Wikimedia Commons, Voevoda
Výroky, kterými je v době sedmdesátého výročí konce druhé světové války cejchována Rudá armáda, někdy berou dech. Sovětští vojáci nás prý ve skutečnosti neosvobodili. Údajně nás prachsprostě „dobyli“, tvrdí někdejší vládní propagátor radaru Tomáš Klvaňa. „Osvobození bylo ve skutečnosti osvobozením k nesvobodě,“ dočteme se na jiném místě. A jistě bychom v tomto výčtu mohli pokračovat dále. Zatímco před listopadem 1989 byly Rudá armáda a komunistický odboj glorifikovány, dnes (v duchu známé pravdy, že v této zemi vykládáme historii „ode zdi ke zdi“) téměř neexistují. Je to zvlášť absurdní, když si uvědomíme, jaké oběti tito lidé přinesli. Co všechno díky současné propagandě – stejně jako kdysi – vlastně nevíme?
I Američané znásilňovali
Často se zdůrazňuje, že Rudá armáda u nás i jinde znásilňovala a rabovala. Méně se ale ví, že ani Američané nebyli žádní beránci. Německá historička Miriam Gebhardtová došla díky rozsáhlému archivnímu studiu k zajímavému zjištění. Američtí vojáci podle ní na konci války znásilnili až sto devadesát tisíc německých žen. I když se některým komentátorům zdá toto číslo moc vysoké, jisté je, že šlo přinejmenším o tisíce obětí. Gebhardtová navíc vyvrací, že to byl – jak se někdy říká – jen dobrovolný sex „za nylonky a čokoládu“. Komentuje to slovy: „Bezpočet žen bylo znásilněno vojáky, kteří věřili, že si s nimi můžou dělat, co chtějí.“ A dodává: „Goebbels varoval, že Rudá armáda zplundruje Německo, znásilní ženy a bude páchat zločiny na civilistech. Lidé proto doufali, že budou okupováni západními jednotkami. Jenže sled událostí tu byl podobný.“
Dnes tolik vyzdvihované násilí rudoarmějců, které jde ruku v ruce se zavíráním očí nad podobnými zločiny u spojeneckých vojáků, není ničím jiným než obrácenou verzí propagandy, která tu byla před Listopadem.
Americká armáda se chovala obdobně i ve Francii. Další historička, Mary Louis Robertsová, píše o stejných zločinech, které tu byly páchány na ženách. Například starosta města Le Havre byl v roce 1945 zavalen stížnostmi na sexuální útoky a na „režim teroru uvalený bandity v uniformách“. Americká válečná propaganda totiž své mužstvo motivovala k boji vidinou bohaté kořisti. Francie byla popisována jako „obrovský bordel, kde žije čtyřicet milionů hédonistů, kteří holdují jen jídlu, pití a milování“, jak tehdy psal časopis Life.
Přesto dnes málokoho napadne, že by Američané neosvobodili Francii a pouze ji „dobyli“. A i když americká letadla bombardovala Plzeň (a zabila při náletech spoustu lidí), nikdo si netroufne popírat zásluhy USA. Čím to, že když znásilňují Američané, nevzbuzuje to emoce, ale když znásilňují Sověti, mluví se o barbarech a mužicích? Jak je u nás zvykem, jde především o to vulgárně přepsat dějiny a dokázat, že SSSR a komunismus jsou rovnocenné nacismu.
KSČ neposlouchá Stalina
Jak známo, nacistické Německo a SSSR spolu v srpnu 1939 uzavřely pakt o neútočení. Často se tvrdí, že tato smlouva, známá jako pakt Molotov-Ribbentrop, dokazuje rovnocennost obou systémů a že komunisté v odboji působili až po napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941. Koneckonců, vždyť se ve jménu obou ideologií vraždili lidé, nebo ne? Jenže na to, abychom provedli tak hrubý soud nad dějinami a naházeli všechny do jednoho pytle, musíme prodělat i důkladnou ztrátu paměti. Což se bohužel mnohým stalo.
Málokdo dnes ví, že čeští komunisté v roce 1939 příkazy z Moskvy neposlechli a zahájili odboj proti nacistům navzdory paktu Molotov-Ribbentrop. Německý historik Detlef Brandes v knize Češi pod německým protektorátem zmiňuje jeden mimořádně zajímavý dokument. Jde o záznam z porady na sovětském konzulátu v Praze z října 1939. Zástupce v té době již ilegální KSČ Eduard Urx (který byl později zatčen a popraven nacisty) na této poradě odmítl návrh Sovětů, aby čeští komunisté přešli do pasivity. I když vedoucí funkcionáři KSČ emigrovali do SSSR, řadoví členové se vesměs rozhodli bojovat. Zřizovali podzemní buňky a radiové skupiny, tiskli stranické noviny a šířili protinacistické letáky. A také získávali čím dál větší respekt mezi odbojáři sdruženými v organizaci ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího). V dobových zprávách vrchního státního zastupitelství byla tato činnost uváděna. Například v červnu 1940 bylo zahájeno trestní řízení v Moravské Ostravě proti stovce obžalovaných komunistů.
