřejmost nutně vybavujeme drsné věty různých milenek (a kohokoli v přítmí) na adresu mocenských celebrit: „Na chlapy si nehrajte, primitivové. A ani na politiky, kteří spravují veřejný zájem.“

Především bylo pěkně nasvíceno, že „střetozájmového“ Babiše vygenerovali ti, kdo jej nyní vystavují ostré kritice. Bylo totiž těžké cokoli namítnout proti prohlášení napadeného předsedy ANO, vicepremiéra, ministra financí a miliardáře: „Ale vždyť vy jste zapomněli, že vy jste mě zplodili. Vy, zkorumpovaná pravice. Vždyť já jsem byl váš volič, já jsem byl volič ODS. Takže kdybyste nekradli, nepodváděli a plnili program, tak já bych tu nestál. Mohl jsem si užívat těch peněz.“

To je klíčové prohlášení, které je nutno dovysvětlit, významově dotáhnout. Výčitka pravici zkorumpované, podvádějící a neplnící program je výčitkou kapitalisty – kdysi voliče ODS – profesionálním politikům, že přestali sloužit „veřejnému zájmu“ v očích občanů a voličů, tedy relativně stabilnímu kapitalismu v očích kapitalistů. Je to upřímná výčitka, že nebyli s to udržet ideologickou iluzi o kapitálu jako univerzální maně nebeské, výčitka politikům, že v demokracii, kde se stále ještě konají volby, přestali uvěřitelně fungovat jako politické zajištění těch, kteří si původně chtěli jen „užívat peněz“. Pro vládnoucí třídu – a tedy i pro Babiše – je totiž extrémně nepohodlné a riskantní vylézt z přítmí privátního „užívání si“ na jeviště „spravedlivého vládnutí“ celé společnosti. „Prosím vás, my jsme (v Agrofertu) oslavovali, že jsme nevyhráli tendr,“ řekl Babiš. „Vždyť já do svých médií nemůžu ani zavolat,“ stěžoval si potravinářský oligarcha a mediální magnát poslancům.

„Kapitalismus“ se už u nás říkat může bez ztráty pověsti, „kapitalisté“ nebo dokonce „oligarchové“ zatím nikoli. Když předseda ODS Petr Fiala ve sněmovní rozpravě mluvil o tom, že tato vláda „vede třídní boj“, měl na mysli vládou ujařmené „živnostníky a drobné podnikatele“, lidi „aktivní a pracovité, pracovité a slušné“, jimž hrozí totalita registrační pokladny (a nemožnost ulít si z daní malou domů). Ambice ODS se poněkud zúžily… A tak Martin Komárek z vládního ANO, zděšený „hanebnou bolševickou rétorikou“ opoziční pravice, používající termín „oligarchie“, zkompletoval ten správný ideologizovaný obraz panující třídy. Vysvětlil Poslanecké sněmovně, že „Baťa nebyl oligarcha, prostě Bill Gates není oligarcha. Slušní, bohatí, úspěšní lidé nejsou oligarchové. Jsou to slušní, bohatí, úspěšní lidé.“ Kdo jsou ti ostatní, tvořící drtivou většinu společnosti? Logicky vzato asi lidé neslušní, rozhodně však nebohatí a neúspěšní, ba i – nedej bože – nepřizpůsobiví.

Knížecí rada a konec aury

Přímo osvícenskou misi sehrál ve sněmovní rozpravě neúnavný Kalouskův maňásek Karel Schwarzenberg. Knížepán připomněl Sobotkově sociální demokracii, že „svého času nastoupila za úplně jiné ideály“, zatímco dnes „podporuje velkokapitalistu“. Má přece využít – doplňme logickou skládačku – prestiže svých někdejších ideálů, které beztak dávno opustila, jen a jen k tomu, aby účinně podporovala (jako již skoro sto let) kapitalisty obecně a jejich systém jako celek. Totéž by podle Schwarzenberga měli činit tváří v tvář Babišovi i lidovci „v souladu s ideály křesťanské demokracie“. Jistěže, o tohle jde. Vždyť „v této zemi už bylo tolik šlohnuto, že očividně na pěti miliardách (pro Babiše) už nezáleží,“ řekl Karel Schwarzenberg hned v úvodu své – napohled moralizující, ale výsostně politické – lekce.

Jsme osvíceni! Ano, jde o to, aby občanští, křesťanští i sociální demokraté zabezpečovali co nejstabilnější provoz systému prostřednictvím formálně oddělené vrstvy politických profesionálů, kteří oblbují veřejnost svými údajnými ideály. Ocitnout se ve střetu zájmů je ani ve snu nenapadne, protože Babišové je bez přítomnosti televizí navštěvují zadním vchodem. A všichni ti „slušní, úspěšní a bohatí“ lidé s podnikatelským fištrónem mohou za takových podmínek – pod vládou „slušných a úspěšných“ politiků (nenazývali Petra Nečase dokonce „panem Čistým“?) – bez zábran slavit vítězství v tendrech, volat do svých „svobodných médií“ a stavět je do latě cenzury a ještě úspěšnější autocenzury. Donedávna mohli manipulovat míněním voličů selektivním nastolováním agendy a užívat si svých peněz. Tahle ideální situace je však nejen u nás, ale i leckde jinde najednou pryč. Nenávratně a nenapravitelně.

Co se stalo? Proč se ujímá heslo „Nejsme politici“ jako pozitivum v Česku i ve Španělsku, u pánů i kmánů, a moci se ujímají nepolitikové shora i zdola? Moc potřebuje mystickou auru, kvůli níž kolem kráčejících politiků hlučně praská i sám vzduch. I v moderních demokraciích dlouho zůstalo cosi z nedotknutelné výjimečnosti faraonů, středověkých králů z boží milosti, lordů protektorů z počátku novověku. Začínající novináře donedávna jímal ostych, kdykoli měli občanským politikům položit „otázku na tělo“. A také staří redakční mazáci se nikdy zcela nemohli zbavit dojmu, že i ten Mirek Topolánek, Petr Nečas anebo Bohuslav Sobotka přece jen vědí o chlup víc než normální smrtelníci, zproletarizovaní novináři, obyčejní občané i dovedně zmasírovaní voliči. Zdá se, že tato aura nyní vyšuměla, funkčně zkolabovala.

Jiná česká neudálost – celonárodní zábava nad únikem telefonické konverzace mezi Janou Nečasovou a Petrem Nečasem – je jen jednou z řady etap zmíněného kolapsu. Pravda, urodilo se kvantum právního a etického pohoršení, obav i civilizačního děsu nad únikem zvukového záznamu, na němž expremiér dostal od své milenky a nynější ženy jasný pokyn: „Na chlapa si nehraj, primitive!“ Ale podstatné je tohle: nejenže se tady už žádná politická aura nedá zachránit, ještě je navíc její ztráta přenosná. To se musí líbit anarchistům. Odteď si jako samozřejmost nutně vybavujeme drsné věty různých milenek (a kohokoli v přítmí) na adresu mocenských celebrit: „Na chlapy si nehrajte, primitivové. A ani na politiky, kteří spravují veřejný zájem.“

Nedá se nic dělat. Tyhle dvě malé české neudálosti vrhly světlo na cosi globálního, na přelomovou dobu velkého světa.

Autor je politický komentátor.

 

A2LARM