Jak stojí v knize Češi pod německým protektorátem: „Do poloviny května 1941 bylo pouze na Moravě zatčeno 2400 komunistů. V Čechách šlo do konce května 1941 o 3396 příslušníků ilegální KSČ.“ Další historik, Waltr Wagner, zmiňuje statistiky německé tajné policie, které umožňují počty zatčených srovnávat. Podle těchto údajů byl poměr mezi počtem komunistů zatčených v našem protektorátu a na území ostatní Říše od února 1940 jedna ku jedné. To znamená, že v českém protektorátu bylo zatčeno stejné množství komunistů jako ve zbytku celé německé Říše.
Jak dále píše historik Wagner, v únoru 1941 se nacistům podařilo celý ilegální ÚV KSČ rozbít a zatknout většinu jeho představitelů. Téměř všichni měli brzy skončit na popravišti. V dubnu 1941, tedy necelé tři měsíce před napadením Sovětského svazu Německem, bylo rozbito i okresní vedení KSČ v Brně. Zatčeno tehdy bylo na 252 lidí. Z elektronické databáze dnešního Památníku německého odporu v Berlíně-Plötzensee (což bylo jedno z německých popravišť), se můžeme dozvědět další statistiku: v letech 1939 až 1945 tu bylo popraveno zhruba 770 Čechoslováků. Po Němcích, kteří byli v Plötzensee popravováni už od roku 1933, tu mají Čechoslováci vůbec největší ztráty ze všech evropských okupovaných národů. A dodejme, že největší počet obětí mají právě čeští komunisté (173 popravených, což je 23 procent).
Varování pro dnešek
Tito lidé jako by však zmizeli v propadlišti dějin. V módě je totiž něco jiného. V médiích je vyzdvihována kniha Krvavé země od amerického historika Timothyho Snydera, v níž se protinacistický odpor často velmi tvrdě kritizuje. Například se v ní dočteme, že partyzánský boj „byl a je chápán jako ilegální“, protože vedl k odvetným akcím Němců proti civilistům. Partyzáni mnohdy podle Snydera „sloužili sovětskému režimu“ a dokonce představovali „zvrhlou reakci na boj mezi Hitlerem a Stalinem“.
Partyzáni, stejně jako mnozí jiní, jistě nemohli zůstat ve válce bez poskvrny. Jenže podobné přehodnocování druhé světové války má jednu vadu na kráse. Odpor proti nacismu podle něj často není o moc lepší nežli samotný nacismus. Což vybízí k otázce, zda tak trochu nepapouškuje nacistickou propagandu. I ta totiž popisovala odbojáře jako „teroristy“ a důrazně varovala před nájezdem bolševických hord na Evropu.
Pokud dnes někdo tvrdí, že německou okupaci Československa jen vystřídala okupace sovětská, svědčí to o hrubém nepochopení dějin. Pomineme-li neúctu k mrtvým, autoři těchto výroků jako by naši společnost považovali za nesvéprávnou loutku, která nemá vlastní hlavu, a tedy ani právo chybovat. Mluvit o sovětské „okupaci“ v roce 1945 totiž znamená přehlížet dobový kontext, v němž Čechoslováci chápali SSSR jako záruku, že se nacismus nezopakuje. A těžko se tomu divit. Německá okupace totiž výhledově znamenala vyhlazení našeho národa nacisty, pro které byli Slované pouhými otroky.
Postoje českých komunistů v odboji také ukazují, že nebyli jen „Stalinovými chapadly“, jak se dnes tvrdí. Byli to lidé, kteří se rozhodovali v duchu ideálů, kterým věřili. Lidé, kteří často dokázali postavit zájem společnosti výše než svůj vlastní život a výše než rozkazy z Moskvy. O tom všem se ale taktně mlčí. Dnes tolik vyzdvihované násilí rudoarmějců, které jde ruku v ruce se zavíráním očí nad podobnými zločiny u spojeneckých vojáků, není ničím jiným než obrácenou verzí propagandy, která tu byla před Listopadem. Skutečnost, že rudoarmějci – tak jako jiní – znásilňovali, by nás spíše měla varovat před zrůdností jakékoliv války. A sloužit jako memento právě dnes, kdy sílí válečné bubnování. Ve válce totiž neexistují žádné fešácké armády. Jen lidé, kteří procházejí – pro nás naštěstí stále nepředstavitelným – peklem.
Autor je šéfredaktor A2larmu.